Anotace: Po vánocích opět do Hradiště a do pivovaru.Škola má nového soudruha ředitele, který je rozhodnutý udělat pořádek. Tony je s prací na sladovně spokojený. A ještě má úkol zaučit Naďu.

Oral jsem a díval se, jak měly holky posbíranou hromadu a tak začaly s důkladným očištěním humna. Desinfekce podlahy, umytí, opláchnutí vodou, důsledné vymetení vody košťaty, stěrkami a humno bylo čisté, mohlo oschnout a bylo připraveno na další vystírání. Dnes, zítra i pozítří. Práce byla stereotypní, ale bavila. Protože každý už znal, jak dlouho jednotlivé činnosti trvají. Při noční směně si tak nadehnal čas a mohl se na hodinku i dvě natáhnout na šatně a dřímat.
Do konce šichty jsem proháněl svůj oráč po humnech a kluci pomáhali Monice, tak holkám při odvažování ječmene do namáčecích štoků.

Dnešní den byl vyjímečný.
Nikdo z učňů nevypil ani jednu sedmičku.
Byli jsme připraveni na pohovor s naším novým soudruhem ředitelem.
V 15.30 jsme seděli na učebně.
Dveře se otevřely a tiše zavřely.
Všichni jsme se otočili a dívali se na soudruha, jak rázně kráčí ke katedře.
Bažanti za sebou vzorně umyli tabuli a ve třídě byl abnormální pořádek.
Stál před námi chlapík, ani ne čtyřicetiletý.
Oblečený do slušivého šedého tesilového obleku. Pod krkem na sněhobílé košili měl uvázanou červenou kravatu. Na nohou měl černé boty, jak do tanečních. Tmavé vlasy vyčesány dozadu. Sebejistý soudruh.
Chtěli jsme si stoupnout, ale dobrácky pozvedl ruce a zamával prsty, kterými nám dával znamení, děkuji, děkuji, ale jen seďte, jen seďte!
Seděli jsme a ani nedutali.
S čím za námi přišel?
Představil se.
„ Jmenuji se Václav Jurák. Byl jsem jmenován do funkce ředitele zdejšího učiliště a jeho reference nebyly od soudruhů nijak kladné, zřejmě to souvisí s vaším učebním oborem. Ale to se ode dnešního dne zásadně změní.
O to se už postarám.
Vyučující, vychovatele, školníka, kuchařky, pomocné síly i mne budete oslovovat zásadně Soudruhu, nebo soudružko. Nechci tady slyšet Pane nebo paní!
Budete dodržovat Domácí řád do puntíku. Jestli se doteď toleroval příchod na internát v podnapilém stavu, tak ode dneška je s tím konec.
Vytýkací dopis obdrží jak vaše rodiče, tak vedení mateřského závodu, aby o vás vědělo, co jste zač, pokud budete přistiženi. Automaticky se vám sníží na minimum kapesné a v závažném případě můžete být i vyloučeni ze studia.
Mám informace, že nás navštíví soudruzi z přípravného výboru Socialistického svazu mládeže, aby i vás seznámili s jeho posláním a náplní. Pevně věřím, že se všichni zapojíte do jeho činnosti a tím posílíte úsilí Komunistické strany Československa o zapojení mládeže k budování socialismu a lepší společnosti.
Žádný Junák a Skaut, ale Socialistický svaz mládeže je zárukou vašeho šťastného rozvoje.
To je vše, můžete jít a užívat si zasloužené odpolední volno."
Soudruh domluvil.
Podíval se po nás, ale žádný potlesk se neozval.
Neměli jsme důvod jeho úvodní řeči zatleskat.
Bylo to jako studená sprcha.
Konec zlatých časů.
Sestoupil ze stupínku u tabule a svižným krokem odešel ze třídy. Dveře nechal otevřené, jako by tím naznačil: „Já jsem váš nový pastýř, a jen ten, který půjde v mých stopách, ten na cestách nezabloudí.“
Hned po svém prvním vystoupení dostal přezdívku, ale vyslovovali jsme ji jen někteří. A ne nahlas.
Soudruh Čurák.

Pomalu jsme se zvedli z lavic, zasunuli židle a odcházeli na pokoje.
„Tak jsem zvědavý, co nás s ním bude čekat," podotkl Aleš.
„Dělá jen bu bubu bu! Straší nás, nic víc. Každé nové koště dobře mete!" doplnil Alešovu myšlenku Jarek.
„Kluci ne,“ vložil jsem se do debaty. „Ten nestraší. Na starého pána budeme dlouho vzpomínat. Ten byl neškodný. Chtěl mít svůj klid a doklepat to tady do důchodu. Ale tento je kovaný v kramflících. Není soudruh jako soudruh. Tento nám, když bude chtít, pořádně zatopí!"
„Pánové, řekl bych, že máte dopité," zhodnotil situaci Honzík lakonicky a odešel si zavzpírat do tělocvičny.
„Hovno kulový. Možná vychoši dostanou instrukce, jak nás kontrolovat, možná že koupí víc detekčních trubiček, ale je blbost, aby nás každého a každý den prověřovali, jestli jsme nepili!" mínil Aleš.
„Já v tom mám jasno. Příchod na internát je do 20 hodin. Když si vypiju, tak prostě příjdu do osmé a vystřízlivým. Na večeři se vyseru, je na mně, jestli ji chci nebo ne, a je to."
„Ty vole, a kde chceš teď v zimě vystřízlivět?"zeptal se Jarek.
„Třeba na šatně v pivovaru! Nevím, kde jinde. Anebo budu muset změnit způsob pití. Dát si hned po ránu a pak se na to odpoledne vysrat."
„Jo, po ránu... To jde jedině ve sklepě. Tam jsou fajn chlapi, ale na sladovně to není možné. Sladmistr je přísnější a hned by poznal, že máš v kuli a motáš se..."
Jarkovi se mé vysvětlení nelíbilo.
„Víte co? Pijte si nebo nepijte, kdy chcete. Já si cestu najdu sám!"
Tímto jsem uzavřel planou debatu na téma Jak a kde si vypít a kde vystřízlivět.
Byli mezi námi kluci, kteří nepodlehli alkoholu. Občas si vypili, ale že by museli mít pivo hned po ránu, to ne.
Já se nemohl některý den rána doslova dočkat.
Převaloval jsem se na posteli a nemohl dospat.
Nemyslel jsem na ranní hygienu, na teplou snídani, ale jen na ten první raní studený hlt piva.
Nemusel jsem ani do pivovaru spěchat.

Za rohem internátu byl nově otevřen bufet s otevírací dobou už v 5 hodin.
Lidé do něj chodili na snídaně a hlavně na pivo, když šli ráno na vlak, nebo do práce. Můj problém už nebyl, kde, ale v tom, že jsem si musel vypít první raní pivo.
Byla středa.
Oblékl jsem se a šel bez snídaně rovnou do pivovaru na šatnu.
První kroky po převlečení do montérek směřovaly rovnou do sklepa.
Do kumbálu. Věděl jsem, že tam najdu plný korbel lahodného pivečka. Nemýlil jsem se. Sklepáci seděli na štěňatech, kouřili a bavili se.
„Nazdar chlapi! Jak se vede? Kde máte Naďu?"
„Normálně!" ozval se kterýsi z nich, „Naďa půjde na sladovnu, tady jí to přestalo vonět."
Tak mě asi poslechla a zažádala si o přeložení na sladovnu.
„Jestli jdeš na pivo, tak na a rychle se napij," řekl jiný a podával mi korbel.
Pořádně jsem se napil. Pivo bodalo do jazyku a nádherně vonělo v nose, když jsem se nadechoval a měl hrdlo korbele přitisklé k tváři.
„Brzdi! Brzdi se... Nech tam ještě něco! A kdyby něco, tak my jsme tu nebyli, korbel sis vzal sám!"
Podal jsem mu korbel. Rukávem jsem si utřel bradu od piva.
„Já o tom vím, už mi to řekl i sklepmistr. Že se časy mění. Snad to nebude tak hrozné. Jo. My máme nového ředitele. Starého asi vyhodili, že jej platili a on stejně hovno dělal... Včera odpoledne se nám představil ten nový. Musíme všechny zdravit soudruhu, nebo soudružko. A že nám zatrhne pití..."
„Tak jak to, že jsi nás nepozdravil, tak jak máš? Co, je to za pozdrav: Nazdar chlapi?"
„ Karle ty jsi kokot! To fakt chceš, aby ti říkal soudruhu?"
„Ale já si dělal prdel, já to vážně nemyslel, co blbneš..." zlehčoval Karel z ničeho nic napjatou atmosféru v kumbále.
„Chlapi, vyserme se na politiku a na blbé řeči. A ty mladý, jestli chceš tak si dej ještě piva a vypadni makat," vložil se do hovoru nejstarší sklepák.
Málem se pohádali.
Pořádně jsem se znovu napil a šel makat na sladovnu.

Slaďáci už usilovně pracovali.
Sladmistr mě nechal do konce týdne orat.
Jen řekl, abych vždy dodržel čas orání a něco nevynechal, že to pozná. Poznal.
Strčil ruku do hromady nebo se podíval na teploměr, který byl do ní zapíchnutý.
Poznal to podle zvýšené teploty uvnitř hromady. Chodil po sladovně celý den, nic mu neuniklo.
Na sladovně měla každá pracovní činnost svůj pevně daný čas, bylo to jako jízdní řád. Žádný spoj nesměl mít zpoždění, všechno na sebe navazovalo. Když to fungovalo, tak přivřel oči i nad lahváčem.
Podíval jsem se na tabuli, na které jsem měl napsaná čísla humen, a hodinu, ve které je musím orat.
Šel jsem na první humno a zabořil oráč do klíčícího ječmene. Žduchnoul jsem s ním před sebe, udělal jeden vojenský metrový krok a vytvářel základní brázdu. Rovnou, jako když střihne. Na konci pole jsem se otočil a dělal druhou. Pak třetí...čtvrtou. Chodil jsem sem a tam a na nic při tom nemyslel.
Když jsem byl na konci pole, uslyšel jsem, jak na mne někdo volá.
Zastavil jsem se a díval, kdo to je.
Byla to Naďa.
Co po mně chce?
Opřel jsem se o oráč, abych si vydechl. Při orání se člověk pěkně zapotí.
„Ahoj Tony! Tak jsem tu také! Ode dneška. Ve sklepě jsem skončila!"
Špatně jsem ji slyšel. Chtěla jít za mnou a vkročila na zorané pole.
„Stůj!" zařval jsem na ni, když jsem viděl, že chce jít za mnou po zorané hromadě. „Stůj, stůj, stůj, stůj,“ zopakovalo se s ozvěnou.
„Vypadni z tama, to je zakázáno vstupovat na zoranou hromadu!"
„Tak proč tam jsi ty?"
„ Počkej na té chodbě, hned jsem u tebe. Blbě tě slyším," zakřičel jsem.
Dělal jsem ještě delší kroky, než mé obvyklé metrové. Hned jsem stál u ní.
„Kam utíkáš, chce se ti na záchod?" zažertovala Naďa.
„Proč bych měl utíkat? Jen jsem udělal prostě větší kroky... Žádný záchod. Co tu chceš?"
„Ve sklepě jsem skončila. Je to tam fakt o držku. Budu pracovat tady. Mistr mě poslal za tebou. Máš radost? Máš mě naučit jakési orání."
„To právě dělám! Ořu.“
„Neblbni mi hlavu, jo? To budu běhat s tady tímto dřevěným nesmyslem, jak jsem to viděla u tebe?" ukázala na oráč v mé ruce.
„Jestli ti to řekl mistr, tak jo. Ale je tu spousta jiné práce. Tato není těžká, ale nachodíš se při ní. Stejně tě určitě pošle dělat i něco jiného. Lidi se tu při práci střídají. Podle směn. Řekl ti, že se tu maká nepřetržitě? Soboty, neděle svátky nesvátky?"
„Jo. Řekl. Mně to nevadí. Já do práce nemusím dojíždět."
Poprvé jsem si uvědomil, že o sobě nikdy nemluvila.
Najednou se objevila ve sklepě a teď je na sladovně.
Vím o ní jen, jak se jmenuje a že má něco přes dvacet roků.
„To máš dobré. Můžu se tě zeptat, ty bydlíš v Hradišti, že nemusíš dojíždět?"
Zasmála se a dobrácky se na mě podívala.
„Já ti to neřekla? Bydlím v pivovaře."
„Fakt v pivovaru? A kde prosím tě?"nevěřil jsem.
„No, když jsem se vrátila ..." na chvilku přerušila řeč, jakoby hledala ta správná slova, „no vrátila jsem se a hledala práci. Dostala jsem nabídku jít dělat do mlékárny v Olomouci, ale bylo to bez ubytování. Řekli mi, že bych možná našla práci s ubytováním v Hradišti v pivovaru.
Vzali mě. Myslela jsem, že dostanu bydlení na nějaké svobodárce, ale ženská z personálního se mi vysmála.
Pivovar svobodárnu nemá.
Jestli chci, tak si můžu vyklidit jednu místnost tady na patře sladovny a v ní bydlet. Tak jsem to vzala, cimru si uklidila a tak bydlím v pivovaru.
Mám postel, skříň, stůl a dvě židle.
Hlavně, že v ní mám umývadlo a teče teplá a studená voda.
To ostatní tam už bylo. Nemusela jsem si nic kupovat. Jen vařič a nádobí, abych si mohla vařit. Blbý na tom je jen to, že musím chodit na společný záchod a sprchy. To je na chodbě. Ve vedlejší místnosti jsou spolu dvě holky brigádnice, ze Slovenska. Dělají taky na sladovně, znáš je?"rozpovídala se Naďa.
„Tak co Antoníne, vysvětluješ slečně, co bude dělat, jak to u nás chodí?"
„Ano pane mistr, všechno jí vysvětlím a ukážu!“
Mistr odešel, aby se jako duch zjevil někomu za zády někde jinde.
Sotva za sebou zavřel vrata, tak jsme smíchy vyprskli.
„Je přísný, nic mu neuteče, tak si na něj dávej bacha.“ poradil jsem Nadi.
„Ale budeš se muset jít přezout. V těch gumácích by to sice šlo, ale nohy bys sis na konci směny necítila. Tady na to orání jsou nejlepší tenisky. Gumáky zase při umývání humna, ale to až někdy jindy, až to budeme dělat.
Jestli ti dali tady ty kecky, trampky, co mám já, tak se běž přezout a přijdi sem za mnou. Jo, když budeš chtět kouřit, tak je tady vyhražen jen mokrý sklep, jediné místo, kde se může kouřit.
Ale není to jak v ležáckém sklepě, kdy se ti zachce. Jen když budeš mít udělanou práci a i tak ne často. Mistr to nemá moc rád a i tady jsou prémie…pohyblivé, tak abys je měla.“
„Jo, tenisky jsem nafasovala, ještě jsem v nich nebyla. Tak se jdu přezout. Najdu tě tady?“
„Mám zorané teprve první pole, celé humno mi trvá tak čtyřicet minut, tak budu tady. A už běž, kdyby se objevil mistr, ať nemá řeči…“
Naďa odešla a tak jsem zapíchl oráč do hromady a pokračoval v započaté práci. Žduch, krok, žduch, krok…
Zůstávaly za mnou brázdy jak na přehlídku.
Když jsem dooral první pole tak se na chodbě objevila Naďa.
V zelených montérkách, šátkem na hlavě a obutá do nových trampek.
„Já ti docela zapomněl říct, abys sis vybrala a vzala sebou u tabule taky oráč!“
„To tady ten nesmysl?“
„Jo. Díváním se to nenaučíš. Musíš chodit vedle mě a zkoušet si to. Nic to není. A je to rozhodně lepší než lozit do sudů a čvachtat se v pivu a smrdět kvasnicemi celý den. Pojď, půjdeme nahoru a nějaký si vybereš.“
Před šatnou u tabule stálo několik oráčů. Naďa popadla první, který viděla a chtěla jít. Smál jsem se.
„Co je ti k smíchu? Řekl jsi přece, že si jeden vyberu, tak se mi líbí zrovna tento!“ a zamávala s ním.
„Co je ti k smíchu? Řekl jsi přece, že si jeden vyberu, tak se mi líbí zrovna tento!“ a zamávala s ním.
„Ale jo, to jsem řekl, ale když vybrat, tak vybrat! Jenže ti musí sednout do ruky a musí být správně dlouhý a těžký, každý je jiný.“
Ukázal jsem jí, že je každý jinak dlouhý a těžký. Vybral jsem jeden, který odpovídal výšce jejího těla a byl lehký.
„Ten dej zpátky a na, vezmi se tento. A jdeme na humno.“
„Co je to " humno " ?“
„To je místo…Víš co? Budeš se ptát až na místě a já ti budu odpovídat na to, co tě zajímá, a řeknu ti, co musíš vědět a znát. Jdeme!“
Vrátili jsme se na humno.
„Tady ten celý prostor se nazývá humno. Na sloupu vidíš napsané číslo. Tady je jednička, tak je to humno číslo jedna. Tam na té tabuli u šatny je napsané jeho číslo a čas, kdy se musí zorat. Jak půjdeme nahoru, tak ti to všechno ukážu. A humno má čtyři, nebo pět polí, podle toho, jaké. Toto má čtyři. Na poorání celého humna máš hodinu. Já chodím rychle, tak to stihnu tak za čtyřicet minut. Dvacet minut mám lehára. Když se to naučíš zmáknout pod hodinu, můžeš si jít zapálit. Mistr tě nezjebe. Ale jsou tu dvě humna a na těch jsou takové mašinky na elektriku, posadíš se do ní, zapneš motor a jedeš. Vezeš si prdelku a mašinka bude orat za tebe. Jinak je všude orání ruční. Uvidíš všechno. Teď si stoupni vedle mne, zaboř oráč do hromady a..“ nenechala mě domluvit.
Skočila mi do řeči.
„Co je to, ta hromada?“
Obrátil jsem oči v sloup.
Proč jí to neukázal a neřekl mistr…
„Hromada…to je to před námi. To naklíčené zrní. Tak se tomu prostě říká. Hromada a basta fidli. Později ti k tomu řeknu víc. Tak udělej přesně, co budu dělat já, jasný? Tak a jedem!“
Předklonila se a snažila se jít vedle mne a žduchat oráčem ve stejném rytmu. Otočil jsem se a Naďa byla kus za mnou. Uvědomil jsem si, tak takhle by to nešlo. Jdu moc rychle. Její první pokus byl strašný. Ten kus brázdy, kterou udělala, neměl vrchol a utíkala ze strany na stranu. Rozesmálo mě to.
„Kdybys takto pracovala a nechala to tak, tak mistra klepne pepka, řval by, že je to doskákané jako kdyby to oralo prase rypákem!
Naďo, tak začneme znovu.
Tady si fakt na tom musí člověk nechat záležet, ne to odbýt, to nejde.
Stoupni si vedle mě a já budu dělat malé kroky, abys mi stačila. Jo?
A dělej co já.
Tak jdeme na to.
Zaboř oráč do hromady a co krok, to uděláš stejný pohyb jako já, krok…žduch…krok…žduch. Zastavila se a chtěla pokračovat.
Ne! Špatně.
Řekl jsem krok a žduch krok a žduch, bez zastavování se.
Stůj a sleduj, jak pokračuju já.
Musíš jít plynule, bez zastavování, jinak to budeš dělat do večera… Musíš si sama najít rytmus kroků a těch no, žduchanců před sebou a oráč musíš mít pořád v hromadě, pěkně dole na podlaze.
Neboj se, půjde to.
Jak dojdeme na konec pole, tak já tu tvoji brázdu opravím, jednoduše ji přeorám. Na začátku půjdeme zase vedle sebe a budeš to zkoušet tak dlouho, až ti to půjde a hlavně to musí být rovné, jasný?"
“Ach jo, je to pakárna, ale blbá nejsem, budu se snažit, neboj a nenervuj, jo?“
„Já nenervuju. Bude nám to sice dýl trvat, ale neva. Já se zrychlím a stihneme to. Ty se jen snaž najít správnou délku svých kroků a srovnej ji s pohybem ruk do toho žuchnutí. Jo, a bacha! V podlaze jsou někde místy takové pukliny, když o ni oráč zavadí, tak hned povol stisk ruk. Mohl by se vzpříčit, a buď tě pořádně píchne do břicha, nebo dostaneš jednu do zubů jeho koncem. Kde jsou ty díry, to si už každý pamatuje, jsou vidět při sbírání hromady. Ale to teď nebudu vysvětlovat. Makáme, jedem.“
Snažila se, jak nejvíc uměla. Moc jí to stejně nešlo.
První pole jsem prakticky přeoral dvakrát.
Musel jsem její brázdy pořád opravovat.
Druhé a třetí pole jsem šel zorat raději sám.
Řekl jsem jí, aby se pozorně dívala na koordinaci mých ruk, jak před sebou krok co krok žduchám a jak mi kráčí v tom rytmu mé nohy.
Pole dvojku a trojku jsem udělal ve světovém rekordu. Nechodil jsem, ale skoro běhal, abych nám nadehnal čas.
Povedlo se, ale teklo ze mě jak ze dveří od chléva.
Vydechl jsem si, utřel jsem pot z čela a řekl jí, že se musí ještě víc snažit a zabořili jsme své oráče do hromady ve čtyřce.
Vymyslel jsem to ale jinak.
Já oral jak se má, hezky z levé strany a postupoval doprava.
Nadi jsem poručil, aby začala naopak na pravé straně. A nechal ji pracovat samu. Uprostřed hromady jsme se setkali. Zavadili jsme o oráče, ztratili rovnováhu a oba spadli do hromady.
Podíval jsem se na její zoranou polovinu. No už se to dalo, ale pořád to nebylo ono. Ale půjde jí to. Snaží se.
„Vstávej,“ povídám jí, “vstávej, kdyby nás viděl mistr, mohl by si myslet, že jsme ožralí, když se tu tak spolu válíme…“
„Páni, jak to zvláštně voní, tady to zrní pod námi, k čemu to vlastně je?“
„No tak vstaň,“ opakoval jsem se a otřepával si z montérek naklíčená zrníčka.
„To je naklíčený sladovnický ječmen, čtyřřadý. Ale než naklíčí a je tady takto rozložený do tohoto voňavého nažloutlého koberce, tak se s ním něco musí ještě udělat. Všechno uvidíš. Na konci se z něj stane slad a z něj se vaří pivo…“
Pivo. No jo, pivo!
Dostal jsem velkou chuť na pivo. Ženské měly nějaké lahváče na kuřárně.
Vyhnal jsem ji z hromady, uválené místo poopravil a šel v jejích krocích s oráčem na okraj pole. Zarovnal jsem hromadu na požadovanou výšku na jejím začátku a pozametal okolo ní rozházené zrní.
Prohlédl jsem si celé pole.
Každá polovina vypadala jinak zoraná.
Nechal jsem to ale tak. Alespoň mistr uvidí, že se to Naďa snaží naučit.
Hromada byla jakž takž. Na druhém humně si dá více záležet a nechám ji dělat jedno pole samotnou a stopnu jí čas, aby věděla, za jak dlouho je schopna sama celé humno poorat.
„Tak a máme první hotovo. Pojď, zavedu tě do mokrého sklepa. Můžeš si tam zapálit. Máš ještě ty egyptky? Já si dám jedno pivo na ex, takovou mám žízeň. Kurva, to byla honička, tak rychle jsem ještě neoral. To je práce na čas.“
Smála se jak malá holka.
„Oráče si vezmeme s sebou. Když ho necháš u tabule, tak by ti jej mohl někdo jiný ze směny vzít, prostě vyměnit. Každý se snaží ráno najít ten svůj, na který si zvykl, se kterým se mu dobře dělá.“
Dali jsme si naše pracovní nářadí, oráče, na ramena a vedl jsem Naďu na kuřárnu.
Do Mokrého sklepa, jak jsme tomu místu mezi sebou říkali.
Otevřel jsem dveře a uviděl v kuřárně sedět holky, na starých rozvrzaných židlích, jak kouří.
„ Fúúj! Jak v tom smradu můžete sedět? Dejte mi jednoho lahváče, ale zelenou flašku, nevím proč mi to pivo z hnědé tak nechutná.“
Jedna holka mi podala pivo v hnědé láhvi. Otevřel jsem si je o dveře a na jeden zátah vypil. Vrátil jsem jí prázdnou láhev.
„Díky za pivo. A tohle je vaše nová spolupracovnice. Naďa.
Nevím, jestli se už znáte. Až dokouří, tak ji zaveďte na páté humno. Budu tam.“
„Tony, tak nedělej fajnovku a zapal si s náma. Čas snad ještě máš, ne?“
„Čas mám, ale vysral jsem se na kouření. Jen si plňte plicní sklepy dehtem samy!“
„Hele nekecej, já tě viděla na nádvoří kouřit…“
„Mohla, ale to bylo loni! Já od konce prázdnin fakt přestal kouřit a už mi to nechybí. Bohatě mi stačí pivečko!“
„Máš recht, tělo má jít do hrobu zhuntovaný. Holky tak ještě jednu, prý jsou cigarety hřebíky do rakve. Já kouřím, abych z ní nevypadla!“
Holky se smály jak blbé, jejímu vtipu.
Tak jen kuřte.
Zavřel jsem dveře a šel po své práci. Musel jsem se ale vrátit.
„Naďo, nezapomeň si tady svůj oráč a pohni kostrou, budu na pětce!“
Každé humno je v takovém pološeru.
Jak jsem přišel na pětku, tak jsem zapnul všechny zářivky pod stropem. Světlo dopadlo na hromadu a rašící klíčky připomínaly maličké červíčky, plazící se z hromady zrna ven.
Malá okna byla zatřená bílým vápnem.
Vzpomněl jsem si na Alího, jak vápnem napsal na střechu radnice Okupanti, táhněte domů!
Netáhli a nezůstanou u nás prý dočasně, ale na Věčné časy.
Jen jsou zašití někde v kasárnách, po ulicích přestali jezdit.
Okna se potila, kapky vody stékaly po skle, po zdi.
Hromada dýchá, přebytečná vlhkost se odpařuje, jak se v ní zvyšuje teplota.
Proto se musí orat po určitých hodinách, podle stupně naklíčenosti.
Nadechl jsem se a vrhl s oráčem na první pole. Zrychlil jsem tempo kroků, chtěl jsem nadehnat čas, abych se mohl věnovat Nadi.
Bouchly dveře a objevila se v nich, s oráčem na rameni.
„Začneš sama ve druhém poli, budu tě jen kontrolovat, tak se snaž!“
Když jsem dokončil své, byla v necelé polovině dvojky.
„Naďo, musíš zrychlit své kroky.
Časově bys nezvládla celou směnu, kdybys takto pokračovala. A nikdo to za tebe dělat nebude, chápeš to?“
„Já tě chápu, ale pochop ty mne, že to dělám poprvé v životě… Ale neupřeš mi, že se snažím, že?“
To jsem chápal, ale čím dříve se naučí chodit rychle, tím lépe pro ni.
„Chápu. Do konce směny toho máme ještě dost. Sama to budeš dělat tak za tři dny. Chci tě jen přesvědčit o nutnosti zrychlit, ve tvém vlastním zájmu. Tak šlápni do pedálů a jedem…“
Při naší společné práci nám to rychle ubíhalo. Zlepšila se. Celé humno by byla schopná poorat tak do 70 minut.
Jestli jsem jí to dobře spočítal, tak by za směnu byla v mínusu nejméně jednu hodinu. Řekl jsem jí to.
“Musíš ještě přidat. Na humno máš jednu hodinu a do té to musíš stihnout. Jinak je zle. Prémie jsou…“
„Jo, už jsem to slyšela. Pohyblivé! Mám už toho skutečně dost, nejsem zvyklá tolik se nachodit, ale věř mi, půjde to.“
Dokončili jsme práci na pětce a šli na trojku.
„Tady je mašinka. Tady ta zelená. S tou se orá. Jezdí pomalu, ale ruce si odpočinou. Hlavně si musíš dávat pozor na přívodní šňůru.
Jak pojedu, tak uvidíš, jak se za mnou bude stahovat po tom ocelovém lanku. Kdybych ale ucítil, že se zadrhla, stává se to, tak musím ihned zastavit, vypnout motor a jít rozmotat ty kroužky na lanku a pak už to bude zase bez problémů.
Tak se dobře dívej, co budu dělat a na druhém poli si to zkusíš.
Už jsi řídila auto?
Musíš jet také rovno a navazovat na vzniklé brázdy. Tak jdu na věc.“
Dívala se opřená o sloup, jak strkám zástrčku šňůry do zásuvky, jak zapínám motor a rozjíždím se ze stanoviště do hromady. A zase začínám orat zleva, jedu těsně podél nízké zídky až na konec, tam se obrátím a mířím hromadou na začátek, otočka a zase kupředu. Brázdy jsou dokonalé.
„Tak co, jak se ti to líbí?“
„Řidičák nemám, řídila jsem jedině houpacího koníčka, když jsem byla malá holka… Ale jo, musí mi to jít, už jsem ti říkala, že tak blbá nejsem.“
„Tak si nasedni a já půjdu pořád vedle tebe, kdyby se něco nepovedlo, tak stihnu zasáhnout.“
Naďa si sedla do plechového sedla pro řidiče a zapnula motor.
„Zastav! Zastav ten motor, nerozjížděj se!“
Vypnula okamžitě motor a vyděšená se ptala.
„Co se děje? Udělala jsem něco blbě?“
„Jo. Udělala. Ale já tě zkoušel. To s tím řízením auta. Než se rozjedeš, tak se musíš podívat, jestli můžeš vyjet od obrubníku na cestu, jestli někoho neohrozíš…“
„Tak co je špatně? No tak…“
„Nemůžeš přeci odjet na druhé pole se šňůrou z pole prvního! To bys šňůru přetrhla a uviděla bys blesky, jak na obloze při bouřce… Musí se odpojit, dát na místo u zdi a připojit se na tu, co patří k druhému poli, jasný?
Ta má také svoje lanko, po kterém se stahuje za vozíkem.
Zapamatuj si to prosím tě, je to důležité. Každé pole má svoji šňůru, mysli na to! Tak to udělej a pak můžeš jet.“
„Ty jsi magor. Proč jsi to neřekl hned? Zabilo by mě to? Kdybys to řekl, tak bych to udělala, jasný?“
„Já nevím, jestli by tě to zabilo, ale sranda to není. Už jsem to viděl. Proto je dobré být střízlivý, tak jak za volantem auta. A být ve střehu. Jo, děláš to správně. Můžeš spustit motor a vyjeď do hromady podél zídky, ta tě povede. Nevadí, když do ní drcneš, jen klidně jeď, ale raději těsně podél ní.“
Zvládla to na jedničku. Chodil jsem vedle ní a párkrát otočil volantem, aby nedrhla nátěr na zídce.
Další pole už jezdila sama a líbilo se jí to.
Jenže takto se jezdilo jen na dvou humnech.
Ostatní se oralo pěkně ručně. Poctivá ruční práce nade všechno.
Měli jsme pauzu. Vysvětlil jsem jí u tabule, o co na ní jde. Kývala hlavou, že tomu rozumí. Uvidíme.
Těšil jsem se na oběd.
Nečekal jsem na kluky, ale šel jsem s Naďou. Oběd byl jako od mámy.
Vepřové ledvinky na cibulce s knedlíkem.
Kuchařka mi přihodila tři kolečka knedlíku navíc. Už jsem se viděl ve sklepě, jak oběd zapiju pivečkem. Ale jen trošku. Radši.
Jak jsme jedli, všimnul jsem si, že má Naďa u oka jakousi nečistotu.
„Utři si tvář vedle levého oka…Máš tam cosi černého…“
Naďa sebou trhla.
Polekaně si šáhla do míst, která jsem zmínil.
Podržela si tam chvilku ruku a pak ji položila zpátky na stůl. Černá skvrnka tam byla pořád.
Že jsem si jí všiml až dnes. Vždyť ji tam musela mít i dřív… Asi jsem ji přehlédl.
„Pořád ji tam máš. Nebo je to znamínko… Piha?“
Jedla s hlavou skloněnou do talíře a najednou jí nebylo do řeči.
Co jsem kruci jen pitomého řekl?
„Co je, zlobíš se na mě, no tak promiň, jestli jsem se tě tím dotkl…“
„Ne, nemám se na tebe za co zlobit. To nic. Třeba ti o sobě možná někdy povím víc.“
„Ale já nevyzvídám!“
„To je dobře. Jsi vlastně jediný, s kým se bavím víc. Jsou chlapi, kteří na mě čumí, ale každého si držím od těla. I tebe…“
„Mně to nevadí.“
„A kdybych si tě připustil k tělu?“
„Tak to by nešlo. Já si už našel holku a tu miluji, slíbil jsem jí věrnost až do smrti!“
„Jo? Věrnost až za hrob? Tak se tomu také říká. Já byla jednomu tak věrná, že jsem na to doplatila. Ale je to od tebe fajn, že jsi férový.
Ráda si s tebou někdy víc pokecám. V poslední době jsem se bavila jen s ženskýma a to je na palicu…“
„Já ale zase tak fér nejsem. Tajím před ní, že piju. Ani doma raději nepiju. Ale tady si s chutí dám do trumpety.“
„To jsem si všimla. Neutajíš to a co pak? Nemysli si, že na to nepříjde. Mně by to také na klukovi vadilo, a kdyby s pitím nepřestal, tak mu dám kopačky!“
„Když budu chtít, tak přestanu!“
„Nezlob se, budu upřimná. Pochybuji o tom, na svůj věk piješ jak starý chlap…“
Její řeč se mě dotkla.
A dostal jsem chuť na pivo, tak jsem šel do sklepa do kumbálu a přihnul si tam z korbele. Trocha piva ještě nikoho nezabila.
Víc jsme se na téma pití nebavili. Jen mě Naďa začala více zajímat.

Publikoval(a): Tonyend, 14.4.2013