Anotace: Roztáčí se kolotoč nečekaných událostí

Erika si vysvlékla kabát. Otec jí ho galantně pověsil na věšák.
Vyzula se z kozaček a nevěděla co teď.
Otevřel jsem dveře pokojíku a pozval ji k sobě. Koukali jsme na sebe a věděli, že by nám bylo lépe, kdybychom byli někde sami.
Teprve nyní jsem jí poděkoval za obě knihy.
Zeptala se, jestli jsem už některou začal číst.
Překvapil jsem ji, že je mám přečtené a stále se k nim vracím, někdy si je čtu skoro současně.
A jak to, že nemám doma žádné jiné knihy?
Vysvětlil jsem, že jsem hodně četl vypůjčené knihy z veřejné knihovny. Rodiče knihy nekupovali.
Divila se asi proto, že se mohla se mnou prakticky bavit na jakékoli téma a neviděla z čeho jsem své znalosti čerpal. Sama byla vzdělaná a inteligentní. Pro roli učitelky jako stvořená.
Nabídl jsem, že si dáme na zahřátí čaj. Ne mátový, doma máme pouze ásijský, a bez medu. Souhlasila.
Seděli jsme a usrkávali horký čaj a přemýšleli, kam venku půjdeme.
Doma jsme nechtěli jen tak sedět.
Oblékli jsme se a vyšli do města.
Nevím koho z nás to napadlo, ale zamířili jsme do kostela.
Venku začalo sněžit. Byl pravý, nádherný vánoční čas.
Věděl jsem, že její rodiče jsou ateisté a ona také.
Věděla, že já jdu do kostela vraty a dveřmi hned zdrhnu ven. Že také nejsem věřící.
Ale dnešek byl jiný.
Otevřel jsem velká hlavní vrata a vstoupili jsme dovnitř kostela.
Uvnitř kostela bylo přece tepleji než na ulici.
Rozhlížela se po té nádherné výzdobě a pak sepnula ruce a sklonila hlavu. Odříkávala něco, jako motlitbu.
Mlčky stála a vnímala tu neviditelnou přítomnost božího pohlazení v duši, stejně jako kolem nás věřící lidé.
Modlit se taky neumím, sklonil jsem také hlavu a šeptal si Bože ochraňuj naši lásku!
V tyto vánoční dny přicházela do kostela spousta nevěřících lidí. Něco jim říkalo, běžte a modlete se, však vás kvůli tomu neubude!
Já, stejně jako oni, chtěl nějak ze sebe smýt pocit viny, o níž jsem věděl stále jen já.
Byla těžší a těžší.
Modlil jsem se k Bohu, po svém a neuměle, ale Boha jsem nenacházel a neoslovil.
Možná mi vyšel někdy i vstříc, ale já musel být v tu samou chvíli opilý a přehlédl jsem ho.
Ožrala vidí jen to, co chce a slyší zrovna tak. Co chce, co potřebuje slyšet. Pravdu má za lež a naopak.
V kostele jsem tíhu viny nedokázal nechat.
Zůstala ve mně. Uvědomoval jsem si, že není něco v pořádku.
Neuvědomoval jsem si, že jsem přestal pít pro tu báječnou chuť, kterou pivo má, že už nepiju pro radost.
Začínám pít proto, že se musím alespoň trochu, ale raději víc, opít.
Nevěděl jsem, jak začíná a jak může skončit cesta konzumenta alkoholu, který si dá jedno pivo po obědě a řekne a dost stačilo mi. Když si neřekne dost, ale naopak řekne a ještě jedno a ještě jedno, vydá se na strmou dráhu pijáka.

Vyšli jsme ven z kostela, každý s jiným vnitřním pocitem.
Erika se mě zeptala, jestli jsem se modlil.
„Ano. Byla to taková krátká modlitba. Za něco jsem se modlil, ale neprozradím ti za co.“
Nelhal jsem.
„Já se také modlila. Ani já ti neřeknu za co a proč.“
Chytili jsme se za ruce, ten stisk prozradil, za co jsme se modlili. Za naši lásku.
Brodské ulice byly liduprázdné. Procházeli jsme se městem jen tak, bez cíle.
Bavili jsme se o knížkách, které se nám nejvíce líbily.
Jak jsem Eriku poslouchal, tak mi bylo jasné, že je hodně krásných knih, které jsem v knihovně určitě přehlédl. Mám se k čemu vracet, mám co dohánět.
Tyto knížky ale nenajdu v žádné hospodě na světě.
V nich si můžu přečíst jedině tak jídelní lístek zabryndaný od guláše a Rudé právo.
Erika uměla tak poutavě vyprávět.
Řekl jsem, jaké jsem měl pocity při poslechu klavíru, když hrála.
Rozesmála se.
„Ano. Ano, Tony, hudba člověka opravdu povznáší. A ten, kdo ji poslouchá a i když nemá žádné velké hudební znalosti, i ten by v ní měl slyšet to, co při psaní not viděl, pardon, co slyšel autor.
Tak třeba hudbou vyjádřil, jak prší.
Padá déšť a šumí, bubnuje na střechy, klepe o listí stromů, kapky vody stékají dolů.
I takový vítr se dá zahrát. Jak si jen tak pofukuje, cítíš jej ve vlasech, cuchá ti je. Pak se změní ve vichr. Ohýbá stromy a láme je v bouřce. A je klid. Hromy a blesky jsou pryč. Také jdou zahrát. A pak vysvitne slunce a objeví se na nebi nádherná duha. Tak skladatel vidí v notách i bouřku.
Vnímavý posluchač ji tak slyší a vnitřně i vidí.
Proto je napsáno tolik nádherných děl. Jsou veselá, smutná, ale vždy inspirující. Jsou o přírodě, lásce, smrti a Bohu. Ano, i o Bohu, asi se mi nebo tomu divíš, říká se tomu duchovní hudba, skládal ji třeba Bach.
Nejvíce je však o nás. O lidech a pro lidi.
Ale pochopí ji jen ten, kdo dobře naslouchá. Je to moc důležité, umět naslouchat. Nejen hudbě. Také lidem.
Hudba lidi sbližuje, to je jejím posláním.
Proto hudbu Beethovena poslouchají v Americe stejně tak v Japonsku.
Jsou to dvě naprosto odlišné kulturní společnosti, každá se svojí kulturou a přece Beethovenovi rozumí stejně.
Hudba je prostě jako esperanto.
To jen my lidé si dokážeme ubližovat, vzdalovat se jeden druhému, milovat i nenávidět. Já když si sednu ke klavíru, tak jak začnu hrát, jsem s hudbou jako v jiném světě.
Krásnějším a přívětivějším, otevřeném každému srdci, jen do něj vstoupit. Jen se musí před vstupem všechno špatné odložit."
„Tak počkej, to by znamenalo, že by špatný člověk nesměl nebo neměl hudbu poslouchat? Člověk může mít různé špatnosti, a přesto může jít sám nebo s někým na nějaký koncert, doma si může pustit desku a jak říkáš naslouchá. Dost dobře nechápu co by si měl odložit. Kabát, klobouk?"
„Ne, tak tomu není. Špatní lidé jistě jsou, ale ti na koncerty určitě nepříjdou a pochybuji, že by si doma pouštěli Čajkovského.
Jistě, můžou poslouchat, ale ti nikdy neproniknou do hloubky myšlenek skladatele. Poslouchají jen tak povrchně a řekla bych, že zbytečně. Přetvařují se, myslí při tom na něco jiného...
Dovedu si je představit, jak sedí na koncertě a kradmo se dívají na hodinky a říkají si, panebože, kdy už bude konec, kdy ten čaroděj ve fraku, ten co stojí před těmi vrzaly, ten s tou hůlčičkou,s ní přestane mávat a blbnout.
Nervózně poposedávají a myslí na všechno možné, začnou rušit jiné, myslí na všechno jen ne na hudební zážitek. Proč tam vůbec přišli? Snad z povinnosti k někomu.
Ale tu radost spolu nesdílí a nepředají si ji. Měli zůstat raději doma. Jsou prostě falešní. Já si jen myslím, že poslouchají dobří lidé a naštěstí je jich určitě více, než těch zlých.“
„Tomu bych porozuměl, ale co když příjde na takový koncert nějaký hodně, ale opravdu hodně špatný člověk a rád by naslouchal tomu skrytému skladatelovu odkazu. Hm? Nebo si koupí gramodesku a poslouchá jí sám doma?"
„Tak možná, že je špatný, nebo byl, nevím jak a v čem, ale když se rozhodl, že chce poslouchat takovou hudbu, tak je to dobré znamení, on pochopí, on pochopil, že dělá, že dělal něco špatného, a hledá cestu k nápravě. Chce se změnit, určitě po změně začne toužit. Věř mi, hudba má v sobě nesmírnou, ale skrytou sílu. Může dělat lidi lepšími. Možná jsem snílek, možná idealistka. Ale já ti tady vyprávím jen své názory.
Jiní lidé můžou mít odlišný názor, ale já to tak vidím, jak jsem ti to řekla. Můžeme se bavit o jiných věcech, nejenom o hudbě a jejím vlivu na člověka a jeho duši, psychiku.“
Její slova zaťala do mé duše své ostré drápky.
Našla v ní moji Vinu a zasáhla ji.
Něco mi ta slova říkala.
Jsi jeden z těch špatných!
Ale hudbu posloucháš, chceš se napravit, hledáš cestu k dobru? Tak jen hledej...
„Co jsi tak najednou zmlkl? Nad čím dumáš? Nebo jsem snad řekla něco nevhodného?"
Nemohl jsem jí povědět o svém vnitřním boji, jistě by se ptala po příčině a co by řekla následkům? Tak zase musím lhát.
Přesto sílil pocit, že bych se měl někomu svěřit. Ale komu? Koho bude zajímat, co prožívá a co začíná trápit sedmnáctiletého kluka?
Už jsem slyšel v duchu odpověď.
Neboj se, za chvilku budeš starší o rok, dospěješ a budeš se na všechno dívat jinak.
Já začínal mít strach, že už teď vidím všechno jinak přes orosený půllitr s pivem. K
Když jej zvedám, abych se napil, tak taky mířím do jiného světa. I bez hudby. Po deseti pivech jsem jak na jiné planetě, ale nejsem to já, ale někdo jiný v mém těle, v mé mysli. Když se pak ráno s hrůzou probudím, tak jsem to já.
„Eriko, nechceš jít ještě k nám? Na další teplý čaj?"
„Tony, už ne. Stejně mi pojede za chvíli vlak do Vizovic. Půjdeme na nádraží. Musím jet domů. Já dodržuji slovo, když někomu dám své slovo, třeba čas návratu, tak ho dodržím. Dnes jsem ho doma dala, aby o mě rodiče neměli strach.“
Sedli jsme si v nádražní čekárně na dřevěnou lavici. Čekárna byla prázdná.
Byli jsme v ní jenom my dva a za skleněným okénkem paní pokladní, která byla zahleděná do nějakého časopisu a nás si nevšímala.
Erika mě objala. Položila hlavu na mé rameno a mlčela.
Vlásky jí nádherně voněly a splývaly dolů. Jsi něžná, milá, krásná, má milovaná Eriko.
Hlas z amplionu přerušil snění. Oznámil příjezd vlaku, pokračujícího zanedlouho do Vizovic.
Doprovodil jsem Eriku k vagonu. Nastoupila se smutkem v očích.
„Ale copak, copak? Vždyť ti hned napíšu dopis, má nejdražší.“
Poprvé jsem přišel na toto větné spojení. Má nejdražší!
Nelhal jsem. Erika byla to nejdražší, co jsem v dosavadním životě měl.
Uvnitř vagonu se Erika postavila k namrzlému oknu a do ledových květů ukazováčkem nakreslila velké srdce a ukázala na sebe a na mě.
Pak do srdce položila svoji teplou dlaň.
Vrstvička ledového příkrovu na skle začala tát.
Bylo to symbolické.
Láskou dokážou roztát i ledy. S láskou v srdci se dá mnohé těžké překonat.
Jenže já od té chvíle věděl, že i srdce pláče.
Muži prý nepláčou. Není to pravda. Já ano.
Výpravčí si stoupl poblíž k lokomotivě, zvedl plácačku a ukázal strojvedoucímu zelený terč. Odjezd povolen.
Průvodčí naskočil na stupátko jednoho z vagonů, mávl na vlakvedoucího a zavřel za sebou dveře. Vlak se pomalu rozjel do Vizovic.
Erika stála u zamrzlého okna vagonu a pořád držela svoji dlaň na tajícím srdci nakresleným do ledových květů.
Mával jsem jí dokud jsem na ni viděl. Tím jsme se rozloučili.

Na Štěpána není pána.
Na žádnou zábavu jsem se nechystal. Spěchal jsem domů, do tepla.
Přede dveřmi jsem si pořádně oklepal boty od sněhu. Začalo vytrvale sněžit.
Otevřel jsem dveře a máma šla zrovna do obýváku. Opřela se o berle a zastavila se.
„Erička se mi líbí," přivítala mě máma.
„Mně ještě víc!"
„A co dělá?"vyzvídala a nijak mi to nevadilo. Naopak, byl jsem pyšný, že o ní můžu s mámou mluvit.
„Nedělá. Studuje gymnázium a pak půjde na Vysokou školu. Jednou z ní bude paní učitelka."
„A nevadí jí, že ty nestuduješ, že se jen učíš?"
Nechápavě jsem se na mámu podíval. Proč mi to říká, proč se mě na to ptá?
„Řekl jsem jí to. Neřekla na to nic. Třeba půjdu také studovat, víš, že mi jakousi nabídku řekl můj třídní, pan Letocha. Podle toho, jak se budu učit. To bych musel mít ale vyznamenání..."
„Tak se Toníku uč! Vzdělaní lidé to mají v životě snazší, najdou lepší uplatnění. Ale jinak se říká svůj ke svému. Zapamatuj si to!“
Tak další moudro k zapsání za uši.
„Budeš jíst?“
„Nedělej si starosti. Hlad nemám. Jen žízeň. Když, tak ti řeknu. Půjdu zase brzy spát. Lehnu si a budu poslouchat nějakou muziku, než usnu.“
Napil jsem se neslazeného čaje a zavřel do pokojíku.
Odložil jsem zimní bundu přes židli, aby proschla. Zapnul jsem svůj magneťák Sonet Duo a založil do něj kotouč s páskou Doors. Jejich hudba se mně stále neomrzela. Lehl jsem na postel, zavřel oči a poslouchal. Přemýšlel jsem nad Eričinými slovy o hudbě. O dobrých a špatných lidech. Přemýšlel jsem o sobě.
Mluvila o ní tak poutavě. No jo. Bude to ale stejně asi nějak jinak.
Co když Beethovena poslouchá nějaký vrah?
Proč by nemohl poslouchat takovou nádheru a pak jít někoho zapíchnout?
Hudba za to rozhodně nemůže.
Je to jen o nás o lidech, jací jsme a jací budeme.
Usnul jsem bez večeře. Nějak nemívám hlad a chuť k jídlu.
Doma bylo dobře, ale čím déle jsem doma byl, tím víc jsem začal být nervoznějším. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy odjedu do Hradiště na internát.
Především ale týdne praxe, jak si dám hned z rána studeného piva z korbele. Mohl jsem si zajít na pivo i někam v Brodu, ale odolal jsem pokušení. Měl jsem obavy z toho, že nevím, kdo by mě mohl vidět, a cosi mi říkalo, že by se to mohla dozvědět oklikou i Erika.
A to jsem za žádnou cenu nechtěl. Maska mé přetvářky stále pevně držela.
Na silvestra jsem poslouchal v rádiu humorné scénky a vtipy. Bez jediné kapky alkoholu v těle jsem usnul.
Do Nového roku 1970 jsem se probudil střízlivý.


Skončilo vánoční volno a jsem zase v neděli na internátě.
Bylo vidět, že byl čas dárků.
Mnozí kluci se objevili v novém oblečení a botách. Na pokoji jsem se s kluky bavil hlavně o tom, co kdo dostal za dárek.
Šlo hlavně o oblečení, o praktické dárky.
Pochlubil jsem se také.
Že jsem dostal nové boty, kanady, na čundr, a padesát bonů na rifle.
A od své holky dvě knížky.
Smáli se mi. Páni, tak básničky! To prý je dárek pro holku, ne pro kluka.
Nikdo z nich neměl zájem se alespoň podívat, o čem ty knihy jsou. Já si dál četl Sonety i Werthera a měl lepší náladu.
Druhé pololetí 2. ročníku bylo přede mnou. Stejně tak celý rok 1970.
Co mi přinese za překvapení?
Večer jsem napsal dopis pro Eriku.
Pondělí bude 5. ledna a Erika bude mít v sobotu 10. ledna narozeniny.
Raději v dopise k narozkám popřeji a uvidím, co mi odepíše. Bude mít krásných sedmnáct roků.
Zanedlouho, 5. února, oslavím své sedmnácté narozeniny.
Těším se, že za ní v sobotu pojedu do Vizovic. Koupím jí gramodesku s nějakým klavírním koncertem.
Těším se také na to, jak se pořádně v pivovaru napiji pivečka.
Chybělo mi a jak moc.
Pane bože, na co zase myslím?
Pozvu ji do cukrárny na jahodový pohár se zmrzlinou a šlehačkou. Když napíše, že mám přijet v neděli, tak pojedu v neděli hned ráno. Už aby to bylo.

Mistr nás zase rozházel na jiná střediska.
Můžu si vybrat - být na spilce, nebo jít na sladovnu.
Na spilce je to podobné, jako ve sklepě. Mokro a chlad. A nuda.
Tady se přečerpá z varny várka do velkých kádí a přidají se kvasnice. Proběhne hlavní kvašení a kontroluje se stav prokvašení. Tady je v kádích už mladé pivo. To se pak přečerpá do sklepa, do sudů a tanků, kde dozraje. Vzduch je nasycen zvláštní vůní, co píchá do nosu. A zase budu muset lézt do kádí, umývat je a čistit, tahat se s kvasnicemi, den za dnem. Nuda.
Aleš s Jarkem chtějí být na sladovně.
Hlásím se, že já také. Bude to různorodější práce.
V suchu i mokru, ale směna rychleji uteče a pracuje tam hodně mladých holek. S těmi bude větší sranda než s chlapy ve sklepě.
Hlásíme se u sladmistra.
Na sladovně je zaměstnáno celkem dvanáct ženských a jen tři chlapi a k nim jsme se přidali.
Dvě holky mluví slovensky.
Sladovna, to je nepřetržitý provoz. soboty, neděle i svátky. Pracuje se na tři směny i v soboty, neděle a svátky.
Ptal se mě, jestli bych nechtěl být taky topičem. Odpověděl jsem mu, že ještě nevím.
Moc jsem nechtěl, protože nahoře na lískách je horko jako na varně, a to já nemusím.
Rád nás vidí. Hned nám přidělil práci.
Mě určil k orání.
Dole na sladovně jsou humna, rozdělená na několik polí.
Humen je několik.
Na ně se vystře rovnoměrně vrstva namočeného ječmene, který pomalu naklíčí. Říká se tomu hromada. Ječmen příjemě nakysle voní. Aby se nezapařil, tak se musí obracet dolní vrstva nahoru a zase naopak. To bude má práce. Orat.
V přesně určené hodiny si vezmu dřevěný oráč, dlouhou dřevěnou tyč, na jejímž konci je srdcovitá lopatka.
Zabořím jej k hladké betonové podlaze do ječmene a začnu s ním na levé straně pole podél nízké zídky krok co krok žduchat před sebou.
A musím být velmi opatrný.
V podlaze jsou někde díry, pukliny, a když se do ní oráč zapíchne, skončí konec tyče s bolestí v břiše. Spodní vrstva klíčícího ječmene je nahoře a horní dole. Provzdušní se tak celá hromada.
Pole má na délku tak dvacet metrů a na šířku šířku čtyři metry. Tak chodím krok, žduch, krok, žduch až na konec pole a vznikne první brázda.
Dřevěný oráč zapíchnu vedle ní a vracím se polem. Krok, žduch, krok, žduch... A pořád dokola, až zorám celé pole. Vznikne tak pohled, jak na zorané skutečné pole v JZD.
Brázda vedle brázdy, jako když střihne, tak musí být brázdy rovné, pole vzorně poorané. Když se sladmistrovi nelíbí, že jsou brázdy zbytečně daleko od sebe, tak řekne znova a pořádně! Jde přitom o čas.
Jedno humno má čtyři pole a mám na ně hodinu času, abych je všechny zoral.
Když mám hotovo, můžu si jít na chvilku odpočinout na šatnu a pak jít na další humno. A zase krok, žduch, krok, žduch...
Za den nachodím po humnech i pár kilometrů a ruce od tyče pálí, nohy bolí.
Když si však najdu svůj styl a zrychlím krok, udělám svoji práci dříve než za tu hodinu a můžu si jít sednout na šatnu.
Sladmistr je přísný chlap.
Proto není na sladovně vidět tak oblíbený korbel s pivem.
Zakázal pití. No pití, spíš opíjení.
Tak si musíme tajně nosit z flaškové stáčírny pod kabátem lahváče.
Není to ono, ale pijeme zase.
Jen láhve se nesmí nikde povalovat.
Tady se nikdo nesmí opít. Všude číhá nebezpečí, větší než ve sklepě nebo na varně.
Pro usnadnění orání na některém z humen máme elektrický vozík. Pěkně si na něj sednu, zástrčku vrazím do zásuvky 380 voltů, zapnu motor a můžu pomalu polem jet.
V podvozku je pluh, který naklíčený ječmen obrací místo mne.
Nad hlavou sviští po ocelovém lanku přívodní šňůra od této mašiny.
Na konci pole otočím volantem a obrácím se zpět a tak dokola.
Nohy nebolí, ruce nebolí. Ale musím jezdit střízlivý. Kdyby se opil a přejel vyhrazený prostor, mohl bych přetrhnout přívodní kábel a byl by průser.
A průser nesmí být ani tady, na sladovně.
Jinak by na konci roku nebyl Rudý prapor, chlebíčky a prémie.
Nachozený jsem za směnu jak poštovní doručovatel na valašských kotárech.
Ale práce mě baví.
Po tom ručním orání je větší chuť na lahváč.
Na vedlejším humně je čilý ruch.
Holky po něm jezdí se zelenými železnými vystíracími vozíky, plnými namočeného ječmene, který si do nich nasypou z namáčečích štoků. Je to velmi namáhavá práce.
Přesto se smějí a pokřikuji na mě.
Na sladovně je to samá ženská.
Plný vozík ale váží skoro metrák. Tlačí vozík ze všech sil na konec jednotlivých polí a tam otevřou záklopku. A začnou couvat. Přitom se z vozíku vysypává stejně vysoká vrstva ječmene. Jak má vozík prázdný, vrátí se pro novou dávku. Hned ji ale vystřídá spolupracovnice. Přijede a vysype obsah svého vozíku na konec žlutého pásu z ječmene, který na sebe musí navazovat.
A tak jezdí sem a tam, nohy jim kloužou na mokré podlaze a tak se ozve i zakurvování z ženských úst.
Když je pole plné, vznikne dlouhý žlutý koberec z namočeného ječmene.
A pak jej vystírají na další pole a na další, až je humno plné.
Ječmen se namáčí v obrovských štocích ve vodě na patře nad humny.
Voda se na něj napustí, ječmen se propláchne, splavky vyplavou na záchytná síta, ty splavky, které si pak můžu koupit a velmi výhodně prodat dál. Dole v papírovém pytli je nasypána vrstva splavků, nad ní kvalitní ječmen, nahoře nad ním opět pár kilo uschlých splavků, no nekupte to!
Tak se čistý ječmen opakovaně namáčí několik hodin.
Voda se musí vypustit, v namáčecím štoku se ječmen bez vody provětrá a zase voda napustí, zrno nabere dostatek vody a s takto nabytou vlhkostí začne nakličovat. V pravý čas se musí vystřít na humna a na nich už jen klíčí a klíčí, než skončí o pár dnů později nahoře na lískách, kde se praží na slad pod dohledem topičů.
A já ořu a ořu do zemdlení.
Jak mistr napíše na černou tabuli k humnu čas, vím, kdy je budu muset jít poorat. A tak dokola. Na orání nemusím mít na nohách gumáky, ale stačí mi staré tenisky. I tak je vlhko všude. Ale je tu tepleji než ve sklepě. Na mě tak akorát.
Těším se na konec šichty, jak si zajdu do sklepa a přihnu si z korbele.
Lahváč, to není ono.
Konec šichty vítám.
Ruce a nohy necítím. Má to ale jednu výhodu, to nekonečné orání. Nohy budu mít vytrénované na dlouhé pochody při čundru.
Čekám na kluky před šatnou na sladovně.
Kolem chodí holky a chichotají se.
Dívám se za nimi. Hádám, kolik mají roků.
Přichází kluci. Vypadají zničeně.
„ Co vám dal za práci?"
„ Ty vole, přehazovali jsme ječmen na půdě z jedné haldy na druhou, nadření jsme jak horníci," povídá Aleš.
„ Já zase oral, jak Přemysl. Čas tu lépe utíká než ve sklepě. A je to lepší být v montérkách, než v promočených prošívácích. Jdu se napít do sklepa, jdete se mnou?"
„ To víš, že jo! Kurva, jak já se těším na postel," přidal se s hodnocením dne Jarek.
Kumbál je prázdný.
Sklepákům ještě nepadla. Sedneme si na štěňata a zjišťujeme, že je korbelu prázdný. Jarek se obětuje a jde s ním na stáčírnu.
Za chvilku je zpět s plným korbelem. Pivo mu pění, jak spěchal s natočením. Beru džber a jdu do něj nabrat horké vody. Jarek ponoří korbel do vody a nechá pivo odrazit. Jo, dobrý, kýve hlavou. Vypijeme všechno pivo a korbel vracíme na místo.
Kdosi se vynoří v přítmí chodby. Jde k nám sklepmistr.
„ Hoši, tak a je to tady! To jak jsem vám říkal, že se časy mění. Byl jsem na výrobní poradě a je konec s ožíráním... Jasně, že se pít bude dál, ale už ne tak, jako doposud. Prý jsou prémie pohyblivé! Tak si dávejte bacha i vy. Jo, časy se mění.“
„ Ale můžeme si sem zajít, ne?“ ptám se s rozpaky.
„ Můžete, ale já o ničem nevím, jasný?"
Pokýváme hlavami, že je nám to jasné a jdeme na šatnu. Mytí je snadné, na sladovně je až na prach z ječmene pořád čisto. Odcházíme na internát s vědomím, že když si budeme chtít vypít víc, tak v hospodě a to poleze do peněz. A splavků tolik nebývá...

Na nástěnce u vychovatelny vidím letáček. Copak na něm je? Čteme.
V úterý 6. 1. 1970 se žáci 2. ročníku sejdou v 15.30 hodin na učebně. Účast povinná.
Po chodbě jde Hejkal.
„ Pane vychovateli, nevíte, o co půjde?"
Zastavil se u nás.
„ Jak jste už před koncem roku jistě slyšeli, chystala se personální změna na místě ředitele. Tak ode dneška máme nového soudruha ředitele. Zítra se vám představí... Pan ředitel Majerčík dnes odešel."
Postřehl jsem, jak Hejkal zdůraznil soudruha ředitele!
Podívali jsme se po sobě a šli se do šatny přezout.
Tak budeme mít nového soudruha, no, potěš nás Pánbůh.
To nezní vůbec dobře.
Pan ředitel Majerčík byl starý pán. Nic neviděl, nic neslyšel. Byl neškodný, internát by fungoval patrně i kdyby tady vůbec nebyl. Možná, že to byl pravý důvod jeho odchodu. Ale dočká se zaslouženého odpočinku v důchodu. Ale nikdo nic neslyšel o nějaké rozlúčce. Najednou tu nebyl.
Ale časy se mění a já už slyšel, jak nám nový soudruh ředitel práská bičem nad hlavami. Že by to měl být konec našich zlatých časů na internátu?
Utahaní jak koně jsme přišli na pokoj, vysvlékli se a všichni jsme si hned lehli a čekali na čas večeře.
V hlavách jsme měli otázky - co nás čeká s novým soudruhem ředitelem?
Po večeři jsme se šli dívat na televizi.
Ve zprávách se mluvilo hlavně o překonání krize v Komunistické straně Československa, jak se strana vypořádá s těmi oportunisty, jak se zase prohlubuje její vedoucí úloha ve společnosti. A taky o tom, že proběhne výměna stranických legitimací.
No jo, takže to je asi to, o čem s námi mluvil jak v hádankách sklepmistr - časy se mění.
Vymění se na důležitých postech soudruzi.
Slabí, nerozhodní odejdou a na jejich místa se dosadí ti zocelení z krize.
A Kupředu levá, zpátky ni krok!
Marie byla v kulturní místnosti na zprávy s námi.
Jen si nervózně tiskla prsty na ruce. Netvářila se, že by z toho co viděla a slyšela z obrazovky televizoru, byla nadšená. Chtěli jsme odejít, koho by bavilo poslouchat ty kydy.
„ Zůstaňte na místech a dobře poslouchejte! Zanedlouho se to bude týkat i vás. A klid prosím!"
Někdo řekl do toho pološera kulturní místnosti, ozářené jen obrazovkou televizoru: „Hovna se to týká!“
Marie se otáčela, ale kdo to řekl, na to nepřišla.
Dotyčný to vystihl jen z části.
Časy, které přišly, ty stály za hovno.
Politika se začínala dotýkat i nás.
Zvedl jsem se a šel spát. Mohlo se mi usínat a spát docela dobře.
Při odchodu jsem ještě zaslechl, jak soudruh redaktor vyzdvihoval z obrazovky úsilí pracovníků Vítkovických železáren. Zavázali se, že letos překročí plán. Hurá! Budeme mít více oceli na hlavu než jinde ve světě.
Já bych byl ale raději, kdyby se začaly vyrábět v Krasu Brno rifle štrausky a byly běžně k dostání v obchodě, nejenom v Tuzexu.
Ty ingoty z ocele si vrazte do prdele, soudruzi. Možná budou levnější lokomotivy a tanky, ale na rifle se bude pořád stát fronta před Tuzexem, jak na banány před vánocemi.
Po snídani se nový soudruh ředitel sešel s pedagogickým sborem.
Před zahájením vyučování mluvil k bažantům.
K nám měl promluvit odpoledne.
Tak hoši bacha!
Žádné velké chlastání. Vzhůru na praxi.

Převlékl jsem se do montérek, obul jsem si staré zelené tenisky, doprdele, kdo pro ně jen vymyslel ten název - trampky -, to nevím.
Chodit v nich po venku bych dlouho nevydržel.
Chodidla mě v nich pálila, protože podrážka byla tenká a měkká. Jet v nich na čundr? To raději budu chodit bosky. Ale tady při práci na sladovně mi to nevadilo.
Našlapoval jsem celé dny jen po měkkém zrní a kromě humen, která byla z litého betonu, byly všude na sladovně dřevěné podlahy. Tenisky rychleji vyschly a nepotily se v nich nohy, jako v gumácích.
Sladmistr už na tabuli rozepsal, která humna budu dnes dopoledne orat.
Jak mi bylo fajn, že jsem přestal kouřit.
Jak se mi krásně dýchalo. Už tomu věřím, že s kouřením nezačnu.
Pět měsíců jsem neměl cigaretu v hubě. Ale že by se to projevilo i finančně, to jsem nepostřehl.
Kluci a holky ze sladovny chodili každou volnou chvíli do mokrého sklepa, aby si dopřáli cigaretku. Jediné místo, kde se mohlo kouřit. Mokrý sklep.
Jinak byl v celém objektu sladovny Velmi přísný zákaz kouření a rozdělávání otevřeného ohně!
Mohlo by se totiž stát, že by celá sladovna lehla popelem, nebo by mohl bouchnout všudy přítomný prach. A pivovar by byl v prdeli.
Lákali mě na cigaretu, ale s díky jsem vždy odmítl.
Přišlo mi divný, že bez cigaret můžu být a bez piva ne. Takže jsem už na pivu závislým? Asi jo.
Slaďácká banda dokouřila a rozběhla se po vlastní práci, když já začal s orbou. Chtěl jsem si spočítat, kolikrát žduchnu, kolik kroků na každém poli a na celém humně celkem udělám. Nechal jsem toho, protože bych zblbnul a nedopočítal se. Naučil jsem se dělat stejně dlouhé kroky.
Musela být radost, dívat se na mě, jak rázuji s oráčem a každý krok mám stejný. Jeden metr dlouhý. Jeden jak druhý, kráčel a žduchal jsem jak robot. Ale byl jsem vždy s humnem brzy hotový, zatímco jiní dělali krůčky malé a hlavně pomalé. Když jsem měl společně orat s nějakou holkou, tak jsem jí pomáhal.
Když byl na humnech ječmen správně naklíčený, tak se sbíral pomocí mašiny.
Také byla na elektriku z káblu.
Obsluha s ní pomalu popojížděla po poli a lopatky vepředu sbíraly ječmen a ten se vzadu vysypával jak zrní z malého kombajnu zase do železných vozíků dvoukoláku, které holky odvážely a vysypávaly do násypky elevátoru, který jej vyvezl až nahoru sladovny, na lísky, pod kterými se topí a naklíčený ječmen se zde sušil, pražil, změnil barvu podle teploty na světlý plzeňský, nebo tmavý bavorský. Stal se z něj slad.
Klíčky se mechanicky oddělily od sladového zrna a dávaly do papírových pytlů, které si opět odváželi jézéďáci.
Celý pivovar mi stále nádherně voní.
Topička byla i paní Monika. Moc toho nenamluvila, prý od ní utekl její chlap za nějakou mladší holkou.
Byla pořád nasratá na celý svět. Ale své práci dokonale rozuměla a měla nás naučit tajům topičského řemesla.
Topič, to byla nejzodpovědnější práce na celé sladovně.
Orat mohl kdejaký vůl, který měl v pořádku obě ruce, nohy a viděl před sebe, aby měl pole zorané, brázdy rovné, jako podle pravítka.
Ale topit na sladovně, to je umění.
Malíři a sochaři potřebují ke svému umění inspiraci opojením.
Krásou, ženskou nahotou, nikotinem, litry černé kávy, ale nejčastěji ji naleznou prý vlivem vypitého alkoholu.
Po vypití dvou láhví takové - červené frankovky - vidí to, co běžnému smrtelníkovi uniká.
Z takové vypité láhve dýchá umělecké dílo. Ne alkoholové výpary, ale duch inspirace.
Kdyby malíř rozlil na ubrus láhev vína, hned by viděl v těch flecích, jak vznikají mapy nových kontinentů, nové světy.
Obyčejný smrtelník by v takové situaci přemýšlel, jak ubrus vyprat, aby fleky zmizely.
Takový umělec by ale po probuzení z opice přemýšlel nad tím ubrusem, jestli jej rovnou zarámovat a vystavit, nebo ty fleky ještě vylepšit.
Podobná hodnocení jsem slyšel od otce, když jednou viděl v televizi ukázky z díla nějakého moderního malíře.
„Mazalové a ještě za to berou takové peníze!"
Já nejsem umělec, ale možná, že i já jednou něco namaluji.
Když jsem byl opilý, taky jsem viděl něco inspirujícího, abstraktního.
Ve svých snech jsem viděl neskutečné věci, a nedávno jsem slyšel i jakési hlasy.
Své jediné dílo, které jsem doposud pod vlivem alkoholové inspirace zhmotnil, byla ta bíložlutá šavle, kterou jsem hodil a spláchl do záchodu.
Ta by byla jedině tak na výstavu vrhlého umění.
Na sny si dobře nepamatuji, když jsem se strachy probudil, nikdo kolem nebyl, a ty představy i hlasy zmizely.
Topič je umělec, který ale musel být při své práci osm hodin střízlivý.
Přesto bylo jeho dílo vždy mistrovské.
Hotový slad se pak z lísek přesunul na sladové půdy, odtud si jej odebrala varna na sešrotování.
V pivovaru má všechno své místo, řád, jedno navazuje na druhé, nic se nesmí opomenout a vynechat.
Ani pití piva.

Publikoval(a): Tonyend, 13.4.2013