Anotace: Tony by se měl rozhodnout jakým směrem se v životě dá. Pro lásku je ochoten i ústupku. Přestane kouřit. Ale co alkohol?Najde sílu a zpřetrhá ďáblova pouta?

Otočila se ke mně tváří a já ji objal kolem ramen.
Položila hlavu na mé rameno a oba jsme vzrušením sotva popadali dech. Najednou se však vysmekla, zasmála se a řekla, že je unavená chozením, abychom si šli na chvíli sednout na lavičku.
Našli jsme jednu nahoře na vyhlídce nad rybníkem.
Posadili se a byli tam sami.
Objal jsem Eriku opět kolem ramen. Přitiskla se ke mně. Ucítil jsem, jak nádherně voní její dlouhé hnědé vlásky, jak mi voní celá.
Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se té vůně nabažit.
Byla to vůně ženy.
Probrala mě ze snění.
„Chci se tě zeptatTony, kolik máš roků?"
„Příští rok budu mít sedmnáct, takže mám šestnáct pryč.“
„Vidíš, já myslela, že je ti víc, tak osmnáct, devatenáct."
„A prozradíš mi, kolik je tobě?"
"Také mi bude sedmnáct let. Jsme tedy stejně staří."
„A tobě by vadilo, kdybych byl starší než ty?"
„ Já ale nic takového přece neřekla! Jen jsem myslela, že jsi starší. Vypadáš na víc než na šestnáct roků.“
„Eriko a kdy máš svátek?"
„Ten jsem již měla na jaře. Druhého dubna. A narozky jsem už oslavila také. Ty mám desátého ledna a jsem narozená ve znamení Ryb!"
„Tak ty jsi ryba? A přitom tvé ruce tak krásně zahřály moji vodu…"
Zdálo se mi, že nevěnovala pozornost tomu, co jsem právě řekl.
„Teď mi to prozraď ty!"
„A co mám prozradit?"
„Kdy máš svátek a kdy narozeniny!"
„ Svátek jsem už měl. Třináctého června a narozeniny bohužel také, slavil jsem je pátého února. A já jsem Vodnář. Proto jsem to před chvilkou řekl o té rybě, jak zahřála moji vodu. To jako když jsi mě držela za ruku."
„Tak to je dobré. Ryba se potkala s Vodnářem, no to je dobré!" Smála se tomu.
Napadlo mě, že ji políbím. Jen tak letmo na tvář.
Ucukla hlavou.
Tak to jsem provedl pěknou blbost.
„Už jsi měl nějakou holku?"
„Ne, ještě jsem s žádnou nechodil. Ty jsi má prvá. Vážně jsem doposud s žádnou nechodil, tak ti nelžu.“ Nelhal jsem.
Tvářila se, že mi to nevěří.

Ale kdyby se mě zeptala, jestli jsem se už s nějakou holkou vyspal, tak to bych s jasnou odpovědí zaváhal.
Ano. S několika jsem se vyspal. Ale to nebyla žádná láska. Jen jsem se s nimi vyspal. Naposledy před několika dny s Jarmilkou. Ale to je už pryč. Už na ni nebudu myslet. A pivo může dávat jinému zahradníkovi.
Naštěstí se na to neptala.
„Já chodila nějaký čas s jedním klukem. Byl starší o čtyři roky. Rozešli jsme se. Chtěl, abych se s ním vyspala, naléhal na mne, ale já to pořád odmítala. Tak se urazil a nechal mne. Jsem pořád panna."
Sklopila oči k žlutému písku na cestičce.
Páni, tak ona je pořád nevinná. Proč mi to ale povídá?
„Promiň. Nechala jsem se unést, tohle jsem ti nemusela říkat, že? Ale mým krédem je pravda!"
Mlčel jsem. Mým krédem pravda zrovna nebyla.
„A proč se s tebou nechci líbat? Ne že nechci, líbíš se mi, alevždyť se vidíme teprve podruhé a všechno má mít svůj čas, nemyslíš si to také?"
Pokýval jsem hlavou na souhlas.
Když řekla teprve po druhé, tak jsem už věřil, že bude i potřetí, počtvrté a budeme spolu chodit.
Jen to nesmím něčím hloupým pokazit. Seděli jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Stačilo mi to ke štěstí.
„A co budeš dělat po prázdninách?"zeptala se Erika.
„Pojedu do Hradiště, do školy a na internát." Odpověděl jsem a snažil jsem se vyhnat z hlavy všechno, co se mi bleskově s Hradištěm vybavilo.
„Smím vědět, co tam studuješ?"
„Já nestuduji, já se učím na, no, na sládka."
„Na sládka? A co to je?"
„To je o výrobě sladu a piva, je to ale hotová věda."
„To je v pivovaru? Tam se pije pivo, co? Piješ ho také?
Zahnala mě do kouta.
Krve by se ve mně nedořezal. Zase musím lhát! Nemůžu se přece právě teď přiznat, že tam piju jako Dán.
„No někdy musíme ochutnat, co jsme vyrobili, bez toho to prostě nejde." Byla to napůl pravda.
„Ten můj kluk totiž dost pil. Pak na mne byl hrubý. Opilci se mi fakt hnusí!"
Najednou jsem věděl, že pokud za Erikou ještě přijedu, má-li být a já chci, aby bylo i to po třetí a další a další setkání, tak do Vizovic přijedu vždy střízlivý a musím zatajit, že se umím taky pěkně opít.
Rychle jsem se snažil zavést rozhovor jinam. Pryč od chlastu.
„A co budeš dělat ty?"
„Dojíždím do Vsetína. Na gymnázium. Pak půjdu na výšku do Ostravy. Vystuduji pedagogiku, budu učitelka jako moje máma. Ta učí tady ve Vizovicích na ZDŠ. Tatínek je úředník."
„Můj otec pracuje tady na železnici, je mašínfíra, to je, že řídí lokomotivu. A máma? Máma je pořád doma, špatně chodí, chodí jen s berlemi, je invalidní."
„To je mi líto."
Bylo vidět, že je Erika citlivá a nezkažená duše.
Zato ta moje je černá.
Nevím, proč jsem si právě v tuto chvíli vzpomněl na hlas Ďábla: „Budeš pít a budeš pít moc! A já, ti za to budu stále brát všechno to dobré, co budeš v životě mít."
Proč se připomíná, když jsem tak šťastný?
Uvnitř jsem se otřásl hrůzou. To snad ne!
Nemůže mi přece vzít Eriku, jak by to udělal?
Je to má první opravdová láska, nenechám si ji vzít! Budu ji bránit!
Těmito myšlenkami jsem ho zahnal pryč.
Seděli jsme opřeni o sebe a mlčeli. Přesto jsme se cítili, jako jedno tělo, jedna duše.
Erika si náhle uvolnila ruku. Podívala se na hodinky.
„Jejda, jéje! Tony, já už budu muset jít opravdu domů."
Mrzelo mě to, nejraději bych tam s ní seděl třeba do rána.
Vstali jsme a odcházeli tím zeleným tunelem vytvořeným z korun stromů k vstupní bráně.
Na ulici mi opět řekla, že už musí fakt jít. Ale stále otálela s odchodem. Na něco čekala, něco chtěla ode mne uslyšet.
„Eriko, můžu za tebou přijet příští neděli? Přijel bych tím vlakem, jako dnes, desátým, jak měla přijet Katka."
Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo.
Doufala, že tuto větu vyslovím.
„Přijeď, prosím, budu na tebe Tony čekat na nádraží!"
Teprve teď odcházela celá šťastná k domovu.
Zamířil jsem na vlakové nádraží.
Uvědomil jsem si, jak je krásná. Štíhlá a milá. Jak jí to slušelo v těch riflích. Je to parádní holka, ta Erika. A že se nechce líbat? No, to přece nevadí, jen když budeme zase spolu.
Vlak měl odjezd za hodinu.
Sedl jsem si před nádražím na lavičku a čekal na vlak.
Zavřel jsem oči a snil si o další setkání. Ještě, že se počasí zlepší a nebude pršet. Ale co kdyby pršelo? Kam jít, kde bychom se schovali? Jen ne do hospody, tam bych měl silné pokušení, dát si pivo. Nebo dvě. Tři…
Ze snění mě dostalo zahoukání lokomotivy.
Přijel vlak k nástupišti.
Cestující do Vizovic vystoupili a já s několika dalšími nasedl do vagónu vlaku mířícího zpátky k Brodu. Čekali jsme na hvizd výpravčího. Těšil jsem se domů, máma bude zase zvědavá. Klidně jí o Erice řeknu víc, když už o ní něco vím.
Škoda, že si nemůžu o holkách povídat s otcem.
Prý mám na to čas, hlavně si nemám udělat nějaký malér. Tím povídání o holkách skončil.
Přemýšlel jsem, jestli si jiní kluci vypráví o trampotách, co mají s holkami se svými otci.
Stanice Brod.
Vysedám a ani mě nenapadlo, že bych se šel podívat do bufetu, jestli je tam Jarmila, že by mi načepovala zadarmo pivo.
Pro mě a za mě, ať tu tvoji zahrádku Jarmilko, už obdělává, kdo chce, mně už je to fuk.
Já mám Eričku!
Myslím jen na ni.
Přišel jsem domů. Máma se zase tak podivně podívala, ale lišácky se pousmála.
„Tony Tony, vidím, že jsi opravdu zamilovaný, je to na tobě poznat na dálku."
Sakra, jak to jen ženy dělají, že všechno na mužích poznají, to je fakt divné?
„Jo, mamí, jsem do ní blázen, to se nedá slovy popsat. To se musí prožít! Vždyť i ty jsi musela být do otce zamilovaná, nebo ne? Řekni mi, jak moc?"
„To víš, že byla. A pořád jsem. Jen mi řekni, proč mluvíš o tatínkovi pořád On a Otec?
Proč o něm neříkáš táta, tatínek, proč?"
Zarazil jsem se. Měla v tom pravdu. Tak, proč?
„Bude to asi tím, že mě neměl rád, když jsem byl menší, že mě často bil a nadával. Tak proto je pro mne jen On a Otec."
„Ale tatínek tě přece má také rád, jako tě mám ráda já. Brával tě sebou na výlety vlakem, když jsi byl malý, projeli jste spolu celou republiku od Aše po Košice."
Na to jsem už neuměl odpovědět.
Šel jsem do pokojíku a vysvlékl se. Uklidil jsem oblečení a dostal náramný hlad.
V kuchyni jsem pátral, co je kde dobrého k snědku.
„Co si můžu vzít k jídlu?"zavolal jsem na mámu.
„Je tam ještě ten bůček, ale vem si k němu chleba, zelí už taky není, tak si otevři sklenici s okurkami, je ve spíži."
Pojedl jsem a šel zpátky do pokojíku.
Nepustil jsem si žádnou hudbu, lehl jsem do postele, snil jsem a snil jen o Erice. Usnul jsem.
Pořád se mi o ní zdálo, jak jsme v tom parku a držíme se za ruce. Polštář pod hlavu jsem zase zmuchlal a objal. Jako moji sladkou krásnou Eriku, kterou si nikdy nikým nedám vzít, kterou miluji a budu ji vždy chránit.

Je pondělní ráno.
Vůbec, ale vůbec se mi nechce vylézt z postele. Chce se mi stále snít o Erice.
Dostal jsem nápad. Mám v šuplíku psacího stolu diář, který jsem dostal k narozeninám.
Ještě jsem do něj neudělal jedinou poznámku.
Tak si začnu psát něco jako deníček, co jsem který den zažil.
Otevřel jsem diář a zalitoval toho, že jsem si do něj nepsal již dříve, co jsem prožíval.
Tohle by nebyl cancák jako na čundru, ale jen pohled můj soukromý život popsaný v deníčku.

Sobota, 16. srpna 1969
Červenou propiskou jsem podtrhl datum a připsal první poznámku.
Ve Vizovicích jsem poznal dívku jménem Erika. Jsem poprvé zamilovaný!!!

Neděle, 17. srpna 1969
-Je do mne taky zamilovaná! Objímali jsme se v zámeckém parku a drželi se za ruce. Je tak krásná. Miluji ji!!!

Rozhodl jsem se, že si budu takto všechno zapisovat.
Diář jsem nemusel nikam schovávat, nechal jsem ho v šuplíku, rodiče mi mé soukromí nebrali.
Byl jsem tak šťastný, že jsem se s tím chtěl pochlubit i klukům, že už mám svoji holku, že spolu chodíme. Co na tom, že teprve dva dny! Pro mne to byla věčnost.
Oblékl jsem se a zavolal na mámu, že nebudu obědvat a šel jsem k Berkovým.
Alím, Štístko i Louda byli doma.
Viděl jsem je přes plot, že cosi dělali na dvorku.
„Ahoj, kluci, půjdete ven?“zavolal jsem na ně z ulice.
Louda šel otevřít vrátka, když poznal můj hlas.
„Sigi, kde jsi byl, proč ses neukázal?“ zeptal se Louda, když mě pouštěl dovnitř.
„Máš cigarety?" zeptal se mě Alí, „mohli bychom jít do Doupěte, dlouho jsme si tam spolu neposeděli…“
„Nemám. A už nebudu kouřit. Ty nekuř taky, když sportuješ!" odsekl jsem na jeho otázku.
„Jak to, že už nebudeš kouřit?" divili se mi Štístko s Loudou.
„Prostě nebudu! Rozhodl jsem se, že přestanu a je to."
„Ale proč? Dostal jsi doma výprask od fotra, nebo co?"
„Nedostal. Ale něco vám musím říct. Byl jsem s Effendym v sobotu ve Vizovicích a.."
„Kdo je Effendy?" divili se, s kým že jsem to byl ve Vizovicích, „no a co bylo dál?"
„To je ten Standa, náfuka, bydlí dole v ulici, chodil s náma do školy, jen do jiné třídy a nechává si tak říkat. Prostě jsem s ním jel vlakem do Vizovic, byli jsme u jeho dědy a on si tam musel něco udělat na soustruhu, on tam byl i přes noc a já jel zase domů do Brodu, no," teď jsem musel zalhat, protože jsem to Effendymu slíbil, že o střílení nikomu neřeknu ani slovo.
„Zkrať to, mluv k věci!"
„Zkrátka a dobře uviděl jsem tam jednu tak krásnou holku, že jsem se do ní na první pohled zamiloval a včera jsem za ní jel zase. Byli jsme spolu v parku a tak. Vadí jí, když někdo kouří, tak jsem jí řekl, že už nebudu, no."
„Já se snad poseru, tak ty kvůli nějaké holce přestaneš kouřit, jo, přestaneš úplně s kouřením, jo?" zavolal nevěřícně Alí a Štístko s Loudou se jen smáli.
„Fakt. Já fakticky přestanu! Když jí to vadí. A já ji miluji."
„ A co pivo, co vínečko, to jí nevadí?" vysmívali se, namísto toho, aby byli z toho paff, že nebudu kouřit.
„Pití jí vadí zrovna tak, no ale co, když budu s ní, tak prostě pít nebudu, to dá rozum, to by mě už nechtěla."
„Tak to je jiná, teď s ní ale nejsi, tak co, složíme se a koupíme si flašku vína a připijem si na to tvoje slavné zaláskování?" navrhl Alí.
To je pravda. Můžu si vypít a Erika o tom nebude nic vědět.
„Když já tu nemám ale peníze."
„Já mám, příště přidáš ty a je to. Jdeme koupit víno a vypijem si, prázdniny nám budou končit a žijeme jen jednou!" pokračoval Alí.
Takového jsem ho neznal.
Koupili jsme si litr třešňáku a šli do Doupěte, abychom jej tady v úkrytu v klidu vypili.
Seděli jsme na trávě, zem byla docela studená po předchozích deštích a flaška kolovala mezi námi. Za chvíli byla vypitá. Dostal jsem šílenou chuť ještě na jednu. Začal jsem se z ničeho nic třepat, ale zimou to nebylo.
„Sigi, co je to s tebou?" podivoval se Alí.
„Já sám nevím, asi je to tím vínem, necítím se najednou dobře. Půjdu se projít, vydýchat to a pak domů do postele."
„A co slezina, příjdeš za námi, vypadá to, že se už vypršelo a bude zase slušné počasí, tak bychom se mohli domluvit a někam si zajet. Poslední dny volna a pak je září a hurá do školy, mysli na to!"
Rozloučil jsem se s partou. Procházel jsem se parkem, třepal se a vydýchával ze sebe alkohol.
Za půl hodiny by to nemělo být poznat, že jsem něco pil.
K domovu jsem nešel po chodníčku, ale vylezl jsem si na železniční násep a šel po kolejích k nechráněnému přejezdu.
Zvykl jsem si jít tudy chodit. Zkrátil jsem si tak cestu.
Bylo to zakázané, ale nikdy se nic nepřihodilo.
Od přejezdu to bylo pár stovek metrů na brodské vlakové nádraží. Je tam bufet.
Zmítala se mnou nepřekonatelná chuť ještě si vypít, to víno mi dnes, nevím proč, nějak nesedlo, ale co si tak dát jedno pěkně studené, orosené pivo, nebo dvě?
Sakra, nedám si ani jedno, vždyť nemám u sebe ani halíř.
Co kdyby tam byla ale Jarmilka, ta mně dá pivo zadarmo. Zadarmo zrovna ne. Bude za to chtít, abych šel k ní a vyspal se s ní. Ne, nepůjdu za ní. Mám Eriku a jen tu miluji.
Ocitl jsem se na rozcestí. Jak myšlenkami, tak na cestě domů.
Na přejezdu jsem odbočil do leva a procházel se ulicí do doby, než jsem usoudil, že alkohol už není v mém dechu cítit a zamířil jsem domů.
Bylo mi stále zle. Ale z čeho?
Po příchodu domů jsem se rychle vyzul a zavolal, že nemám hlad, že nebudu nic jíst. Lehl jsem si a snažil se usnout.
Třesavka ustávala, jen jsem se potil, jako kdybych měl chřipku. Chřipku, teď v srpnu? Blbost, to není chřipka. Spal jsem neklidně až do dalšího dne.

Probudil jsem se a cítil jsem se lépe.
Na včerejší třes jsem zapomněl.
Umyl jsem se a oholil. Protivné holení, proč já vůl s tím začal, teď abych se co chvilku škrábal po tváři. Knírek pod nosem dostával konečnou podobu. Dělal mě starším, než jsem byl.
Otec spal po noční směně, ale stejně kdyby pro něj přišli, tak by vyskočil jak pérák a šel by jezdit za jiné. Práce, práce a zase práce.
Máma seděla u stolu v kuchyni.
Mlčela, říkala tomu, že má černou hodinku.
Koukala jen přes okno ven do zahrádek.
„Ale že sis pospal, bez jídla, co je to s tebou, Toníku?"
„Nic se neděje, všechno je v pořádku, mámo. Mám konečně hlad. Můžu si udělat na snídani míchaná vejce?"
„Jen se pořádně najez, pořád rosteš, tak ať je z tebe kus chlapa, on už z tebe sice je, ale to nevadí, jen jez."
Vyklepl jsem si tři vejce na pánvičku a míchal je na plotýnce sporáku.
Když byla hotová, vypnul jsem plyn a šel jsem s pánví ke stolu. Ukrojil jsem si krajíc chleba a posadil jsem se vedle mámy.
„Měl sis osmažit taky cibulku, lépe to chutná! Proč si to nedáš na talíř? A nesol tak moc, není to zdravé!"
Mlčky jsem snídal. Na co špinit talíř, tak se umyje jen pánvička.
Máma se na mě dívala, jak na rentgenový snímek. Tentokrát nic neodhalila.
„Jdu k sobě, nikam nepůjdu, budu doma."
Lehl jsem si zpátky do postele a zase jsem usnul.
Vstal jsem až k obědu a po něm jsem zase spal. Z čehosi jsem se potřeboval vyspat, nabrat síly pro další dny.
Čtvrtek. Den sleziny. Nejdu tam.
Šetřím zbylé peníze na neděli, abych mohl jít s Erikou do cukrárny na pohár.
Kluci budou asi nasraní, že trhám partu, ale Erika je mi milejší, bohužel páni kluci, časy se mění.
Do neděle jsem doma.


Probouzím se do nádherné srpnové neděle. Tak to je senzace!
Budu s Erikou venku, nejlépe v tom zámeckém parku, je tam nádherně, ticho a hlavně málo lidí, tak můžeme sedět na nějaké lavičce a nikdo na nás nebude koukat, jak se budeme objímat a mačkat si ruce.
Dal jsem si sprchu.
Sprcha mě probrala, holit se dnes nebudu, jen si musím pořádně rozčesat vlasy a udělat si pěkný účes. Stejně bych měl jít k holičovi a nechat se ostříhat na krátko. V práci se budu potit a vlasy mi zplihnou a pořád si mýt hlavu, to mě také nebude pořád bavit. Teď jo, chci vypadat pro Eriku hezky. Mámin fén jen skučí, jak si s ním suším vlasy.
„Už toho parádění nechej, obleč se a pojď se nasnídat. Je kakao a bábovka."
Tak to si dám, doma jsme takovou sndani dlouho neměli. Ještě že ta máma brzy vstane a napeče.
„Mamí, já pojedu desátým zase do Vizovic a přijedu někdy později odpoledne, jen abys věděla, kde jsem. Penízky ještě mám nějaké od minula, neutratil jsem je."
Kdyby mi ale nebylo po tom třešňáku tak zle, to bych šel někam na pivo a neměl bych tolik na dnešní den. Na cukrárnu to bude snad stačit.

Oblékl jsem si manšestráky a už jsem se viděl, jak jednoho dne budu dělat machra, až budu mít i já mé první rifle. Kdy ale? Na Svatého Dyndy?
Dnes bude krásný den.
Tak žádnou košili, žádnou bundu, půjdu ven polehku, jen tak v tričku. Vytáhl jsem to námořnické s pruhy. Ne, vypadal bych jak ruský námořník.
Tak klasika. Bílé s krátkým rukávem a je to.
Peněženku do kapsy kalhot a obout se a můžu vyrazit.
Obul jsem si kecky místo kožených bot, vypadalo to lépe.
Na nádraží jsem spěchal, jako kdyby hořelo.
Přitom jsem měl času dost. Stál jsem na peróně, nemohl jsem se dočkat, až nasednu do vagónu a vysednu ve Vizovicích na nádraží.
A budu s Eričkou celý den.
Na Jarmilu v bufetu jsem si ani nevzpomněl.
Vlak přisupěl od Otrokovic, počkal jsem, až z něj lidé vystoupí a už jsem se hrnul do vagónu. Tak už to odpískej, ať jedem, no tak pane výpravčí, dělej!
Zavřel jsem oči a podřimoval.
Probudil mě hlas průvodčího Zavadila. Zastavil se u mě.
„Á, mladý pan Wolf. Tata si už toho všiml, že sis nějak oblíbil Vizovice, prý se ani nepodíváš, jestli jede. Tak co, máš tam kočku, có? No to nic, to já jen aby řeč nestála."
Odcházel štípnout jízdenky dalším cestujícím.
Poslední zatáčka a jsme na vizovickém nádraží.
Otevírám si okno a vyhlížím, jestli Erika čeká. Vítr mi cuchá dlouhé vlasy a do tváře se zabodávají saze z komína.
Brzdy skřípou, zní mi to v uších tak příšerně a už stojíme.
Abych udělal otci radost, jdu k lokomotivě, abych jej pozdravil.
Vyklonil se vzadu u tendru. Rukou jsem mu zamával na pozdrav.
Mávl mi také.
Otočil jsem se a očima hledal Eriku před nádražím.
Nebyla nikde vidět.

Publikoval(a): Tonyend, 28.3.2013