Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Smlouva s Ďáblem 20

Smlouva s Ďáblem 20

Tonyend Romány » Zamilované, romantické

Anotace: Erika neodepsala, myslí si Tony. chce na to zapomenout s půllitrem vodky. Marně. Musí navštívit Mengeleho, doktora, kterému tak říkají, ke kterému jako učeň patří a dostane se s ním do nechtěného slovního konfliktu...Blíží se vánoce...

Jako vždy, starostlivá máma.
„Ráno mi bylo špatně od žaludku, tak jsem šel k doktorovi. Odebrali mně krev a moč a v pondělí se mám zastavit pro výsledky. Vychovatelka mě dovolila odjet dříve. Nic víc..."
Věděl jsem, že jí zase lžu, ale nemohl jsem se přiznat k tomu, že to bylo po opilosti. Opilý jsem byl mnohokrát, ale poprvé v životě mi bylo tak blbě. Musel jsem zatajit, že jsem plný jakéhosi strachu a viny z toho, že tam v Hradišti tak piju. Čím déle jsem to v sobě tajil, tím hůř pro mne. Ale jak dlouho se mě bude dařit žít a tajit své dva životy?
Máma mi to stejně nevěřila.
Bylo to na ní znát. Ale v tomto mě neprokoukla.
„Kamarádi mi poslali dopis, abych s nimi jel dnes na Slovensko. Ale budu doma, nemám na nic náladu."
Špenát byl ohřátý, nabral jsem si jej na talíř, brambory přisypal studené a navrch položil volská oka.
Teď jistě uslyším a nesol tolik, není to zdravé!
Jedl jsem a díval se do talíře. První teplé jídlo od včerejšího oběda.
„Bylo to dobré jako vždy!" vstal jsem o stolu a dal nádobí do dřezu. Stál jsem u něj.
„Nechceš mi něco přeci jen povědět?"
Otočil jsem se a podíval se na mámu.
Jak je pečlivá, starostlivá, jak se snaží udržet v rodině to teplo domova a já...
„Víš, já jsem jen celý týden smutný z toho, že jsem čekal a věřil, že mi Erika napíše odpověď na můj dopis. Ale nenapsala."
„Ale Tony počkej, ještě že jsi vzpomněl dopis! Myslím, že ti v úterý nějaký přišel, leží mi na sekretáři!"
„Co že? Doma mám nějaký dopis!?" Rozběhl jsem se do obývacího pokoje k sekretáři.
Spatřil jsem na něm dopis a roztřesenýma rukama jsem si jej vzal a zmiznul do pokojíčku. Na obálce bylo napsáno krásným rukopisem Mladý muž Antonín Wolf.
A razítko na známce? Vizovice!
Svět se pode mnou štěstím zatočil. Tak Erička nezapomněla!
Lehl jsem si na postel a kvapně roztrhl obálku a vytáhl její psaní. Slastně jsem začal číst.
Můj drahý Tony!
Četl jsem její dopis a naprosto zapomněl, jaký týden mám za sebou.
Psala, jak mě miluje, jak jí chybím, jak se mám... a jestli už zase nekouřím?
Znovu a znovu jsem se stále vracel k úvodu.
Můj drahý Tony!
Tak mi ještě nikdo neřekl.
Až samý závěr dopisu mě zklamal.
Napsala, že tento víkend nebude doma, že pojede s rodiči k příbuzným na oslavu narozenin tety.
P. S. Proč jsi mi nenapsal také adresu do toho Hradiště?
Ležel jsem na posteli a s jejím dopisem pod hlavou. Já vůl do tohoto dopisu napsal místo adresy do Hradiště jen adresu do Brodu!
Proto jsem chodil otravovat školníka celý týden zbytečně!
A ona odeslala dopis na naši adresu, kruci já jsem ale vůl volů.
Vstal jsem a šel za mámou, aby mi zase dala obálku a dopisní papír.
Jen se usmívala, rozuměla mi.
Hned jsem napsal Erice dopis, jak jsem se moc těšil, jak ji také miluji. A že jsem omylem přidal jen adresu do Brodu a na Hradiště zapomněl, ale co se dá dělat, uvidíme se až další víkend.
Když jsem myslel na Eriku, dočista jsem zapomněl na své pití.
Zase jsem to byl já, ten dobrý Tony z Brodu a ten zlý Tony zůstával v Hradišti v utajení.
Na žádný čundr nepojedu, i kdyby mě zvali všichni svatí, myslel jsem zase jen na ni, jak mi chyběla a chybí. Dopsal jsem ještě, že v sobotu 13. září dopoledne přijedu tím desátým vlakem a budu čekat na lavečce v zámeckém parku. Jen Tvůj Tony.

Políbil jsem několikrát dopis, olízl jsem lep obálky a prsty stiskl okraje, aby se obálka neotevřela. Oblékl jsem se jen do bundy a letěl v teplákách na poštu koupit známku, abych mohl vhodit dopis do schránky a čekat na odpověď.
Cestou domů jsem se zastavil u Berkových.
Alí, Štístko i Louda si právě balili věci na ten čundr na Vršatec.
„Ahoj kamarádi!" pozdravil jsem kluky hned ve dveřích.
„Ahoj Sigi! Jedeš s námi?" zeptal se mě Alí.
„Kluci, já nepojedu. Jednak nemám peníze, abych si něco koupil a pak, je mi blbě..."
„My se složíme a můžeš si zajít do obchodu nakoupit, času je pořád dost.
A co je ti blbě, nekecej, vždyť záříš jak slunko! Jsme přece pořád ta naše parta, nebo ne?"ozval se Štístko.
„Jste moc hodní...Ale fakt mi bylo ráno zle a jsem rád, že se cítím líp. Tak někdy jindy a nezlobte se."
„Proč bysme se měli zlobit? Ty příjdeš o zážitky, my ne."
„Víte, kdybyste ale nejeli, tak jsem měl v úmyslu, jestli bysme nešli zase šlohnout to olovo z tiskárny... Aby byly prašule."
„Tak to máš velkou smůlu! My jsme tam byli vlezení a oni asi přišli na to, že se jim olovo ztratilo a tak dali na bedny víka se zámkem, takže se musíme porozhlédnout po něčem jiném někde jinde. Třeba příští pátek. Jak přijedeš z intru tak se u nás zastav. Jestli budeme doma, tak vyrazíme, když ale pojedem na čundr, tak z lupu nic nebude. A vaši ti nedají alespoň dvacku?" pokračoval Alí.
„Co je to dvacka? Potřebuju teď víc..."
„Kouříš? Ne? No tak ušetříš a peníze ti zbydou!"
„Běžte doprdele! Nekouřím! Dvanáct korun za troje startky za týden, to mě tak vytrhne...
A dvacetník za sirky! No nic, nebudu vás zdržovat, balte se a mějte fajn. A že pozdravuju úplně všechny! Ahoj!"
Zavřel jsem dveře od verandy a zamířil přes dvorek k vratům a pak domů.

Záviděl jsem jim, že pojedou na Slovensko. Ale co, do zimy je daleko, tak to s nimi ještě pojedu taky.
Doma jsem se zavřel do pokojíčku a pořád si četl dopis od Eriky.
Schoval jsem ho do šuplíku a napsal do diáře k úterý 2. září První dopis od Eriky!
Mámě jsem jen řekl, že nebudu večeřet.
Jen jsem se musel pořádně napít čaje a bylo mi jedno, že je to ten otcův dobrý čaj. Ocťák.
Zase jsem hlad neměl jen velkou žízeň.
Šel jsem spát brzy.
Cítil jsem se tak šťastný, jako nikdy. Usínal jsem a objímal polštář pod hlavu, jako že je to má milovaná Erika.
Mé výčitky z opíjení byly pryč. Teď zase vítězilo mé lepší Já.
To horší Já vyčkávalo na svoji chvíli.
Celou sobotu jsem byl doma.
Šel jsem nakoupit a pomáhal jsem mámě s úklidem.
Byl jsem jako vyměněný. Ale v neděli ráno k nám přijel děda.
Tak dlouho jsem ho neviděl!
Přivezl králíka, zabaleného do novin v síťovce. Máma řekla, no to je výhra! Bude k obědu.
Umyla králíka, naporcovala maso a dala na pekáči péct v troubě.
Děda si dal šálek dobrého turka, pak si šel před dům zapálit cigárko.
Když se vrátil, tak na mě kývl, že spolu půjdeme jako dříve do kostela.

Zase jsem z kostela utekl a venku jsem se nemohl dočkat, až zvon v kostelní věži začne vyzvánět a zvát lidi na další mši. Nezměnil jsem se.
Věděl jsem, co bude následovat.
Děda mě pozve k Pavelcům na pivo.
Jen jsem si na pivo vzpomněl, hned jsem dostal neodolatelnou chuť vypít si tak, ze dvě černé... Ale bude stačit i jedno, jen když bude!
Přišel jsem na to, že bez piva nemůžu být.
Jen se nesmím tak opíjet a bude mi dobře. Už nebudu pít žádnou kořalku. Ta za to může.
Budu pít jen zlaté pivo. Po něm mi nikdy nebylo tak zle od žaludku.
Říkal jsem dědovi, že jsem na něj v pátek myslel.
Ona na to, že se říká my o vlku a vlk za dveřmi. Takže to taky funguje.
Děda se vyptával, jaké je to v tom pivovaru.
Vyprávěl jsem mu o výrobě všechno, co jsem věděl a velmi ho to zajímalo.
Řekl mi, že jsem si vybral dobré povolání.
Pivo, to má budoucnost, pít a vařit se bude pořád. Taky jsem toho názoru. Proto jsem vypil dvě černé, on dvě světlé a dvě borovičky a šli jsme domů na oběd. Máma pekla králíka, nebyl na smetaně, byl jen tak na cibulce a česneku, podlitý šťávou a s bramborem. Chutnal výtečně.
Máma se po mně podezíravě dívala.
„Nepil s tebou taky pivo?" zeptala se dědy.
Zavrtěl hlavou, že ne. A s klidem obíral z kosti maso králíka.
Naučil mě dobře pít i lhát.
Po obědě jel děda do Vidlákova a já si chystal brašnu s oblečením do Hradiště.
Při odchodu z domu jsem poprosil mámu, jestli by mi mohla dát víc peněz, že dostanu kapesné ve škole až na konci měsíce.
Zeptala se, na co potřebuji ty peníze. No na elpíčko Karla Kryla! To je otázka.
Tak nerada, ale dala mi celých padesát korun.
Abych si ale dobře rozmýšlel, jak s nimi naložit, abych si nezvykl utrácet za hlouposti. Tatínek o tom nesmí nic vědět, víš, že jsme na tom s penězi mizerně.
„Kryl ale mamí není hloupost! Toho musím mít."
„Kup si co chceš, ale víc peněz nedostaneš, tak na to mysli."
Cestou ve vlaku do Hradiště jsem na slova mámy myslel.
No jo, má zase pravdu.
Budu chtít pozvat o víkendu Eriku do cukrárny a za co? Tak Karle, nic z toho nebude, koupí si tě někdo jiný. Musím šetřit.
Přijel jsem do Hradiště a šel přes park, abych si zkrátil cestu k internátu.
Ruka Leninovy sochy byla stále namířena na Západ.
Vzpomněl jsem si, že mu něco chybí v té natažené ruce.
Jo, vypadá jako jeden z těch bojovníků za vizovickým zámkem, jen kdyby měl v ruce dýku!
Nahlásil jsem se Hejkalovi a šel na pokoj.
Kluci tam už byli a lákali mě, abych s nimi šel do kina.
S díky jsem odmítl. Za čtyři koruny, které bych utratil za lístek, raději něco koupím v cukrárně Erice. Kluci odešli do kina a já šel spát s myšlenkami jen na milovanou Eriku. Už aby byl pátek!
Pondělní vyučování skončilo.
Hned po obědě jsem šel do Zdravotního střediska k Mengelemu.
Řekl mi, abych se posadil.
Otevřel složku s mojí dokumentací a něco v ní hledal.
Vytáhl úzký papír a začetl se do něj. Pak se podíval na mě a řekl, že mám vysokou hladinu cukru, ale že to raději nechá ještě jednou prověřit laboratoří. Nic víc.
Jen abych přišel zítra do půl sedmé ráno a abych nic nejedl a nepil.
Tak jsem v klidu odešel na internát.
V úterý ráno, ještě před snídaní, jsem seděl před jeho ordinací.
Sestra přišla do práce o něco později po mně.
Jakmile se převlékla hned mě zavolala, abych šel za ní do ordinace.
Vzala mi krev ze žíly i z prstu, dala ji do zkumavky a poslala mě se šampuskou na záchod, abych přinesl moč a pak že můžu jít a přijít ve středu po vyučování.
Ve středu odpoledne jsem seděl sám v čekárně. Babky si přišly k Mengelemu popovídat hned ráno a žáci, učni a studenti k němu chodili pouze v pondělí.
Dočkal jsem se proto brzy, sestra otevřela dveře ordinace a zavolala, abych šel dovnitř.
„Posaď se," vybídl mě Mengele. „Bohužel, i ten druhý vzorek vykazuje zvýšenou hladinu cukru v krvi a moči. Proto máš, jak jsi říkal, pořád žízeň. Máš diabetes mellitus, česky cukrovku.
Ale na píchání inzulínu to není, ale musíš změnit životosprávu a vyvarovat se pití alkoholu. Což znamená nepít ani pivo! Stravu si rozdělit nejlépe do pěti denních dávek.
Vyvarovat se stresu, což znamená nenervovat se.
Musíš držet dietu. Sestra ti dá brožuru, tam najdeš na všechny své otázky odpovědi.
To páteční zvracení bylo od podrážděné slinivky. Má u vás v rodině někdo cukrovku, léčí se na ni?"
To, co řekl, to mi znělo velmi špatně. Dieta. Životospráva. Žádné pití piva... To snad nemyslí vážně?
„Já nevím, že by někdo v rodině měl tu...Cukrovku. Možná, že ji má můj děda."
„Proč si to myslíš?"
„Když on má taky pořád žízeň..."
Vzpomněl jsem si na dědu. Jak má pořád žízeň, jak pije pivo, borovičku a tu svoji zednickou Bílou 20% lihovinu, ten humus, jak říká máma tomu odpornému pití.
„Tak se zeptáš rodičů a příjdeš za tři měsíce na nové odběry a porovnáme si výsledky. Doma se na tu cukrovku zeptáš a řekneš mi to."
„A je to vážné?"
„Cukrovka je vážné onemocnění, ale když budeš dodržovat životosprávu, tak se vyhneš píchání injekcí s inzulínem. Uvidíme při další kontrole. Ale na vojnu s ní jít můžeš, to se neboj! U odvodu půjde branec sloužit vlasti a lidu i s jednou kratší nohou... Natož pak ty s cukrovkou!" Mengele se pobaveně usmál.
Sestra mi dala při odchodu brožurku o cukrovce a řekla, abych si ji dobře přečetl a řídil se pokyny jak pana doktora, tak těmi, co jsou v té knížečce.
Přečetl jsem si to povídání o cukrovce celé a bylo mi na prd.
Jak mám držet jakousi dietu?
V jídelně máme na snídani, oběd a večeři jen to, co uvaří, tak si nemám z čeho vybrat.
Dobře, vyhnu se sladkému a je to.
A pivo? No, tak se omezím a je to, Mengele, vyřešené!
Doma mámě řeknu, že mám držet dietu a to jsem zvědavý, co vymyslí ona... Brožuru ji ale raději ukážu. A nikomu se s cukrovkou chlubit nebudu.
Do pátku jsem vypil jen tři piva a kluci se ptali, jestli nejsem pořád nemocný.
Jo. Jsem.
Tento týden strašně rychle utekl.
Nemohl jsem se dočkat odchodu z internátu na vlak a na to, až budu v doma Brodě.

Mámě jsem řekl, že jsem nemocný.
Že mám cukrovku.
„Kuš! Vždyť u nás v rodině ji nikdo neměl a nemá."
„ A co děda, doktor říkal, že se mám zeptat i na něj, ten ji nemá, když má taky pořád žízeň?"
„ Jo, ten žízeň má, ale na chlast, ne z cukrovky, to se neboj... Až půjdu ke své doktorce, tak se na to musím přeptat. Tak nebudeš sladit čaj a konec s pamlsky."
„A mamí, co třeba zmrzlinový pohár, ten si můžu dát?"
„ Ani ten ne! Když nesladit, tak nesladit, rozumíš? Cukrovka je vážná nemoc, to si dobře pamatuj!
Že by to bylo další moudro?
Podle všeho nesmím nic, co jsem měl tak rád.
Tajně si něco dopřeju a uvidím, co to se mnou udělá.

V sobotu v deset hodin jsem jel za Erikou. Spěchal jsem do zámeckého parku, abych tam byl první. Ale Erika už seděla na naší lavičce a vyhlížela mě.
Padli jsme si do náručí, dlouho se líbali a mlčeli. Mluvit jsme nemuseli. S každým políbením jsme si říkali, jak jsme si chyběli.
Erika se na mě podívala a ukázala na mě. „Nezapoměl jsi na něco, cos mi slíbil?“
„Kdepak, já na to celou dobu myslel!“ Jo Eriko, já myslel na tolik věcí.
Pozval jsem ji do cukrárny, jak jsem slíbil, na náš oblíbený jahodový pohár se šlehačkou a zmrzlinou.
Erika si jej pořádně vychutnávala, já jedl pomalu a čekal jsem, co na pohár řekne ta má cukrovka a podrážděná slinivka.
„Tony, tobě dnes nechutná?"
„Chutná a moc! Ale nespěchám, je to na mne najednou moc studené a pobolívá mě zub..." musel jsem zase lhát. O tom, že mám mít nemoc s názvem Cukrovka, jsem raději mlčel.
Cukrovka ani slinivka však neřekla po zmrzlinovém poháru ani ňo.
Pohár byl dobrý a já se cítil normálně. Bříško nebolelo, blít se mi nechtělo, možná se Mengele zmýlil. Asi to nebude tak horké, jak se říká.
Erika mě vzala na procházku Vizovicemi.
Ukázala mi i dům, kde bydlí. To mi udělalo největší radost.
Jinak nebylo k vidění nic zajímavého. Ulice, domky, zahrádky. Jako všude na jedno brdo. Vrátili jsme se do parku a seděli na naší lavičce. Měla radost, že nesmrdím cigaretami, že opravdu nekouřím.
Ještě, že se nezeptala, jestli jsem v Hradišti něco nepil.
I když ji tolik miluji, k pití bych se nemohl přiznat.
Hradiště je daleko, nikdy se to nedozví a tady, když budeme spolu, nic pít nebudu.
To se dá vydržet. To už mám vyzkoušené. A doma taky pít nebudu.
Řekl jsem jí, že jezdím někdy na čudr s kluky. Tam venku také nepijeme. Nevadilo jí to, že se každý víkend neuvidíme, stejně se musí učit, budeme si dopisovat, a když bude mít volno, můžu přijet. Tak jsme se domluvili.
Naše rande bylo u konce.
Dovolila mi, abych ji tentokrát doprovodil před dům. Rozloučili jsme se a neuniklo mi, že se na nás v domě někdo dívá, schovaný za záclonou.
Asi její máma. Byl jsem zase tak šťastný když jsem šel na vlak, ale přistihl se, že už to beru jako samozřejmost. Já mám ji a ona má mne.
Milujeme se. Je to ta velká láska. Když jsme spolu, nemyslím na chlast. Jen na Eričku!


O čtyři měsíce později.

Na kontrole u Mengeleho jsem se dozvěděl, že hladina cukru mírně klesla.
Prý je vidět, že držím dietu.
Hovno kulové.
Jím to, co doposud a pivečko mi taky furt chutná, ale nepiju tak často a moc.
Dietu držím tak, že když mám pivo, nemám takový hlad, tak jím méně.
Opilý jsem byl asi třikrát. Opilý jako moc. Dávám si větší pozor.
Těšil jsem se na každý týden praxe, na to, jak si hned ráno dám jedno pivo.
Přes den už jen tak ze čtyři piva a dost.
Jenže jsem se takto dokázal ovládat snad měsíc.
Pak jsem si vypil v práci nebo v hospodě deset piv a opil jsem se. Jednou za měsíc je to tak akorát. Všechno ze mě spadne.
Jen ty tiché výčitky jsou větší a větší, pociťuji už i jakousi úzkost, v noci než usnu, tak na to myslím, ale nepřestává to.
Co by to bylo ale za ráno v pivovaře, bez korbýlku s pivečkem?
Ale to, že si vypiju, je jen moje věc.
Hlavně že od konce srpna nekouřím. Z toho má radost Erika. Každý se diví, že jsem to vydržel, ale prý stejně začnu kouřit zase.
Ve škole nemám žádný problém, vysvědčení bude zase hezké, i když si sem tam vypiju.
Ale problém asi budeme mít na internátu všichni.
Teď v prosinci tady skončí náš starý pan Neviditelný ředitelovat.
Prý na nás nebyl dostatečně přísný. Kdoví co za tím bude.
Každopádně se na to nikdo netěší. Ani Hejkal s Marií. Má jej nahradit nějaký soudruh, který nám prý zvedne krovky!
Doneslo se to k nám ze sborovny. Má jej vystřídat od ledna.
Na čundru jsem byl na podzim jen čtyřikrát.
Nejel jsem ani do Krnova. Jen proto, abych se tam nepotkal s Dájou.
Zase by chtěla možná spojit naše spacáky a já se zařekl, že budu Erice věrný.
Ani jednou jsem nevlezl v Brodě na nádraží do bufetu.
Zapomněl jsem už i na Jarmilu.
Kdo chce, tak jí může tu její zahrádku obdělávat třeba třikrát za den.
Změnil jsem se.
Vím, že to o mně i druzí říkají a já sám se cítím nějaký jinačí.
Každý týden si vyměňujeme s Erikou dopisy.
Z těch jsem nejšťastnější. Když jej dostanu, tak nejdu s kluky ani na pivo. Sedím na pokoji a dokola si dopis čtu.
Když mi napíše, že mám přijet do Vizovic, tak jedu pokaždé.
Nejhorší je, že je venku taková zima a nedá se venku pořád sedět na studené lavičce v parku. A do hospody s Erikou raději nechci chodit. Vím proč!
Dostal jsem ale dobrý nápad.
Na vizovickém nádraží jsou odstavené osobní vagóny.
Otci jsem šlohl takový klíč, který otevře každý zamčený vagon.
Ve vagonu jsme úplně sami a skoro v teple. Hřeje nás naše velká láska.
Erika si na mně váží toho, že na nic nenaléhám.
Chtěl bych se s ní pomilovat, ale poslouchám její přání, že to má čas.
Jsou to ale muka!
Tím víc ji miluji a ona mne taky.
Už se neschováváme v parku, ale chodíme spolu veřejně po Vizovicích a vodíme se za ruce.
Našetřil jsem si nějaké peníze, obchod se splavky stále funguje.
Kapesné jsou dostal v plné výši, takže si můžu dovolit jít a koupit vánoční dárečky.
Koupím mámě i Erice něco hezkého pod stromeček. Vánoce se blíží.
Otec řekl, že nic nechce.
Těším se, že třeba najdu pod stromkem vysněné boty kanady a možná i bony na rifle.
Potkal jsem Effendyho.
Vedl se s nějakou holkou a dělal se ten náfuka, že mě nevidí, neřekl ani ahoj, jak se máš?
Kdepak, to nikdy nebude můj dobrý kamarád. Na střílení jsem zapomněl.

Vánoce jsou tady.
Zase je delší volno. Kam ale budeme s Erikou chodit, když je všude tolik sněhu a mrzne, až praští, to ještě nevím. Zavření ve vagonu také být pořád nemůžeme, a co kdybych se nedej bože, nějak neovládl...a chtěl se s Erikou pomilovat! Mohla by mi pak povědět, že je konec, ať jí zmizím z očí. A to nechci.
Máma mi řekla, že by chtěla od Ježíška nějakou pěknou hudbu na gramodesce.
Co jiného, než pěknou dechulku. Budou si ji poslouchat s otcem. Pořídil domů nové gramorádio.
Eriky jsem se ani neptal a koupil jsem jí stříbrný prstýnek s červeným kamínkem.
Jednou mi půjčila svůj prstýnek a já si jej zkoušel navléct na prsteníček. Byl mi moc malý.
Tak jsem věděl, jakou velikost mám koupit. A že tak ráda čte a hraje na klavír, tak ještě knihu o životě Beethovena.
Ještě před Štědrým dnem jsem dostal od Eriky dopis.
Pozvala mě k nim domů. Tak to je věc!
Oblékl jsem se co nejslušněji, máma mi zabalila mé dárky pro Eriku a řekla, že když koupím její mámě malou kytičku, že tím nic nepokazím. Ale abych se u nich nezdržel dlouho, že musím být doma včas kvůli večeři, která bude okolo pěti hodin.
V květinářství jsem koupil tři červené karafiáty.

V poledne jsem jel vlakem do Vizovic s malou dušičkou v těle. Její rodiče mě pořádně uvidí.
Přesně s tak malou dušičkou jsem zazvonil u dveří jejich domku.
Otevřel mi Eričin otec a nedůvěřivě si mě prohlížel.
Ale já byl naprosto střízlivý, tak nevím, co uviděl.
Za ním se objevila Erika a smála se tak nádherně, štěstím z toho, že jsem přijel, že jsou Vánoce, smála se a byla ta nejkrásnější holka na celém světě.
Měla na sobě nějaké slavnostní šaty, vypadala v nich prostě báječně.
Za ní se objevila máma.
Také slavnostně oblečená, u nás doma si na to naši tak nepotrpěli, tak jsem jen koukal, jak jim to sluší.
Mamince jsem podal kytičku a bylo na ní vidět, že z ní má opravdovou radost.
Pozvala mě dál.
Ani jsem se nemusel vyzout, Erika mne zavedla k sobě do pokojíku. Za chvilku zaklepala na dveře máma, co prý si dám?
„Děkuju! Ale nechci opravdu nic.“
Dal bych si s chutí jedno orosené pivo, ale to jsem jí nemohl říct.
„Tak alespoň horký čaj. Uvařím mátový s medem. A ještě se zeptám, zůstaneš u nás i na večeři, bude ve čtyři hodiny?“
„Paní, ten čaj si dám rád. A zůstat na večeři? Paní, kdepak! I když bych zůstal rád. Musím domů. Máma mi řekla, abych byl na otočku doma, že se na Štědrý den nechodí po návštěvách."
Za chvilku mi přinesla v bílém hrníčku ten mátový čaj s medem. Páni, to byla dobrota.
Už nás nechala v pokojíku samotné. Zavřela dveře a odešla do kuchyně za manželem.
Dal jsem Erice napřed maličký balíček a pak ten větší.
Řekla, že pro mě také něco má. Od Ježíška.
Vyměnili jsme si dárky.
Popřáli jsme si krásné Vánoce a políbili jsme se.
V očích se jí zaleskly slyzičky od radosti nad prstýnkem i knihou. Dala mi tu největší pusu.
Dostal jsem od Eriky dárek, ale nechtěl jsem si ho rozbalit.
Zlobila se, ale přesvědčil jsem ji, že z něj budu mít ještě větší radost až doma, až budu sám. Protože jsem celý rok zlobil, kdo ví, jestli nějaký jiný dárek dostanu a tak si její dárek dám sám pod stromek a budu dělat udiveného, jé, od koho tohle jen mám? Nebylo to moc přesvědčivé, ale nakonec i když bylo vidět že nerada, tak s tím nerozbalením souhlasila.
Uviděl jsem, že má v pokojíku klavír.
Říkala, že ráda hraje a pořád se zdokonaluje ve hře s kamarádkou Katkou.
Zeptala se, jestli mi může něco zahrát.
Nechtěl jsem něco, ale aby mi zahrála Píseň pro Elišku.
Posadila se na takové malé, směšné sedátko, zvedla desku na klavíru a její ruce se rozběhly po černobílých klávesách.
Nevěděl jsem, co to je za skladbu, kterou právě hrála, kdo ji složil.
Zavřel jsem oči a představoval jsem si, že to co slyším, co vnímám, že je to jak vítr ve vysoké trávě. Tráva se vlní, ohýbá a já jdu bosý vstříc slunci na obzoru...
Netušil jsem, že hudba může být tak inspirující v představivosti, jak je vznešená a nádherná.
Tímto se pouze rozehrála.
Pak nasadila tón a já otevřel oči dokořán a díval se na její hbité prstíky, jak se prohání po černých a bílých klávesách.
Hrála jen pro mne.
Píseň pro Elišku.
Po ní hrála něco smutného prý od Smetany a své vystoupení zakončila nějakým Šopénem.
Málem jsem se zeptal, že jsem nevěděl, že ten Šaplin kromě toho, že hrál v němém filmu, že skládal i hudbu. No, bych to pěkně podělal. Ještě že jsem byl zticha a nic neřekl. Nebyl jsem si jistý, jestli by měla pro můj humor pochopení.
Zatleskal jsem jí. Opravdu se mi to líbilo.
Jednou se z její klavírní hry budou těšit její žáčci.
Zeptala se, jestli má ještě něco zahrát.
„Jo, kdybys znala písničku Montgomery. Ta by mi udělala také velkou radost, slýchám ji na čundru u táborového ohně."
Neměl jsem to vůbec říkat.
Nevím proč, ale musel jsem ze všech sil maskovat nenadálý smutek v duši.
Snad bych se mohl i rozbrečet.
Nevěděl jsem ale proč.
Proč na mne tato písnička, jako jediná, tak dokáže zapůsobit. Píseň pro Elišku také, ale to není ono, ten pocit...
Ten můj smutek však byl jako předtucha a já se v té písničce pořád jaksi viděl.
A nešlo to rozumně vysvětlit.
Když jsem ji slyšel hrát a zpívat, tak jsem se uzavřel do sebe a nebylo se mnou kloudné řeči. Pak mě to přešlo.
Ale ty tóny a slova zůstávaly dlouho v mé duši.
„Ráda bych ti ji zahrála, ale vůbec ji neznám."
Tím lépe Eriko, pomyslel jsem si pro sebe.
Nadechl jsem se a smutek jsem dokonale zamaskoval.
Pozval jsem Eriku k nám, do Brodu. Máma ji ráda uvidí.
Popřál jsem Erice i rodičům hezký Štědrý den a celé Vánoce a se smutkem v duši jsem ji opustil.
Když jsem seděl ve vlaku a odjížděl domů, do Brodu, byla ve mně směsice pocitů.
Štěstí, lásky, ale také sebeobvinění, za to jaký jsem.
Jak dlouho se můžu schovávat sám před sebou, jak dlouho utajím své pití? Komu se mám svěřit, kdo mi může poradit co s tím?

Domů jsem přijel včas, jak jsem mámě slíbil.
Byli jsme tento Štědrý den všichni u slavnostně prostřeného stolu v obývacím pokoji. Já, máma i otec.
Stal se zázrak. Nebyl ve službě.
Před jídlem následovalo tiché pomodlení.
Předstíral jsem, že se modlitby také účastním. Sepnul jsem ruce a neslyšně šeptal panebože jen ať vydrží můj vztah s Erikou, panebože jen ať se nikdy nerozejdeme, ochraňuj ji. Amen.
Místo kapra jsme si pochutnávali na smaženém rybí filé s bramborovým salátem. Když jsem odjel za Erikou, otec přinesl ze sklepa malý smrček a sám jej nazdobil.
Teď na něm zapálil svíčky a vypnul lustr.
Obývák osvětlovaly jen voskové svíčky a jejich plamínky vytvářely příjemnou komorní náladu.
„Tak, tatínku, běž se podívat, jestli nám Ježíšek nenechal něco ve skříni." Vyzvala máma otce aby vstal a podíval se v ložnici do skříně.
Vešel do ložnice, dveře od ní nechal otevřené a rozsvítil v ní lustr. Uslyšel jsem jak otevírá šatní skříň. Dveře skříně zaskřípaly jednou, pak podruhé, když ji zavřel. Něco tam zašustilo. Ježíšek nezazvonil.
Když se vrátil se do obýváku, v ruce nesl velkou krabici a malou krabici.
Obě hezky zabalené do bílého papíru. Ten tak šustil.
Položil obě krabice před mámu a ta se dělala udivenou.
„Jé, tady ta velká je pro našeho Toníka a tato, no ta je pro mne!“
Pomalu roztrhla papír a otevřela malou krabici.
Od otce dostala kabelku. Hezkou. Ale v duchu jsem se tomu dárku divil.
Ale k čemu jí kabelka bude, když nikam nechodí?
Při nákupu v obchodě jí překáží berličky. Tak jedině, že bych jí kabelku nosil sebou já, když jdeme spolu ven.
Poděkoval jsem taky Ježíškovi za dárek, i když nezvonil na zvoneček a vzal jsem si tu velkou krabici a odnesl ji k sobě. Vrátil jsem se a podal jsem mámě zabalené elpíčko s dechovkou.
Roztrhla obal mého dárku.
„Jé, tatínku, podívej se, co jsme dostali od Ježíška."
Otec si desku prohlédl, také poděkoval a hned šel zapnout gramofon.
Tož to ne, to tu s vámi sedět nebudu, tu hrůzu dechulkovou si poslouchejte pěkně sami!
Poděkoval jsem za dárek a zavřel jsem se u sebe.
První jsem rozbalil dáreček od Eriky.
Dostal jsem dvě malé knihy, ale velké svým obsahem.
První byla od W. Shakespeara Sonety.
Tu druhou napsal J. W. Goethe a jmenovala se Utrpení mladého Werthera.
Byl jsem tím překvapen a nevěděl, kterou začít číst první.
Přišel jsem však k poznání, že je musím číst současně.
Ta první oplývala oslavou krásy a lásky a ta druhá ve mně vyvolávala mrazivý pocit, jen ne oslavný, z nešťastně zamilovaného Werthera a jeho tragického konce kvůli nešťastné lásce.
Když jsem se ponořil do jeho smutku a beznaděje, hned jsem musel otevřít knihu Sonetů a některý si přečíst, napít se z nich, jako živé vody.
Možná v tom viděla sama Erika podobnou symboliku, proto mi obě knihy darovala.
Okamžitě splynuly obě knihy s mou písničkou Montgomery.
Později jsem slyšel, že alkoholikova duše je závislá na splínu.
Ten dodává sílu pro další napití.
Velká krabice od rodičů skrývala černé boty kanady a obálku.
Co mi Ježíšek ale píše?
V boty jsem tajně věřil, ale v dopis ne.
Rozlepil jsem ji a uviděl v ní své rifle!
Našel jsem v ní deset pětibonů!
Šel jsem rodičům poděkovat a upřímně jsem řekl, že tohle jsem si ani nezasloužil.
Já nelhal. Tohle jsem si opravdu nezasloužil, i když jsem po obou takových dárcích už hodně dávno a dlouho toužil.
Otec toho moc nenamluvil, zamručel něco, abych si to užil. Máma jen řekla, abych nezlobil.
S hlavou svěšenou k zemi jsem je nechal poslouchat to bum tata bum ta tata a zavřel jsem se v pokojíku.
Chtělo se mi brečet. Moc brečet.
Zhasl jsem světlo a šel jsem spát.
Myslel jsem na milovanou Eriku, slyšel ji zase hrát na klavír, myslel jsem na to, jak pojedu na čundr v nových nablýskaných kanadách, jak půjdu do Tuzexu a vyberu si v něm parádní rifle. Asi ty štrausky.
Do toho se ale zapletl zničeho nic korbel s chladným pivem a bylo po pěkném snění.
Popadl mě zase pocit viny a bodal a bodal a já nevěděl co s tím, co dělat, jak se jej zbavit.

Na Štěpána na nás někdo zazvonil.
Slyšel jsem hlas otce a pak ten druhý.
„Tak jen pojďte, slečno, pojďte dál!"
"Já jsem Erika, přijela jsem za Tonym.“
Erička našla Záhumenní ulici a náš dům.
Už stála v chodbě.
Máma vykoukla z obýváku a obě se srdečně pozdravily.
Publikoval(a): Tonyend, 10.4.2013
Přečteno (120x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 22.11.2024 04:06
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti