Anotace: Tony si začíná uvědomovat, že je pro něj alkohol nezbytný. Doma pít nemůže a nesmí, pije tajně. Potká jednoho kamaráda od Plášilů a jde s ním na pivo. Nejvíce ho bude zajímat kamarádův názor na ženu z nádražního bufetu. A jaká je v posteli pozná brzy...

Co dělat? To mi poradil jeden kamarád, kterého jsem náhodou potkal ve městě.
Celý můj život byla najednou samá náhoda a setkávání se s lidmi, které jsem dříve neznal. Možná to nebyla náhoda, mělo to tak asi být. Někdo tomu říká Osud.
Netušil jsem a nevěděl, kdo za tím mým osudem stojí.
Po jakých cestách mě to kdo vede.
Kdyby to šlo, škoda, že to nebyly koleje, někdo mi mohl zavčasu přehodit vyhýbku a směřoval bych jinak a jinam, ale takto jsem se vydal po pěkné a široké cestě.
Nevěděl však, že vede pouze do jediného místa.
Do Pekla.
A vede mě tam můj Ďábel.

Ráno jsem se probudil a uslyšel, jak na okno bubnuje drobný déšť.
Protáhl jsem se a protřel si oči. Ne, nezdálo se mi to, venku pršelo.
Podíval jsem se na kalendář, pověšený na zdi.
Je úterý 12. srpna 1969.
To je blbé, jestli bude pršet i další dny, tak nepojedu na čundr.
Bez stanu to nemá cenu.
No co, budu doma a nějak se zabavím. Jen si nějak užít prázdninového volna, dokud je.
Za kluky nemělo smysl chodit, možná, že ještě zavařují hrušky. I kdyby s tím byli už hotoví, stejně by se venku nedalo nic podnikat. Effendy příjde, ale bůhví kdy.
Byl jsem z toho rána silně rozmrzelý.
Vstal jsem a šel se do koupelny umýt a očistit si zuby.
Odložil jsem kelímek s kartáčkem na své místo a utřel jsem se do ručníku.
Vzal jsem z police hřeben a začal si česat vlasy. Od mé poslední návštěvy holiče, kdy mě stříhal, uběhlo hodně dní. To bylo ještě v Hradišti, někdy v dubnu. Vlasy od té doby vyrostly, měl jsem je najednou dlouhé a vytvářely pěkné blonďaté vlny.
No jo, vypadám, jako mánička z bigbítové kapely.
Zkoušel jsem je rozčesat podle poslední módy na prdelku. Nešlo to.
Tak zpátky na pěšinku. Bylo to mnohem lepší a slušelo mi to.
Uvědomil jsem si, že se nějak moc v zrcadle prohlížím, což jsem dříve nedělal.
Zatřepal jsem hlavou.
Účes držel svůj tvar, ale vlasy se jakoby nadechly, vypadalo to, že je jich na mé hlavě mnohem víc, než je ve skutečnosti. Pěkná deka!
Odešel jsem do pokojíku, abych se oblékl a šel jsem se nasnídat.
Máma s otcem seděla v kuchyni, a o něčem se bavili.
Zaklepal jsem na dveře a vstoupil.
„ Přeji dobré ráno!"
„ My tobě také!" odpověděla na můj pozdrav máma, otec jen mlčky přikývl.
V porcelánové konvičce byl uvařený čaj z pytlíčků.
Když nebyly v Ovoci a Zelenině k dostání citróny, tak měl otec ten blbý zvyk z Německa, že oslazený čaj okyselil lžící octa.
Už to nebyl čaj, ale jakási nakyslá břečka, ale musel jsem mlčet a tak jsem si nalil do hrnku, a tvářil jsem se spokojeně.
„Ukroj si chleba, v lednici máš máslo a je tam i marmeláda, tak se nasnídej!" pobídla mě máma.
„ Nemám hlad, snídat nebudu, jen se napiji toho dobrého čaje," odpověděl jsem s ironií v hlase.
„ A mamí, nemám jít k holičovi? Podívej se, jak mi vlasy vyrostly přes prázdniny."
Máma se na mě dívala s uspokojením. Dokonce se usmívala.
Připomnělo mi to fakt, že jsem si všiml, že se na mě holky a ženské usmívají. Máma zrovna tak.
„Tak co, mám? A čemu se směješ?"
„Tony, věříš, že se mi s těmi dlouhými vlasy moc líbíš? Sluší ti to. A proč se směji? Ne, já se ti nesměji, usmívám se a to je rozdíl.
Usmívám se proto, že jsi hezký kluk, máš dlouhé blond vlasy, krásné hnědé oči, ďolíček na bradě, jsi vysoký a urostlý! No, představuji si, jak se za tebou budou jednou otáčet na ulici holky. Prostě, začínáš nám dospívat, tak je to. Zapalují se ti lýtka. Ne, nechoď k holiči, nechej si to tak dlouhé, jak to máš, byla by škoda, dát takové lokny pryč!"
Otec se během máminy řeči na mě jen mlčky díval.
Když domluvila, vzal si slovo.
„Jestli chceš, tak ti dám hned pět korun, vezmi si deštník a kalupuj k holičovi, chlap má mít hlavu ostříhanou na krátko. Ne vypadat jako ti dlouhovlasí blbi, co je furt ukazují v televizi. Prý zpívají, zpěváci! Má někdo od dechovky tak dlouhé pačesy? Nemá! A jak hrají a zpívají!"
„Děkuju, ale nechci.“ Odmítl jsem jeho nabídku, abych se nechal u holiče ostříhat.
Díval jsem se na něj a pomyslel si v duchu své.
Jo, dechulka, to je chasa veselá, možná pro tebe, já mám rád něco jiného.
Doorsy,Pink Floydy, Zeppeliny a Greenhorny!
Obrátil jsem se na mámu.
„Mamí, fakt? Mám to tak dobrý?"
„Máš!“
Dal jsem na mámu a vlasy jsem si nechával dál růst.

To ráno jsem se probudil do deštěm uplakaného dne, ale také jsem si začal uvědomovat, že jsem už dávno přestal být tím klukem, který chodil s aktovkou na zádech do školy.
Není to tak dávno, co jsem se zbavil svého skřehotavého hlasu, kterému se smály všechny holky ve třídě, přestal jsem mutovat a můj hlas se ustálil, prý, do příjemného tónu.
Přestal jsem s posilováním a i tak zůstal silným.
Jo, to ráno se mi otevřely oči.
Začal jsem vidět svět pohledem dospělých.
Uvědomil jsem si náhle, ty brďo, kolik krásných holek chodí po Brodu! Taky, že jo.
Jeden z mých známých tvrdil, že je jich v Brodě jako kráv na Ukrajině.
Podle zpráv bylo v sovětském svazu všeho nejvíc na světě, tak těch kráv na Ukrajině muselo být fakt hodně, když i v Brodě bylo tolik holek!
Mladých, starších, hubených, tak akorát i silnějších, malých i vysokých, jen si vybrat.
V republice byla prý jen dvě města, ve kterých statisticky připadalo na jednoho muže osm žen.
Byl to Brod a Varnsdorf v Čechách.
Pracovaly v textilkách, v továrnách na boty a byly ubytovány na Dívčích internátech.
Někdy odjížděly do svých domovů, ale většinou zůstavály trvale ve městě.
Nudily se, tak chodily po hospodách a po večerech tančit a při tanečku sváděly muže.
Brzy jsem se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.
Celé dopoledne propršelo.
Ležel jsem na posteli a poslouchal magič. Co budu dělat?
Po obědě přestalo pršet. Sláva! Můžu jít ven.
Oblékl jsem se do módních černých manšestrákových kalhot, na košili jsem si navlékl lehký svetřík, obul jsem si boty a šel do sklepa pro cigarety.
Otevřel jsem peněženku. No, nic moc v ní nebylo.
„ Kdy příjdeš?" ptala se máma.
„ Já fakt nevím, ale neboj, příjdu včas."
Vyrazil jsem do ulic města.
Bloumal jsem ulicemi bez cíle, díval jsem se do výkladních skříní obchodů na pořád ty samé věci, které nabízeli.
Zamířil jsem k obchodnímu domu Prior, že se zajdu podívat do Tuzexu. Tam jsou jiné věci! Záviděl jsem klukům, kterým rodiče sehnali bony.
Za ty si koupili v Tuzexu parádní kalhoty, rifle.
Jenže veksláci chtěli za bon i šest korun a tak moji rodiče odmítli dát za čtyřicet bonů na rifle, tolik peněz.
Byl jsem bez riflí, musel jsem se spokojit s českými manšestráky. A rifle byly mým snem a přáním, stejně jako vysoké boty kanady.
Cestou jsem potkal jednoho kamaráda. Neznal jsem jeho jméno, viděli jsme se několikrát na slezině U Plášilů. Byl starší než já.
„ Ahoj Sigi!" pozdravil a podal mi ruku.
Opětoval jsem pozdrav a stiskli jsme si ruce.
„ Kam jdeš?"
„ Na Prior, mrknout se do Tuzexu, co nového mají kapitalisti pro vykořisťovaný pracující lid."
„ Vykašli se na to, zvu tě na pivo, pojď se mnou, ale napřed se musím někde najíst."
Kamarád se rozhodl pro oblíbenou restauraci a jídelnu Rybena.
Bylo odpoledne, jídelna praskala ve švech.
Lidé mohli sedět u stolků, nebo stát u pultíků a dopřávali si místní rybí specialitky.
Vonělo to tam náramně.
Více jsem ale vnímal vůni točeného piva.
„ Nechceš rybí polévku? Já si porci dám."
„ Díky, nemám hlad. Pivko si dám ale s chutí!"
Kamarád si šel stoupnout do fronty na polévku. Mávl na mě, abych šel za ním.
„ Na, tady máš deset kaček a běž koupit dvě piva a obsaď nějaký volný stůl."
Vzal jsem peníze a stoupl si do řady u nápojů.
„ Dvě velká piva!" povídám holce za výčepem.
„ Jen malé, točíme jen malé, máme to tak nařízené."odpověděla otráveně, když se dívala jak stoupá hladina piva ve sklenici.
„ Tak dvě malá."
Natočila dvě malá piva. Páni, to vyzunknu na jeden lok!
„ Dostanu dvě koruny čtyřicet haléřů. " řekla si o peníze a usmála se, když se na mě podívala.
Sakra, taky se na mě směje.
Podal jsem jí zmačkanou papírovou desetikačku.
Vrátila mi sedm korun a šedesát haléřů.
Vyhlédl jsem volný stůl, postavil na něj piva a čekal na kámoše.
Za chvilku přišel se zeleným podnosem, na kterém mu tančila miska s rybí polévkou a dva rohlíky.
„ Já sem chodím na jídlo, je to za pár kaček a dobře se najím, fakt nechceš?"
Nechtěl jsem. Chtěl jsem se jen napít, ale počkal jsem, až sní polévku.
Sotva odložil na stůl misku se lžičkou na tác, sebrala jej jakási sběračka nádobí a odnesla do kuchyně k umytí.
Zvedli jsme sklenky s pivem.
„Tak na zdraví!"
Napil jsem se piva a poznal, že je hnusné jak prdel. Nakyslé, bez chuti, prostě patoky.
„ Co se tak šklébíš ? Nechutná, nechutná? Nediv se tomu, tady je to samá baba a nestarají se o trubky, proto je to pivo takové nedobré. Ale na zapití to stačí. Jestli máš čas, můžeme si zajít na pivo někam jinam."
„ Asi tě urazím, ale asi to nedopiju, je to humus, to má s pivem společného jen tu barvu a název, jinak je to fuj tajbl!"
Smál se a své pivo vypil.
„ Tak tě zvu na lepší, ale kam jít?"
Dostal jsem nápad.
Zavedu jej na vlakové nádraží do bufetu. Dáme si v něm pivo a ukážu mu tu pěknou ženskou.
„ Pojďme na vlakáč, do bufetu!"
„ Proč tam? Jsou lepší hospody ve městě, třeba Morava, U Pavelců, U Máců."
Trval jsem na své. Když máme jít spolu na pivo, tak jedině do nádražního bufetu!
Před bufetem bylo prázdno.
Dnes na lavičkách nikdo neseděl. Venku bylo po dešti nějak chladno.
Otevřel jsem dveře a vstoupili jsme dovnitř.
Chtěl jsem se dnes napít a tak mi bylo úplně jedno, jestli mne uvidí pít pivo některý z otcových spolupracovníků a co by na to řekl.

Uvnitř restaurace Rybeny mi to zrovna nevonělo.
V tomto bufetu to nebylo o moc lepší.
Nepřišel jsem do něj hodnotit kvalitu místního vzduchu, ale ukázat kamarádovi tu holku za výčepem.
U stolků seděli chlapi v montérkách a pochutnávali si na klobáskách.
Pár cestujících čekalo u piva na to, než je amplion upozorní na odjezd jejich vlaku.
Schválně jsem pro nás vybral stolek, od kterého byl dobrý výhled na výčep.
Kamarád se divil, proč chci, abychom se dívali zrovna na výčep.
„ Tak mi dej peníze, já půjdu pro piva a dobře se dívej na tu holku za tím výčepem."
Seděl a díval se, jak stojím u výčepu a jak ta ženská roztáčí piva.
Přišel jsem na řadu.
Díval jsem se, jak bere sklenici do jedné ruky a druhou otáčí pípou, díval jsem se na její zrzavé vlasy, díval jsem se do jejích zelených očí a na ta velká prsa ve výstřihu.
Byl jsem jak omámený. Líbila se mi. Byl jsem do ní zamilovaný!
Snad vycítila mé obdivné pohledy.
„Dobrý den, prosil bych načepovat dvě piva desítky."
Zvedla hlavu a pohlédla mi do očí.
„ Ahoj fešáku, tak co, jen dvě piva, dnes bez vodky?"
Páni! Ona si mě pamatovala, řekla mi to jako naposledy. Fešáku!
„ Ano, jen ta piva, ta vodka, to byl dárek k narozeninám, pro kamaráda," zalhal jsem v odpovědi.
„Ráda tě zase uvidím!"
Podala mi dvě piva a ruce se mi klepaly, když jsem šel k pokladně zaplatit.
Vrátil jsem se ke stolku.
„Tak co na ni řekneš?“ zeptal jsem se kámoše.
„Kurva, Sigi, ty vole, ta holka po tobě jede, to je na ní vidět! Ale holka byla kdysi, je to parádní baba, sám bych si dal říct, kdyby mi to jednou řekla, tak jí to dvakrát udělám! Ty jeden pacholku, tak proto jsi mě sem zatáhl, co?"
Pili jsme pivo, já schválně pomalu, jen abych se na ni mohl dívat.
„Poslechni a není to blbý, že se mi líbí a že je starší než já? Ale já se jí asi také líbím, pokaždé mi řekne fešáku! A že mě zase ráda uvidí!"
„Sigi, zapamatuj si, co ti teď řeknu, zapiš si to dobře za ušiska."
Byl jsem hodně zvědavý na to, co od něj uslyším za moudro.
„Starší, ale báječná! Taková sbalí tebe, ne ty ji. Ty můžeš sbalit mladou holku, ale ne paničku. Jak poznáš paničku, nebudeš stát o mladou holku, která nic neumí, jojo, tak se věci mají. Kolik jsi už měl holek, co?"
„ Dvě. Jednu v patnácti, ta mi to ukázala, co s ním. A letos druhou, na čundru. Když já nevím, jak se holky dají sbalit. Myslím si, že mě sbalily ony, ne já je."
Během povídání o holkách jsme dopili pivo.
Kamarád šel koupit další dvě. Přiťukli jsme si na zdraví. Potom mi začal vysvětlovat své teorie o balení holek.
„Nesmíš se před nimi ostýchat, musíš být iniciativní, můžeš být vtipný, ale ne blbý, můžeš je pozvat třeba do kina, nebo na pohár do cukrárny ale hlavně s nimi vždy mluv tak, aby slyšely to, co by slyšet chtěly. Jak jsou krásné, jak jsou milé, jak moc se mi líbí. A hlavně buď galantní, a že by se měly cítit v mé společnosti dobře a bezpečně.
Když o tebe holka nebude stát, musíš to vycítit sám a s úsměvem co nejrychleji vycouvat.
Žádný smutek, nikdy před nimi nebreč. Ztrapnil by ses navždy. A bacha na chlast, nikdy nesmíš přijít na rande ožralý!
Jo, něco jinýho bude, když si někam sednete na dvojku vína, to jim nevadí, ale jinak pití žádná u chlapa fakt nesnáší.“
Bylo toho na mě najednou moc, ale pamatoval jsem si to a zapsal jsem si to za uši.
„Tak já se přiznávám, že se mi moc líbí. A vlastně mi ani nevadí, jestli je starší než já. Ale i kdyby stará jak já, tak stejně nevím, jak ji sbalit, i když mi to říkáš, jak mi radíš…“
„Sigi, máš jen dvě možnosti. První je, že se vrátíš k bufetu a počkáš na ni, až bude odcházet z práce domů a jako náhodou ji pozdravíš a dáš se s ní do další řeči, nebo se jí běž zeptat, kdy končí a hned uvidíš, jak bude reagovat, co ti odpoví. Stejně tě ale sbalí ona. Vidím jí to v těch jejích zelených kočičích očích, že po tobě jede.“
Nemýlil se.

Poslal mě potřetí pro piva. Šel jsem pro ně velmi ochotně. Dostával jsem se do dobré nálady.
A s každým vypitým pivem jsem byl odvážnější.
Fronta u výčepu nebyla. Najednou jsem stál u okénka a díval se na ni.
„Tak co to bude?“ zeptala se neutrálním tónem.
Zmátlo mě to. Myslel jsem, že mi zase řekne fešáku…
„Tak ještě dvě piva,“ odpověděl jsem a rychle dodal,“ smím se zeptat, v kolik dnes končíte?"
Čepovala piva a po očku se na mě dívala.
Pak se jemně kousla do do spodního rtu a špičkou jazyka si olízla rty. V zelených očích jí plápolal oheň a jeho jiskry zasáhly i mě.
„To se mě ptáš, kdy jako zavíráme? Máš to napsáno na dveřích, to tu snad chcete sedět do zavíračky? Nebo se ptáš z jiného důvodu?"
Uculovala se za pípou jak malá holka. Věděla, že mě má tam kde mě chtěla mít.
Balila mne.
Poznal jsem, že nejen chlapi chodí na lov, ale že se nechají někdy a rádi ulovit ženskou.
Zase jsem byl o něco moudřejší.
„Chtěl bych na vás počkat, můžu-li, až vám skončí pracovní doba," řekl jsem poučen, sebejistě.
„ No a co pak, co bude potom, když mi skončí? Stane se něco, o čem bych měla vědět?"
Laškovala se mnou a já se vrtěl v její rozhozené síti jak moucha před pavoukem a nevěděl, jak pokračovat v rozhovoru.
„Poslechni, fešáku, nemusíš mi vykat, jmenuji se Jarmila, můžeš mi říkat třeba Jarko, no a jak se jmenuješ ty?, řekla a ztišila hlas, „ za hodinu končím, tak na mě počkej venku, a jestli nevíš kam jít, tak já jo, jasný?"
„ Já jsem Sigi. Dobře. Počkám, jasně že počkám!“
„ Slyším dobře? Co je to za jméno, ty jsi Sigimund, Siegfríd či co? Tak jak se vážně jmenuješ?"
„ Ne. Mám takovou přezdívku na čundru. Jmenuji se Tonda, říkají mi ale většinou Tony!"
„ No proto, tak Tony. Pěkně to zní. Tony! Tak na mne počkej!"
Odešel jsem k pokladně, zaplatil jsem za dvě piva a vrátil se k našemu stolu.
Kamarád byl zvědavý, jak jsem dopadl.
„Počkej, hned ti to povím, jen se na to musím napít!“
Zhluboka jsem si vydechl, napil se a utřel jsem si pěnu na bradě.
„Tak jsem se jí zeptal, kdy končí a tak. Řekla, abych na ni tak za hodinu počkal venku, že ona už ví, kam spolu půjdeme. Že by mě vzala do cukrárny na pohár?"
„Blázníš, do cukrárny? Sigi, ona tě vezme ještě dneska do ráje. To si piš a vsadím se o pětku, že to tak dopadne, takové jsou rozhodnuté natotata! A už žádné pivo, mohlo by ti to uškodit."
Dopíjeli jsme pomalu pivo. Natahoval jsem čas, jak jsem mohl. Chtěl jsem si dát ještě další, ale kámoš řekl, že to stačilo.
Vyšli jsme ven před bufet a zapálili jsme si startku. Podíval jsem se na hodinky. Do konce její pracovní doby už chybělo pár minut.
„Povím ti Sigi, kurva, máš ty ale štěstí, takovou babu by chtěl dostat do postele každý chlap a ona do ní dostala tebe!"
Dokouřili jsme. Vajgly jsme vhodili přes mříž do kanálu, který silně smrděl.
„Bude dlouho hnusně a pršet bude taky, smrdí kanály!" řekl mi kámoš, když se rozloučil.
Měl pravdu. Bylo hnusné počasí a začalo drobně pršet.
Když smrdí kanály, bude hnusně a bude pršet. Protože klesá tlak.
Zase jsem byl moudřejší.
Ze dveří bufetu vyplula ta má holka.
Sotva jsme ušli kousek opodál, zavěsila se do mě, jako kdybychom tak spolu chodili odjakživa. Drobně poprchalo a nechtělo přestat.
„Víš ty co, Tony, pojedeme ke mně domů, nemá cenu chodit po venku v takovém nečasu."
To byla pravda.
Odvedla mě k trolejbusu a jeli jsme k ní domů.
Cestou jsme mlčeli, já se chtěl bavit a vyptávat, ale dala mi jasně najevo, teď ne a tady v trolejbuse už vůbec. Trolejbus se kodrcal úzkou ulicí na Podhoří.
„ Zvedej se, jsme tady, budeme vystupovat!"
Uvědomil jsem si, že zcela ovládla situaci. Přesně, jak mi to říkal kámoš.
„Sbalí tě ona, ne ty ji! Ale musíš přistoupit na všechno, na celou její hru až do konce. Ona bude spokojená, že tě dostala a ty budeš překvapený a jak! Když se jí to bude s tebou líbit, ráda tě zase příště pozve, uvidíš, že nekecám!“
Zastavila se u jednoho z vysokých panelových domů.
„Tady bydlím."
Vstoupili jsme do hlavní chodby. Zamířila k výtahům.
„Tak pojď, za chvilku jsme doma v teple, jen co vyjedeme do osmičky."
Výtah zastavil v osmém patře.
Vytáhla z kapsy klíč a otevřela dveře bytu.
„Vyzuj se a odlož si, udělej si pohodlíčko a sedni si do obýváku, chviličku na mě počkej, já ti pustím nějakou hezkou desku. Mám ráda hudbu. A pod konferenčním stolkem je tácek s oříšky a také láhev koňaku, ten mám ráda, je tak silný a zahřeje. Nalej si, jestli chceš. Já si jen vedle odložím své věci.“
Odešla do ložnice, která byla vedle obývacího pokoje.
„Tony! Tony, podívej se, kdo to přišel?“
Otočil jsem se ke dveřím ložnice.
Zůstal jsem docela oněmělý. Stála mezi nimi a pózovala jako nějaká fotomodelka. Měla na sobě pouze modrou podprsenku, kalhotky a punčochy na podvazkovém pasu.
Takto oblečené jsem viděl ženy pouze na sprostých fotkách.
„Líbím se ti, Tony?" řekla a zahoupala se v pase, jako břišní tanečnice.
Mohl jsem na ní nechat oči.
„Líbíš. Líbíš a moc!"
„A už jsi byl takto, byl, s nějakou ženou, co? Jen se mi pěkně přiznej!"
„Takto ještě ne, ale už jsem se holkou vyspal" odpověděl jsem bez lhaní.
„Kolik je ti vlastně, Tony, let? Osmnáct, devatenáct?"
Nevěděl jsem, mám-li zalhat, jak starý jsem.
„ Ne. Bude mi sedmnáct, "odpověděl jsem pravdivě.
„ A já mám už třiceti roků, nevadí ti to?"
Vůbec mi to nevadilo! Pozoroval jsem ji a nevěděl jsem, co bude dál.
„Chvilku počkej a vysvleč se, já si dám zatím sprchu, pak se osprchuješ ty a půjdeme do postýlky!"
Jak hezky řekla to do postýlky.
Sprchovala se. Rychle jsem vytáhl tu láhev gruzíňaku a pil přímo z ní. Na kuráž.
Vrátila se do obýváku a měla na sobě bílý župan. Ani se nenamáhala, aby si jej stáhla opaskem, nebo zapnula na knoflík. Krásně ladil s jejími nazrzlými vlasy a zelenými oči.
V županu se skrývalo její krásné tělo.
„Tak na co čekáš! Vysvlékni se a šupky hupky do sprchy, je mi zima, příjdi za mnou do ložnice, budu tě čekat v postýlce!"
Svlékl jsem se a cítil, jak si mě zálibně prohlíží.
Odešel jsem do koupelny. Pořádně jsem se namydlil jejím voňavým mýdlem značky Fa, které bylo k dostání jen v Tuzexu, a dal jsem si pěknou sprchu. Po ní jsem se utřel do velké osušky, omotal si ji okolo pasu a pomalu šel do ložnice.
Jarmila ležela pod prošívanou dekou a vzrušeně dýchala.
„Tak odlož si ten ručník a pojď za mnou..."
Ručník ze mě spadl a Jarka mohla vidět, že mi stojí péro jak Socha svobody v Americe.
Dívala se vášnivě a nenasytně. Tak se Eva ani Dája nedívala.
Natáhla se, vzala mě za ruku a vtáhla k sobě do postele. Přikryla nás dekou, tiskla se k mému tělu a chvěla se nedočkavostí.
Zavřel jsem na chvilku oči.
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem v Kotvě vypil sám láhev vodky, jaké jsem měl sny o tomto okamžiku. Když člověk chce, sny se stanou skutečností, musí pro to ale něco udělat. Možná vypít láhev vodky.
Že by toto zjištění bylo mé vlastní moudro?
„A miloval ses s holkama i orálně?" zeptala zpod přikrývky, kterou si dala přes hlavu.
„Asi ne, milovali jsme se jen tak, jak mi samy řekly, ale o tom orálu asi nemluvily," tiše jsem odpověděl a hlas se mi zadrhával vzrušením.
„To miluju, šedesátdevítku, tu mám ze všeho milování nejraději!“odpověla zasněně.
Seděl jsem na posteli a díval se na ni.
„Jarko, když já nevím co to je, těch šedesátdevět…“
Rozesmál jsem ji.
„Ty můj malý sladký hlupáčku, když to nevíš, tak já tě to naučím, uvidíš, že se ti to bude líbit a jak rád zase příjdeš za svojí kočičkou, aby ses namlsal!
To je dobře, tak já tě toTony, ty můj sladký hlupáčku všechno naučím, budeš dělat všechno, co ti řeknu a ukážu, ano? Uvidíš, jak se ti to bude líbit!"
Myslel jsem, že se zblázním. Nevadilo mi ani to oslovení hlupáčku.
Kdyby se mi zdálo, že budu umět létat, co bych pro to musel udělat, abych fakt létal?
Vypít litr vodky? Nebo raději dva?
Můj erotický sen se změnil ve skutečnost.
Řekla mi, co mám udělat, abych se hezky uvolnil a než jsem se nadál, měla hlavu v mých nohách a já její nohy okolo svých ramen.
Přikrývka z nás spadla a Jarka mě učila tomu orálku, pak dalším polohám a říkala pořád, jak jsem dobrý.
To mi taky Eva ani Dája neřekla.
Dlouho jsme byli v posteli. Pak unaveni, neskonale šťastni, jsme leželi vedle sebe a oddechovali. Když se posadila, pohladila mě po rozcuchaných vlasech. Dívala se mi do očí.
„Poslouchej, Tony, moc se mi to milování s tebou líbilo, ale chci ti říct, nevysvětluj si to opravdu nijak zle, no chci ti jen říct, abys to bral jen tak, milovali jsme se, ale jinak mezi námi nic nebude, ty máš svůj život a já svůj. Ale ráda tě zase tady uvidím, chápeš jak to myslím?
A jdi se osprchovat, pak půjdu já a už se zase oblečeme a dáme si něco dobrého, jo?"
Šel jsem do sprchy, dával jsem si teplou i studenou a byl jsem zase tam, kde před tím.
Zmatený z chování ženy. Něco podobného mi přece řekla po milování i Dája.
Přemýšlel jsem o tom i doma a nic jsem stejně nevymyslel.
Tak co s tím, zase se budu muset zeptat někoho zkušenějšího.
Abych byl moudřejším.
Jarmilka šla do kuchyně a připravila pár chlebíčků. Přinesla je na tácku ke stolku.
„Jistě ti po tom vyhládlo, na, něco si zakousni."
„Děkuji, nejraděj bych se zakousl do tebe".
Vzal jsem si chlebíček z tácku a ukusoval z něj.
„Tak ty toho ještě nemáš dost? Jseš fakt dobrý! Chceš něco k zapití, čaj, kávu nebo džus?"
„Pokud ti nebude vadit, tak si dám ještě panáka toho koňaku. "
Podala láhev a nalila mi do skleničky. Sobě také. Ťukli jsme si spolu.
„Na zdraví a na někdy příště, jo, Tony?"
Podívala se na hodiny ve stěně.
"Páni, to už tolik? Tony budeš muset jít, já si musím jít ještě něco zařídit. Když budeš chtít, tak za mnou příjdi na nádraží, dám ti pokaždé pivo zadarmo, tak oblékej se, obuj se a šup šup jdeme ven."
Venku jsme se rozloučili. Já jsem šel na trolejbus a Jarmilka kdoví kam.
Zamávala mi těmi svými prstíky báj báj a zmizela za rohem domu.
Byl jsem rozhodnutý jít za ní hned zítra, ten orální sex se mi líbil, stejně jako jí a chtěl jsem si jej zopakovat co nejdříve, co kdybych zapomněl, jak se správně dělá?
Stál jsem na zastávce trolejbusu.
Pršelo víc a víc. Obloha byla zatažená, pršet jen tak nepřestane.
Cosi na tom fakt bude, okolní kanály smrděly.
Kámoš má pravdu, musím si tu poučku zapamatovat.
Přijel trolejbus. Nastoupil jsem dovnitř a byl jsem mokrý skrz naskrz.
Jarmilka někam odcházla, také bez deštníku. Taky musela pěkně promoknout.
Vystoupil jsem na Školní ulici a spěchal jsem k domovu. Hned jak jsem byl v chodbě, tak jsem se z mokrého oblečení vysvlékl.
Zůstal jsem jen v trenýrkách.
„No ty vypadáš! Jako bys spadl do rybníka! Pověs si to prádlo na šňůry v koupelně, nechoď s tím do sušárny," řekla máma, když nakoukla z obýváku a spatřila mě na chodbě.
Přehodil jsem kalhoty, košili a svetr na prádelní šňůru.
Opláchl jsem si tvář a utřel se. Vlasy mi visely jak vodníkovi.
Půjčil jsem si mámin fén na vlasy. Horkým vzduchem jsem si vysoušel mokré vlasy, až byly suché.
Vrátil jsem fén do skříňky a šel do pokojíku, chtěl jsem si vzít čisté trenýrky místo těch navlhlých, co jsem měl na sobě.
Otec vyšel z kuchyně a uviděl mě.
Sotva jsem v pokojíku zavřel dveře, tak za mnou přišel.
„Řekneš mi, kde jsi byl?"
Mluvil nečekaně klidně až kamarádsky.
„Já, já byl celé odpoledne u kamarádky, pouštěli jsme si desky, povídali jseme si a tak, no, a cestou domů jsem zmokl jak slepice…"
„ A určitě jste spolu probírali z jaké látky a jak se šijou trenýrky, že?"
Přemýšlel jsem, jak na takovou blbost mohl přijít.
Proč bych se měl s kámoškou, bavit o trenýrkách? A z jakých látek se šijí!
„Proč si to myslíš? Proč bych se s ní měl o tom bavit?"
Chvilku byl potichu. Přemýšlel, jak mi má odpovědět.
„Poslouchej, až budeš podruhé odněkud odcházet, tak se nezapomeň jaksepatří obléct! Podívej se na sebe, vždyť máš ty trenýrky na sobě naruby! A dávej si dobrý pozor, dostaneš se do maléru raz dva, na to jsi pořád moc mladý, na ženské máš času dost. Nic ti neuteče. Ještě že si toho nevšimla matka!"
Odešel a zavřel za sebou dveře.
Takového jsem jej neznal.
Podíval jsem se na trenky. Fakt jsem si je oblekl naruby. To je teda gól.
Zase jsem chytřejší.
Jak odněkud půjdu domů, musím si zkontrolovat, jestli mám trenýrky. Co, kdybych je u některé třeba zapomněl?
Varoval mě před malérem.
Možná před takovým, do jakého se dostal Alí.
Dozvěděl jsem se, že se vyspal s nějakou holkou a je v nemocnici. Dostal jakousi kapavku.
Všichni měli ale hlavně srandu z toho, od koho.
Chytil ji od nějaké zdravotní sestřičky.
Když jsem s ním o tom později mluvil, tak nám doporučoval šoustat jen s gumou!
Tak jsem pořád sbíral moudra a stával jsem se chytřejším.
Věřil jsem, že mi to bude jednou všechno k něčemu dobré.
Převlékl jsem se do suchých trenýrek, hodil jsem na sebe tepláky a triko a ty vlhké jsem dal taky na šňůru do koupelny.
„Tony, je večeře!" ozvala se máma z kuchyně.
Otec seděl naproti ní.
Přisedl jsem k nim.
K večeři byla topinka a volské oko. Dal jsem si dvě, zapil je tím dobrým čajem a řekl dobrou noc. „To se s náma nepodíváš na televizi? " zeptala se máma, to už jdeš spát?
Sledování televize mě nebavilo.
„Ne, půjdu dnes spíš spát."
Otec se zase tak nějak chlapsky zatvářil.
„Asi jsi moc unavený z toho povídán s kamarádkou, tak se vyspi a mysli na to, co jsem ti říkal!"
Máma byla zvědavá.
„Můžu vědět, co jsi mu říkal tatínku?"
Otec jen mávl rukou.
„ Ale to nic, maminko, to je takové mužské povídání..."
Fakt jsem byl najednou moc utahaný, unavený.
Lehl jsem si do postele, ani jsem se nenamáhal převléknout do pyžama a usnul jsem.
Zdálo se mi o Jarmilce, o milování.
Probudil mě déšť.
Bubnoval na parapetku a vítr jej sfoukával na sklo okna.
Otevřel jsem oči, protáhl jsem si ruky a cítil jsem se jak rozlámaný.
Koupelna byla volná. Tak jsem se umyl a vyčistil si zuby.
Vlasy se po včerejšku ještě více vlnily, protože jsem si je po fénování jaksepatří neučesal. Díval jsem se na sebe do zrcadla.
Napadlo mě, že bych se mohl zkusit oholit.
Pod nosem byl náznak načernalého chmýří.
Vzal jsem otcův holicí strojek a škrábal jsem se pod nosem. Zůstalo po tom zarudlé místo, jak jsem jezdil po kůži strojkem bez namydlení, jen tak na sucho.
Neměl jsem to asi udělat.
Od toho rána mi to chmýří začalo vyrůstat časem víc a víc.
Nakonec se z něj vyklubal nad rtem knírek, který mě dělal starším, než jsem byl.
To byla jediná výhoda. Nebo nevýhoda?
Musel jsem se občas oholit, holení mi připadlo jako strašná otrava pro staré chlapy.
Otec mi k tomu řekl, že jsem si to první škrábání chmýří mohl nechat napozději a měl jsem od holení klid.
Ale koupil mi bakelitový holicí strojek a žiletky Astra, abych používal svůj.
Vodu po holení, Pitralón, jsem mohl používat jeho.
Byl jsem zase o něco chytřejší, ale už mi to k ničemu nebylo, když jsem se musel holit jako starý chlap.
Vešel jsem do kuchyně.
Máma nikde. Na stole ležel lístek.
Máma v něm psala, že šla k lékaři na kontrolu a pro léky.
Užívala prášky od bolesti Alnagon a modlila se, aby mohla dobře chodit. Berle však používala pořád, modlení nemodlení, prášky neprášky. Nic nepomáhalo. Těch prášků od bolesti měla plnou krabici.
Dlouho jsem nevěděl, proč je přede mnou schovávala.
Uvařil jsem si čaj jen pro sebe. Do hrnku jeden pytlík a dvě kostky cukru. A žádný hnusný ocet.
Posnídal jsem jako vždy. Krajíc chleba s máslem a marmeládou. A k němu můj dobrý čaj.
Seděl jsem sám v kuchyni, máma byla u doktora, otec byl na lokomotivě a venku lilo, lilo a nepřestávalo.
Po snídani jsem po sobě opláchl nádobí, utřel je a uklidil.
Nedalo se nic podnikat, tak jsem si zase lehl a pustil magič, poslouchal Doorsy a přemýšlel jsem, o čem ten Jimmy Morrison může zpívat.
Kdosi mi řekl, že vypadám jako on.
V tom by mi mohl pomoci Effendy, anglicky umí, jen by musel přijít.
Slíbil, že se ukáže a furt nejde.
Kdoví, jestli to s tím střílením z koltu myslel vážně, jestli nakonec nekecá a má jej jen od někoho půjčený. Ale kdo by takovou věc půjčoval? Ne, to je blbost. Fakt bude asi jeho.
No, uvidím, nechám se rád překvapit.

Publikoval(a): Tonyend, 23.3.2013