Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

SMLOUVA S ĎÁBLEM 10

SMLOUVA S ĎÁBLEM 10

Tonyend Romány » Zamilované, romantické

Anotace: První velký čundr na Půlčínských skalách se vydařil a nechává se svést Dájou. Po návratu do Brodu však zvítězí nad touhou po milování chuť na pití. Tony si koupí láhev vodky v bufetu, zalíbí se mu tam jedna starší žena, jde do Doupěte a tajně se opije.

Vzrušením jsem nemohl ani dýchat a určitě to na mně poznala.
Večer, když jsme zase udělali táborák, tak si sedla vedle mne. Pak se najednou ke mně přitiskla.
„ Sigi, můžu? Je mně cosi zima…“
Říkal jsem si, holka, jak ti může být chladno u táboráku?
Ale byl jsem rád, jak se ke mně tulí a tiskne moji ruku ve své.
Nikdo si nás nevšímal.
No co, zakoukali se do sebe, tak co na tom.
Jo zakoukali jsme se do sebe až tak, že navrhla spojit naše spacáky dohromady a po táboráku jsme si pod ně spolu lehli a zůstali jsme tak až do rána.
Podruhé v životě jsem se miloval s holkou.
Přišlo to tak nečekaně a bylo to jiné než s Evou u ní doma v posteli.
Ráno jsem se styděl vylézt ze spacáku, co tomu řeknou kluci?
Neříkali nic.
Dája se probudila, řekla mi jen dobré ráno Sigi!
Oblékli jsme se a šli se umýt do potoka.
Alí mě viděl, že jdu v noci s Dájou spát pod spacák, tak mi ukázal sevřenou pěst a palec nahoru. Dobrý!
Dobrý seš, Sigi, dobrý!

Ani milování s Dájou však nebylo z té pravé lásky.
Šlo jen o náhlé vzplanutí a příležitost pomilovat se.
Byla to jen další zkušenost, ne sbírání trofejí, jak si myslel Alí, když mi ukazoval palcem to gesto dobrý!
Po umytí jsme se vrátili ke spacákům. Rozdělali jsme je od sebe a dali je proschnout na sluníčko.
Spacáky jdou od sebe, my půjdeme taky, pomyslel jsem si nad tím přirovnáním.

Bavili jsme se s Dájou, jako by se vůbec nic nestalo a ono to kupodivu šlo lehce. Zvláštní.
Bylo nedělní dopoledne a pomalu jsme vyklízeli náš tábor.
Zapůjčené nádobí jsme vrátili zpět do boudy a klíč schovali na domluvené místo.
Parta z Krnova zůstala déle, vlak jim jel z Lidečka do Vsetína až pozdě odpoledne.

Když jsme měli sbalené bágly, byli jsme připraveni rozloučit se a sejít ze skal dolů a šlapat do Lidečka na autobus.
Jeden po druhém jsme si podávali ruce s krnovjáky.
„Šerif Medvěd nás zve na podzim do Krnova na jejich potlach," řekl nám Džery.
Když jsem podal ruku Dáji, tak mi vlepila pusu na tvář.
„ Sigi… Zapomeň na tu noc, o nic nešlo, jo?“
„ Dájo, snad zapomenu!“odpověděl jsem nejistě.
„ Poslechni Sigi, že ty nemáš žádnou holku?“
„ Ne, nemám. A to vadí pro zapamatování nebo zapomenutí?“
„ Nevadí, ale to se pak člověku stane, že by se citově upnul na toho, s kým se vyspal, víš… A už ho třebas v životě nikdy neuvidí…“
Divné moudro, pomyslel jsem si, ale zapsal si ho za uši.
To jsem také ještě neznal a tak jsem odcházel zase o něco moudřejší.
Ale cestou dolů jsem přemýšlel o její přezdívce.
Jak k ní Dája mohla přijít?
Dája. Napadlo mě jediné vysvětlení.
Dostala ji proto, že každému jak se říká, Dája dala!

Šlapali jsme lesní pěšinou dolů k hlavní cestě. Po ní do Lidečka na autobusovou zastávku.
Kdybychom mávali tady na rozcestí na přijíždějící autobus, jak chtěli, nezastavil by nám.
Řidič nám tady v pátek na naši prosbu mimořádně zastavil, protože nás vystupovalo jen několik.
Teď nás bylo na půl autobusu, trampíků s batohy na zádech a šlapali jsme asfalt směr Lidečko.
Když jsme přišli na zastávku, tak Jery zjistil, že máme přes půlhodinu času do příjezdu autobusu.
Dal souhlas, že půjdeme do nedaleké hospody na pivo. Všichni tento návrh radostně přivítali.
Na hospodském bylo vidět, že je rád, že přišli hosté.
Hospoda byla po poledni prázdná.
Naskládali jsme si bágly ke stěně a posedali ke stolům.
„Tak co si dáte k pití?“ zeptal se nás hospodský.
„Pivo!“ ozvalo se od každého stolu.
Byl jsem zvědavý, jak se bude tvářit Alí, Štístko a Louda, když dostanou pivo v hospodě.
Plné krýgle cinkaly o sebe, když je hospodský přinášel ke stolům a skládal před nás.
Oči mi jen hrály, mohl jsem je nechat na zlatavém pivečku.
„ Já si dám ještě jedno!" řekl jsem hospodskému, když dal piva na náš stůl.
„ Ale vždyť nemáš dopité to první a už…
Větu nestihl dopovědět.
Popadl jsem krýgl do ruky a na jeden zátah pivo vypil.
Podal jsem mu prázdnou sklenici.
Nevěřícně vyvalil oči.
„ Jsem tady už dost dlouho, ale toto jsem ještě neviděl. Vypít pivo… snad ani ne za dvě vteřiny!"
„ Nedivte se, to je expert z pivovaru!" řekl Alí, když hospodský odkráčel k pípě.
Počkal jsem, až načepuje mé druhé pivo.
Když ho přinesl, zapálil jsem si startku a pivo už pomalu popíjel.
Snažil jsem si ho vychutnat, ale ocenil jsem jen to, že bylo studené a mělo říz.
Bylo z vsetínského pivovaru a tak se s hradišťským nedalo srovnat.
Kvasničák je kvasničák, to se nedá.
Po vypití prvního piva se mně v mozku cosi sepnulo a vyvolalo ten slastný pocit z uspokojení, že se tělem line alkohol.
Okamžitě nastartoval nezřízenou chuť na další a další piva a chtěl jsem se dostat do stavu příjemné podnapilosti.
Před partou jsem se nechtěl ukázat, jak se umím opít. Brali mě za slušňáka.
A doma jsem zase pít nemohl.
Hledal jsem nějaké řešení.
Kdo chce být opilý, ten si to pokaždé dokáže zařídit.
Napadlo mě, že se po příjezdu domů osprchuji, převleču a mámě řeknu, že když nepříjdu do deváté hodiny, tak že zůstanu na noc u Berků.
Dobrý nápad!
Lhaní jde na ruku chlastání. Lež je věrně doprovází.
Když se pije, tak se pije a lže pořád dokola proč a z jakého důvodu se musí člověk opít.
Lže nejen sobě, ale i druhým.
Stane se to sebeklamem.
To ti druzí za všechno Proč můžou, proto piju, ale jinak jsem oukej!
A pořád se pak hledají nejrůznější blbé výmluvy.
Dopil jsem i druhé pivo a nachystal na stůl drobné na zaplacení mé útraty. Alí mince posbíral s tím, že všechno zaplatí. Nechápal, proč s nimi neposedím, když máme tolik času do odjezdu. Nahodil jsem telacko na záda a vyšel před hospodu počkat na autobus.
Raději jsem předčasně odešel z hospody ven, aby mě nezlákalo dát si další pivo.

Byl ještě čas tak na jednu cigaretu, než přihrčel autobus.
Viděl jsem, že je za volantem jiný šofér, než v pátek.
Otevřel dveře bez poznámky, jestli mu autobus zaneřádíme.
Seděl jsem s Alím a řekl mu, že kdyby se náhodou přišla má matka nebo otec k nim domů zeptat, jestli jsem u nich spal, tak aby tvrdili, že jo.
Že dnes nebudu prostě na noc doma. Pokýval hlavou, že jo.
Autobus se cestou pohupoval, až mě ukolébal k spánku.
Probudil mne hlas řidiče v okamžiku, kdy do mne žduchnul Alí, abych už nespal.
„ Konečná! Vystupovat, jsme v Brodu!"
Vylezli jsme ven a rozloučili se.
Zamířili jsme ke svým domovům.
Každý se těšil na další slezinu u Plášilů a na další čundr.
Po příchodu domů jsem se pozdravil s otcem, byl také nečekaně doma, a mámou.
Na jeho otázku, jak jsem se měl, jsem nervózně odsekl, že dobře.
Podívali se na sebe a otec pozvedl obočí. Něco tušil, když jsem si bral klíč od sklepa.
Vysvlékl jsem se z uniformy, která voněla dýmem, pověsil ji na ramínk a odnesl ji s ostatními věcmi z čundru do sklepa.
Na kroužku byl klíč od našeho sklepa a také klíč od společné sušárny prádla.
Vzpoměl jsem si, že někdo z domu do sušárny odložil válendu. Tak to je ono. Je tam válenda!
„ Tony, stalo se ti něco?" zeptala se mě máma.
Co jsem měl říct? Že jsem se tam vyspal s holkou?
Měl jsem jí říct, proč a z čeho jsem nervózní?
No, potřebuji se jen pořádně napít, tak asi to mi chybí!
Ale nic z toho jsem jí neřekl.
Nemohl jsem povědět celou pravdu. Obratně jsem proto při odpovědi zalhal.
„Ale, mamí, jsem jen po cestě unavený. Osprchuji se a jsme domluvení na pokec ještě u kluků Berkových. Kdybych nešel večer domů, tak budu spát u nich, neměj strach, buď klidná, víš, kde jsem, jo?"
Nebyla klidná a otec se na mě díval podezíravě.
Raději jsem si vzal klíče od bytu, jako že asi na domů na noc příjdu.
Osprchoval jsem se a převlékl se do kalhot a košile.
Zastrčil jsem peněženku do zadní kapsy a zapnul ji na knoflík.
Vyšel jsem před dům a horečnatě přemýšlel. Cítil jsem v sobě napětí, silný tlak, že se musím opít.
Mám jít hned na pivo k Pavelcům, nebo bude lepší jít do Večerky a koupit si flašku třešńáku a vypít ho v našem Doupěti?
Až vystřízlivím, půjdu domů, ale vyspím se na té válendě v sušárce a ráno se objevím fit před mámou.
Jo, to je bezva nápad.
Stál jsem před naším domem a schválně jsem se otočil.
Tušil jsem, že je máma u okna a bude se dívat, kam půjdu.
Zamával jsem jí a odcházel jsem směrem k Berkovým.

Podíval jsem se na hodinky. Nebylo ještě ani šest hodin. Klidně bych mohl jít za Álim, Štístkem a Loudou, půl hodiny u nich pobýt, udělat si alibi a pak vyrazit na pivo.
Ale co bych se zdržoval! Půjdu rovnou k Pavelcům.
Najednou jsem měl plnou hlavu myšlenek, co a kde si můžu dát k pití.
Peníze ještě mám.
U Pavelců se ale nemůžu ani trochu opít, tady doma to není to samé jako v Hradišti.
Můžu si dát dvě tři piva, na rozjezd.
Ale co když pak nestihnu Večerku?
Rozhodl jsem se jinak. Žádné pivo, dám si v doupěti láhev třešňáku z Večerky!
Spěchal jsem k Večerce. Zkoušel jsem otevřít dveře.
Na dveřích visel nápis ZAVŘENO.
Tak co teď, kam jít? Myšlenka na to, že se pořádně napiju, mě naprosto ovládla.
Udělal bych v tu chvíli cokoli, jen se dobře napít a opít.
Dostal jsem vnuknutí, běž na vlakové nádraží, tam je jistě bufet otevřený!
Zrychlil jsem chůzi, spěchal jsem, co kdybych přišel o pár minut později a zavřeli by mi tam před nosem?
Ne, to se nesmí stát!
Utíkal jsem, jako by mi měl ujet vlak.
Doběhl jsem na nádraží.
Ulevilo se mi. Bufet byl otevřený a na lavičkách před ním seděli lidé.
Někteří pojídali klobásky s hořčicí a chlebem. Většinou měli před sebou pivo, nebo štamprle s kořalkou, bavili se a popíjeli.
Vydýchal jsem se a rozepnul si zadní kapsu na kalhotách. Vyndal jsem peněženku a zkontroloval, kolik v ní mám peněz.
Přemýšlel jsem, jestli si koupím litr vína, nebo půllitru kořalky. Pít víno sám? To se mi nechtělo. Rozhodl jsem se, že si koupím láhev vodky.
Vstoupil jsem otevřenými dveřmi do bufetu a postavil se do fronty u nápojů.
Řada postupovala rychle. Paní, co v něm obsluhovala, měla rozčepovaná piva, jen je dotáčela, podávala je chlápkům stojícím v řadě přede mnou a občas nalila nějakou kořalku do skleničky a volala další prosím!
Chlápci s pivem v ruce postupovali k pokladně a pak si šli sednout ven na lavičku, když bylo takové pěkné nedělní podvečerní počasí.
Najednou jsem stál před tou paní a hleděl jako ve snu na piva, na tu výstavu vín a kořalek a také na ni.
„ Tak fešáku, co to bude?" řekla, ani nepátrala pohledem, jestli mám či nemám osmnáct roků.
„ Dobrý večer, láhev vodky."
Čekal jsem, jak bude reagovat, bude se mě vyptávat, pro koho ji chci, podá mi ji, neprodá?
„ A má to být litrovka nebo postačí půllitrovka? Vodku naši, nebo tu ruskou?"
Bylo by mi jedno, jestli bude naše nebo ruská.
Prostě ženská podej mi flašku a nekecej! Chci pít!
„ Tak půllitra té naší."
„ A co pivo, jedno na cestu, pivo nechceš?“
Strašně rád bych si dal piva i dvě, jenže ne tady, v nádražním bufetu! Hrozilo zde nebezpečí, že by mě mohli vidět pít otcovi spolupracovníci z dráhy.
„ Jste hodná, ale spěchám, někdy jindy si rád jedno pivo dám. Jen bych poprosil, jestli mi můžete tu láhev do něčeho zabalit. Je to dárek."
Nevěděla, že nemám chuť na jedno pivo, ale že mám šílenou chuť na dvě, na tři. Nejlépe na dest piv! Nemohla vědět, že lžu i s tím dárkem.
Usmála se. Vytáhla pod pultem roličku papíru a láhev vodky mi do něho zabalila.
Najednou jsem si uvědomil, že se na mě ženské usmívají.
Proč asi?
Usmívala se, já na ni a vypadali jsme přitom jako bychom se znali, ale proč by se neměli na sebe lidé usmívat, i když se neznají?
Podala mi zabalenou láhev a účtenku.
„Platí se u pokladny!“
„ Jé, tak to jste mi ji krásně zabalila, moc děkuju! Nashledanou!"
Vzal jsem od ní úhledně zabalenou láhev do bílého balicího papíru a postupoval jsem opatrně, aby mi náhodou nespadla na zem, ke kase. Nevím proč, ale otočil jsem se k výčepu a podíval jsem se na ni.
Hádal jsem kolik jí tak může být. Možná třicet, možná víc.
Nebyla moc velká, ani štíhlá, ani silná, měla nakrátko zastřižené nazrzlé vlasy, a i když byla oblečena do nedávno bílého pracovního pláště, který měla ledabyle zapnutý na pár knoflíků jen dole, tak jí bylo vidět do výstřihu černé halenky.
Když se nadechla, nadmula se jí v ní její hodně, ale hodně velká prsa.
Taková by nedala dohromady ani Eva s Dájou. A ty její zelenkavé oči!
Všímal jsem si holek, to jo, ale nikdy nepřemýšlel na ničím jiným, než nad tím, že se mi líbí.
Když jsem ji později ukázal jednomu známému, tak o ní řekl, no jo, ta má pěkné čuráčí oči!
Nevěděl jsem, co jsou to ty čuráčí oči.
„A co to znamená?“
Odpověděl stručně.
„Takové by šoustaly celý den, jen mít s kým!"
A byl jsem zase chytřejší.
„ No tak, ukažte mi účtenku, nezdržujte další!"
Hlas staré báby u pokladny přerušil mé zasnění.
Dal jsem jí účtenku. Podívala se na ni a řekla si o čtyřicet korun, když otevřela pokladnu.
Podal jsem jí padesátikorunu. Strčila ji do pokladny a vrátila mi zpět deset korun.
Cítil jsem v sobě napětí i úlevu. Mám láhev vodky, můžu se jít opít!
Když jsem procházel kolem výčepu, zastavil jsem se a schválně jsem se díval na tu paní, jak roztáčí pivo do sklenic. To je ono, líbila se mi.
Pozvedla hlavu a všimla si mě také. Zase se usmála.
Já také a jen tak jsem jí mávl rukou na pozdrav.
Nečekal jsem, že podobně odpoví, ale ona zvedla ruku a zatřepala prsty.
Když jsem byl ve dveřích, znovu jsem se otočil, abych na ni viděl.
Všimla si toho a taky se na mne podívala, jak odcházím.
Měl jsem láhev vodky a těšil jsem se na to, jak ji budu v Doupěti pít.
Bylo to jediné místo, kde se schovám před lidmi.

Z nádraží to bylo kousek, mohl jsem jít po kolejích, mohl jsem jít ulicí a pak projít jiným parkem. Zvolil jsem cestu přes koleje.
Kdyby jel vlak, tak bych jej slyšel a když byl někdo, nebo něco na kolejích, tak lokomotiva zahoukala, zapískala.
Náš dům byl nedaleko od trati a otec když projížděl s vlakem, tak jen tak pro mámu zapískal a nechal vyletět z komína gejzír jisker, na vlak nebylo vidět, ale jiskry létaly vysoko k noční obloze a píšťalu lokomotivy bylo slyšet daleko široko.
V Kotvě na lavičkách posedávalo několik mileneckých dvojic, jinak nikde nikdo.
Milenci čekali na tmu a modlili se asi, aby v noci parkem nikdo nechodil. Aby nebyli rušeni.
Šel jsem po cestičce a šup, vlezl jsem do houště křoví zlatého deště. Skryl jsem se v našem doupěti před zvědavými pohledy milenců.
Sedl jsem si do trávy.
Láhev s vodkou jsem si otevřel tak, že jsem několikrát udeřil dlaní do dna a vyrazil špunt ven. Přiložil jsem láhev k ústům a napil jsem se.
Vodka byla teplá, lépe chutná studená, vychlazená, ale hlavní bylo, že jsem ji měl. Napil jsem se podruhé a pocítil jsem úlevu. Napětí ze mne opadalo jak podzimní listí ze stromu.
Seděl jsem sám, jak zajíc ve své jamce a bylo mi fajn.
Nebyl jsem tak docela sám, společnost mi dělala láhev vodky.
A nebyl nikdo, kdo by mě rušil. Dostal jsem chuť na cigaretu. Alkohol a cigareta, to je spojená nádoba. Šáhl jsem do kapsy košile pro cigarety. Byla prázdná. Cigarety jsem zapomněl v kabátku uniformy a ta visí ve sklepě. Tak budu bez cigaret.
Pomalu jsem cítil, jak mým celým tělem pulzuje alkohol, jak mi dělá dobře ta slabost, jak jsem uvolněný, bezstarostný.
Bylo mi jedno, že je nedělní večer, že se rodiče strachují, kde jsem, bylo mi jedno kolik je hodin, důležité bylo jediné.
Pít.
Pít a opít se, o to šlo a tak jsem pil.
Alkohol začal působit zanedlouho silněji.
Bylo to něco jiného, než celé odpoledne pít pivo, to jde z těla poměrně rychle ven, ale stejně je člověk popitý. Tvrdý alkohol ovládne myšlení, mozek náhle a je to jiná opilost, než z piva.
Chtělo se mi lehnout, tak jsem si lehl do trávy.
Ležel jsem s očima dokořán, díval se na noční nebe, hledal jsem, kde je Malý vůz a přemýšlel jsem, jestli je to pravda, co se říká, že každý z nás má tam nahoře svoji hvězdu.
Oči se mi pomalu zavřely. Začal jsem mít erotické představy.
Takové, jaké jen můžou mít kluci, kteří se už vyspali s holkou.
Viděl jsem se Evou u nich doma v posteli, jak se směje, že nevím co s ním, jak mě učí tomu, čemu ji někdo musel taky naučit. Ještě že mě naučila co s ním, přišlo mi to vhod, když jsem zůstal pod spacákem s Dájou a mohl jsem se s ní pomilovat. Ale i Dája by mi ukázala co a jak.
Páni, to milování je náramná věc!
Kdybych měl svoji holku, jak říkala Dája, tak bych se s ní mohl milovat furt.
Já ji ale neměl a věděl jsem, že to kluci řeší jednoduše. V noci onanují, honí si péro.
Proč bych si měl ale honit péro, když je to lepší a krásnější dělat s holkou?
Ale jak sbalit holku, to jsem nevěděl.
Budu se muset poptat mezi kluky, jak na to a jaké má kdo zkušenosti, to se od nich dozvím, říkali jsme si všechno. Usnul jsem.
Najednou se v mé představivosti objevila ta žena z nádražního bufetu.
Viděl jsem ohýnky v jejích zelených očích, rozcuchané zrzavé vlásky, jak s ní ležím u ní doma v posteli a ona se nade mnou naklání a tiskne ta velká prsa na mou tvář. Líbám je a rty zlehka tisknu její vystouplé bradavky.
Líbí se jí to, Dáje se to líbilo také, a pak se milujeme tak, jak to chce ona.
Na koníčka. Je vzrušena čím dál víc, umí toho v posteli víc než Eva a Dája dohromady. Pak se jdeme okoupat a zpátky do postele.
Tak, a teď šedesátdevítku! Tu miluju, to mám ze všeho milování nejraději!
Sednu na postel a povídám jí, že já nevím co to je, těch šedesátdevět, to mám jako počítat?
Směje se mi.
Ty můj malý sladký hlupáčku, když to nevíš, tak já tě to naučím, uvidíš, že se ti to bude líbit a zase příjdeš za svou kočičkou, aby ses namlsal!
Chtěl jsem jí říct, že tohle mě Eva neučila.
Probudil mne chlad letní noci.
Sen byl jako živý, vypitý alkohol jej navíc zesílil.
Cítil jsem, jak mi stojí péro, nebylo to poprvé, po takových snech.
Vstal jsem a vylezl jsem ven z doupěte. Hlava se mi opilostí točila. Poodešel jsem kousek dál ke stromu a dlouze jsem čůral.
Milenci se po sobě plazili, byli mi ukradení, nedíval jsem se, co všechno dělají, vlezl jsem zpátky dírou do doupěte. Podíval jsem se na hodinky. Zanedlouho bude půlnoc, nejvyšší čas jít domů, do sušárky. Našmátral jsem v trávě láhev se zbytkem vodky a dopil jsem ji. Láhev jsem schoval do trávy, kde byly láhve od vína, které jsme v doupěti s kluky vypili. Vylezl jsem a spěchal k domovu. Neměl jsem žádné výčitky svědomí. Naopak. Odcházel jsem spokojený, jak hezky jsem si vypil.

Spal jsem ale v sušárně na válendě.
Nad ránem mě probudila žízeň.
Vstal jsem a šel jsem se napít z kohoutku studené vody. Ještě, že byl v sušárně.
Jinak bych tu žízeň asi nevydržel. Napil jsem se a šel jsem si zpátky lehnout. Nespal jsem. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to na mně doma nepoznají, že jsem byl včera opilý. Byl jsem už vystřízlivělý, ale domů jsem nijak nepospíchal, chtěl jsem mít jistotu.
V tom ve dveřích sušárky zarachotil klíček.
Cvaklo to a někdo rosvítil světlo na stropě. Ten někdo, byla naše sousedka.
Posadil jsem se na válendu a pozdravil.
„ Dobrý den!"
Lekla se mě tak, že nemohla ani mluvit.
„ No, no, Tondo, co tady proboha děláš? Proč nespíš doma?"
„ Ale, přišel dost pozdě a naši nechali klíčky v zámku a nechtěl jsem je budit, náhodou jsem měl sebou klíčky od sušárny, tak mě napadlo jít sem... Když je tu ta válenda. Už půjdu ale domů."
Dívala se za mnou, když jsem odcházel dost nechápavě, ale spokojila se s mojí lží.
Byl jsem připraven takto lhát i mámě, kdyby se to od sousedky dozvěděla. Naštěstí pro mne jí nic neřekla. Dnes, ani nikdy později.
Sušárna se stala mojí skrýší, tady jsem mohl vyspávat další opice.
Odemkl jsem náš byt a zavolal jsem, jako obvykle.
„Ahoj, už jsem doma!"
Máma seděla v kuchyni.
Podívala se na mě a mlčela. Odešel jsem honem do koupelny a napustil jsem si vodu do kelímku. Rychle si vyčistit zuby! Vyčistil jsem si zuby, vypláchl si pusu a šel jsem za mámou.
To už nemůže poznat, že jsem pil. Nepoznala to, a tak jsem později dával přednost v pití vodce, když jsem si chtěl doma tajně vypít.
Postavil jsem vodu na čaj. Jak zavřela, zalil jsem si pytlík čaje v hrnku, přidal do něj dvě kostky cukru a míchal.
„ Toníku, opravdu jsi spal u Berků?" zeptala se podezíravým hlasem.
„ Mamí, a kde jinde bych mohl být?"
„ No třeba, že by u nějaké holky?"
„ Ne, u Berků!" řekl jsem, abych smazal jakýkoli stín pochybností.
Vytáhl jsem pytlík čaje z hrnku a hodil jsem ho do odpadkového koše.
Upíjel jsem horký čaj. Také to není špatné pití. Po ránu.
Z chlebníku jsem vytáhl pecen chleba, ukrojil si krajíc a namazal ho máslem. Měl jsem po té noci pořádný hlad. A ještě větší žízeň.
„ Jestli už nebudeš jíst, nezapomeň schovat chleba a máslo na místo."
Nasnídal jsem se a šel jsem do svého pokojíku.
Pustil jsem si magneťák, lehl do postele a poslouchal muziku.
Usnul jsem. Probudil jsem se kolem poledne.
Máma měla oběd uvařený, seděla v kuchyni na židli a dívala se z okna ven do zahrady.
„ Ahoj mamí!" pozdravil jsem.
Otočila se a dívala se mi upřeně do očí.
Snažila se v nich vyčíst pravdu, ale ta byla dobře zamaskována lží.
Umět dobře lhát, to je umění!
A já se snažil v takovém případě co nejvíce.
„ To jste ponocovali do rána, že jsi musel dospávat do oběda, co?"
„ Hráli jsme monopoly a pak karty do noci, tak jsem byl trochu nevyspaný."
„ Tak si dej polévku, je bramboračka, další je opékaný lančmít s bramborem, ten si ale budeš muset udělat sám pro sebe, tatínek bude jíst až příjde z práce."
V uších mi znělo to její „tatínek."
Já mu neřekl asi nikdy jinak, než otec, nebo tata. Nepřirostl mi k srdci jako máma.
Asi pro to, že mě dříve tak bil a trestal.
Měl jsem jej rád, ale jaksi jinak.
Byl jsem dokonce rád, že nebývá tolik doma, že je pořád v práci.
S mámou jsem si mohl sednout a povídat, s ním ne. A ona jej milovala, měla jej ráda takového, jaký byl.
Poobědval jsem, poděkoval jsem za oběd a řekl jí, že půjdu zase ven. Že si chci užít prázdnin, které se chýlily ke svému konci.
Po nich zase do školy a na internát.
Tam jsem se těšil. Budu mít o čem klukům povídat.
A hlavně, hlavně jsem se těšilna pivovar. Na pivo, pivečko!
Oblékl jsem se a obul si boty. Vzpomněl jsem si na kanady.
„ Mamí, nemohl bych dostat k vánocům boty na čundr, víš, ty kanady? Bez nich to není ono, tenisky to není ono a promáčí se, všichni už kanady mají, jen já ne."
Zasmála se mému přání.
„No, když nechceš nic jiného, tak napíšeme Ježíškovi a uvidíme, jestli on ví, co to je, ty tvoje kanady!"
Znal jsem ji. To znamená, že kanady na vánoce budu mít. Juchů!
„Ale to budeš muset být moc hodný!"
„To víš, že budu!"
Hodný jsem byl, ale asi nebylo vhodné, že jsem pil.
Pil jsem v Hradišti, doma jen tajně a tak stále nic nevěděli, možná něco tušili, ale lhal jsem jak Baron Prášil a neměl jsem s pitím žádné problémy, žádné potíže.

Odešel jsem k Berkovým.
Vrata byla zavřená. Otevřel jsem si petlici a šel jsem do domu. Pootevřel jsem dveře do síně a zavolal.
„ Ahoj! Klucíí, jste doma?"
Chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšel hlas pana Berky.
„ To jsi ty, Tondo?"
„ Jo, Tonda, jsou kluci doma?"
„ Nejsou a přijedou až navečer, jeli s matkou k tetě pro hrušky, bude je zavařovat, tak nechoď ani zítra, budou jí pomáhat!"
„ Tak nashle, pane Berka, já jdu a nebojte se, vrata za sebou zavřu!"
Zavřel jsem dveře od síně i petlici na vratech.
Stál jsem venku a nevěděl jsem, co dělat.
Plácl jsem se přes kapsy. Měl jsem chuť na cigaretu a krabička startek byla pořád ve sklepě.
A u sebe ani kačku. Namířil jsem si to zpátky domů, že si vezmu cigarety a půjdu do Kotvy.
Cestou jsem potkal Standu.
Bydlel dole v naší ulici, chodil do jiné třídy než já, byli jsme stejně staří, ale nijak jsme se nekamarádili, jen jsme se potkávali a řekli si ahoj.
Měl svoji partu, stejně jako já tu svou.
Jenže on byl jinačí, než byli kluci Berkovi.
Byl namyšlený, vždy sarkastický, nikdo z nás nebyl pro něj dost nóbl.
Scházel se s kluky, kteří šli studovat, byl tak nějak nad námi, když jsme my byli „jen“ na učilišti.
Uměl kromě ruštiny, kterou jsme uměli všichni, také anglicky.
No, proč ne, třeba se mu bude jednou hodit, že umí spíkjúinglišovat!
Mne se snažil otec, když jsem byl malý, naučit německy, ale nenaučil.
Jsem na jazyky natvrdlý jak vajco. Pamatoval jsem si pár vět a nějaká slovíčka, ale s tím bych se nedomluvil.
„ Čao Tondo, co děláš, jak se máš a kam jdeš?" zeptal se mě Standa.
Nemohl jsem pochopit jeho zájem o mne, co to, tak najednou?
Byl jsem zvědavý, co chce.
Prozradil to sám, když jsem odpověděl.
„Čao Stando, mám se docela fajn, byl jsem za kluky, ale nejsou doma, tak jdu domů."
„Víš, moji známí jsou ještě na dovolené a nudím se."
Ti jeho známí byli ze školy, ze strojárny a byli stejné náfuky, jako byl on.
S námi, dá se říct, že opovrhovali a ani se moc nebavili.
Vida, tak náfuka se nudí! Tak teď jsem mu dobrý i já.
„Já se nenudím!"
Schválně jsem dal důraz na to „Já".
„Já jezdím s partou na čundry, to nemá chybu!"
„A já sedím doma a ve sklepě teď mám něco, člověče, jestli to nikomu neřekneš, tak ti to ukážu, ale běda tobě, jestli o tom někde jen cekneš slůvkem!"
Nevěděl jsem, jestli se dělá jen tak důležitým, víc než se dělal jindy, ale věděl dobře, že budu určitě zvědavý, co má tak tajného, že o tom nikdo nesmí vědět.
„ Stando a ukážeš mi to?" poprosil jsem.
Věděl jsem, že je ješitný a je rád, když mě uslyší prosit.
„ Nemusíš mi říkat Stando, mezi známými mi všichni říkají Effendy, tak mi tak říkej taky, ano?"
Také jsem přečetl všechny máyovky, dát si jméno po náčelníkovi Apačů Vinetůovi, to by mohl každý kluk, ale Effendy, panečku, to zní skoro jako ta tvá engliština! Tak si říkat, jen tak někdo nemůže. Effendy
„ Tak ty jsi Effendy, ten velký hrdina z Divokého Kurdistánu? Tož to jsem nevěděl, no proč ne, budu tě tak oslovovat a já mám také svoji přezdívku. Říkej mi Sigi!"
„ Proč zrovna Sigi, co to znamená?"
„ Asi tolik, co to tvé Effendy. Jsem Sigi a ty Effendy a basta fidli, můžeme si tak říkat, tak je to mezi kamarády běžné, ne?"
Nebyli jsme ale spolu vůbec, ale vůbec kamarádi.
Ale zůstali jsme jako dva známí dál.
Neměl jsem jej vůbec potkat, říkal jsem si později.
„Tak mi „To" řekni, jsem zvědavý!"
„ Jestli máš čas, tak můžeš jít se mnou, ale jak jsem ti řekl, nikde ani slovo o tom, co mám a co ti ukážu, dej mi své slovo!"
Dal jsem mu své čestné slovo.
Později jsem mu řekl také o sobě, ve slabé chvilce svá tajemství a i on mi dal čestné slovo, že to zůstane jen mezi námi.
Bohužel, Effendy své slovo nedodržel.
Šli jsme k nim domů.
Vzal si klíč a zavedl mě do sklepa. Otevřel ten jejich, rozsvítil v něm světlo, řekl honem dovnitř, tak jsem tam s ním vlezl a zamkl za námi dveře.
Odsunul pár krabic v poličce a vytáhl cosi zabaleného do hadru.
Hořel jsem zvědavostí.
„ Tak to ukaž, co tam máš tak tajného!"
Effendy pomalu rozbaloval kus látky a ukázal mi to.
„ Páááni, ty vole, vždyť to je ... To je přece pistole! Jak jsi k ní přišel?"
Effendy se pýřil pýchou, jak mě překvapil.
„ To zíráš, co? Našel jsem ji u dědy ve Vizovicích, byla na půdě za trámem. Trochu rezavá, ale pohrál jsem si s ní a je, jako nová a funkční. Mám do ní slíbené náboje od jednoho známého, až je budu mít, pojedu k dědovi a tam si zastřílím, jestli budeš chtět, tak můžeš jet se mnou. Je to kolt ráže 45, šestiraraňák a to je prostě kanón! "
Podal mi kolt do ruky.
Ten byl ale pěkný a těžký! Párkrát jsem naprázdno zmáčkl kohoutek. Cvak, cvak, klepal úderník.
Střílel jsem už ze vzduchovky i malorážky, ale toto bylo něco jiného.
Effendy chodil do střeleckého kroužku už ve škole. Zbraně jej zajímaly.
„Effendy, nemusíš mít obavy, nikomu neřeknu ani slovo! A až pojedeš do Vizovic, příjdi pro mě, jo, rád s tebou pojedu a vyzkoušíme si, jak se z něj pálí."
Ještě jednou jsem mu musel podat ruku a říct čestné slovo, pak kolt zabalil do hadru a ukryl v poličce krabicemi. Otevřel dveře, zhasl světlo a vyšli jsme ze sklepa do chodby.
Pečlivě zamkl a šli jsme ven.
On odešel domů a já také.

Po příchodu domů jsem se zavřel do pokojíku, lehl jsem si na postel, pustil jsem si, jako vždy magič a hodnotil letošní prázdniny.
Pořád byly parádní a pořád je něco nového! Čundry, milování se s Dájou, jedna pěkná ožíračka a teď Effendy a jeho kolt.
Večer, když jsem šel spát, tak jsem to všechno prožíval ve svých snech.
A do těchto mých snů se z ničeho nic dostal i ten nádražní bufet a zase jsem viděl tu paní za výčepem.
Tentokrát se mi nezdálo jen o ní, ale i o pivu, vínu a kořalce.
Ona byla najednou ta nejkrásnější žena, myslel jsem jen na ni a zase jsem nevěděl, co s tím mám dělat.
Publikoval(a): Tonyend, 22.3.2013
Přečteno (89x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 22.11.2024 04:07
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti