Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

SMLOUVA S ĎÁBLEM 8

SMLOUVA S ĎÁBLEM 8

Stejnou radost zažíval i Ďábel.
Opil jsem se mnohokrát tak, že jsem sotva došel na internát.
Kluci mi říkali, že bych neměl tak chlastat.
Vždy jsem si ale pamatoval, kde jsem byl, co jsem pil a jak jsem přišel.
Lehl jsem si na postel, jak jsem přišel, a často nešel na večeři.
Alkohol potlačoval pocit hladu. Najedl jsem se piva, toho našeho báječného hradišťského tekutého chleba.
Ale v noci ta žízeň!
Tělo bylo silně dehydrováno a toužilo po čemkoli tekutém, pitném, jen aby se zavodnilo.
Když jsem přišel i na toto, kupoval jsem si na pokoj pár láhví piva, nebo Hanáckých kyselek.
Noci a rána opilců byly pro mne snesitelnější.

Pořád jsem neztrácel schopnost se učit.
Byl jsem chlastu odolný jako skála.
Obdivovali mne a lichotilo mi to.
Někteří kluci se často pozvraceli i v posteli, protože to nestihli na hajzlík.
Když se do rána vyspali z opice, zašli si jednoduše nafasovat čisté povlečení.
Já neblil po ničem, nevěděl jsem, co je to bolení hlavy.
Neznal jsem doposud, jaké to je, „mně je zle“.
Jednoduše jsem se z opice vyspal a další den byl fit, zase jako list čistého nepopsaného papíru. Záleželo jen na mně, co do něj napíši. Jestli to bude zase pět, nebo deset piv. Jak kdy.
Mnohokrát mě takto viděl třídní, jak jsem kličkoval po náměstí sem a tam, jak zajíc před myslivci, při cestě k internátu.
Na druhý den si mě schválně vyvolal.
„Tak Wolf, k tabuli! Předvedeš, jestli umíš i něco jiného než se nalít pivem, uvidíme, co máš v hlavě! Tak vstávej a pojď! Náměstí ti včera bylo zase malé, tak nám předvedeš, doufám něco velikého z vědomostí."
Bohužel vždy byl zklamán.
Věděl jsem všechno a občas jsem přidal i něco navíc, co jsme ještě neprobírali.
Třída se smála, on žasl a nechápavě kroutil hlavou.
Vydržel jsem to takto až do 2. ročníku a na škole vydržela stejná tolerance k našemu pití. Neuvěřitelné.
Chápal jsem, že když se někdo učí na pekaře, že si tam sem tam sní, co upeče, že si řezník dá klobásku, ale učit se chlastu?
Nikdo nás přímo nenutil, abychom se opíjeli. To jsme chtěli sami, někdo méně, já více.
Byla to však celková neuvěřitelná tolerance k našemu pití.
Upil jsem už pěkný kus cesty od chvíle, kdy jsem se na ni vydal s jednou skleničkou zelené kořalky, po upití z dědova krýglu, po sobotních donáškách piva Moravcovým.
Tehdy to ale bylo stále v jakémsi závoji nevinnosti. Ale dnes?
Dnes vypiji na posezení patnáct piv v hospodě. A nijak to nezakrývám. Na víc není peněz, kapesné je o ničem a rodiče mi toho také moc nedaji.
Je konec prvního ročníku. Rozjeli jsme se domů a těšili jsme se na volno, na prázdniny.

Zase jsem se scházel s kluky Berkovými jako kdysi, v Kotvě. Olda se učil v Odrách na kominíka, Láďa s Mirkem u Bytového podniku na podlaháře.
Koukali jsme na sebe, jak jsme vyrostli, že nevypadáme jako dříve, že už jsme fakt jo velcí kluci. Pokuřovali jsme a kecali o tom, jaké je to v učení.
Znovu jsem vyprávěl o šikaně, o tom jak jsem zmlátil Orsága a jak si v pivovaru pěkně pijem pivečko. Mirek prozradil klukům, jak jsem chodil tajně do boxu a jak jsem dostal v prvním zápase k. o.
Teď jsme se tomu všichni smáli.
Ale žasli. To u nich nepřicházelo v úvahu.
Ani taková šikana nebyla, i když si prý i jejich mazáci také vymýšleli všelijaké pitomosti, ale trvalo to jen nějaký čas a dali pokoj, a aby se někdo na internátě opil? Tak to by měl vyhazov!
Vymýšleli jsme, co s volnem uděláme.
Mirek řekl, že starší brášci jezdí s partou na čundry.
V Mladém světě, který jsem si sem tam četl, byla stránka věnována trampům.
Vzpoměl jsem si na to, jak jsem potkával ty čundráky ve vlaku, v pátek kamsi jeli a v neděli, když já jel na internát, oni se vraceli domů.
Smrděli kouřem a vypadali spokojeně.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych jezdil ven i já.
Slovo dalo slovo a celá naše banda jela jeden čtvrteční den navečer se Slávkem, starším z bratrů Berkových, do hospody U Plašilů, ve které se scházeli brodští čundráci na „slezinu.“
Tady se domlouvali, kam pojedou a kdy.
Byli tam kluci a holky většinou starší než my, ale Slávek nás uvedl a oni nás přijali mezi sebe. Kouřili a pili pivo a rum, byli veselí, někdo hrál na kytaru, jiný na benžo a jeden na basu a zpívalo se tam až do zavírací doby, ale my ty písničky vůbec neznali.
Čundráci byli různě pooblékaní do maskáčů, do částí starých uniforem, na nohou měli boty kanady a na zemi pod věšáky měli naházené německá „telacka“, nebo podomácku ušité torny „uesky“ z celtoviny. Tohle všechno jsem se dozvěděl, jak se čemu říká z jejich výbavy, až tady.
Když přišel k našemu stolu číšník tak jsem si s klidem objednal pivo.
Kluci zase žasli a pili kofolu, měli strach si pivo v hospodě objednat. Ale že by měli někdy strach v Doupěti při pití láhve laciného vína, to ne.
Atmosféru Divokého západu jsem do sebe nasával v hospodě U Plašilů v Brodě.
K mému překvapení se ve dveřích objevil jeden můj známý kluk ze ZDŠ. Přišel s bráchou.
Dal jsem se s ním do řeči.
Prozradil mi, že jezdíl ven už dávno, tajně.
Ptal se, jestli se také přidám.
„Jasně, ale nemám nic z toho, co tady u nich vidím.“
Zapřemýšlel.
„Jo! Znám někoho, kdo by ti mohl pomoci s výbavou, jestli přijde, tak tě s ním seznámím.“
Dočkal jsem se.
Byl starší než já a Hary.
Tak si spolužák říkal.
Hary se s ním pozdravil.
Ahój!
Podali si ruce, tak jaksi přes sebe a požádal jej, jestli mi může sehnat hadry.
Příchozí se mě zeptal, jestli mám prachy.
„Tady ne, ale doma mám asi stopadesát korun“, odpovídám, „jsem chudý učeň, ještě nevydělávám.“
Přikázal mi, ať se postavím a prohlédl si moji figuru.
Stál jsem jak svíčka a hořel jsem zvědavostí, co bude dál.
„Jeď pro kačky, já zajedu pro věci a uvidíme.“
Vypadl jsem z hospody jako blesk, nasedl jsem na trolejbus a fičel domů pro peníze.
Když jsem přijel zpátky, už tam seděl a pil pivo. Ukázal na volnou židli vedle sebe, tak jsem přisedl.
Šáhl pod stůl a v ruce držel „telacko“.
Zohnul se znova pod stůl a vytáhl napěchovanou tašku. Podal mi ji.
“Běž na hajzl a obleč se do toho, mělo by ti to být akorát, možná i větší, ale ještě porosteš, tak třeba ti to bude dobré, uvidíme. Opasek to taky spraví, je tam taky.“
Vstal jsem a odešel na záchod. To jsem teda zvědavý, co to přinesl.
Vytáhl jsem z tašky poskládanou německou uniformu, originál Wehrmachtu, zelený mundůr, kabátek i kalhoty zelené barvy! Na sponě opasku byl nápis Gott mit uns.
Kabátek měl v oblasti zad jednu velkou rezatou skvrnu a dírku. Uniforma mi docela sedla, tak jsem se šel ukázat do lokálu.
Jak jsem vešel, všichni ztuhli, pak se začali smát, až slzeli.
Aby byla ta sranda ještě větší, zvedl jsem pravici a zařval Sieg!
V ten okamžik jsem dostal svoji přezdívku.
Od té chvíle jsem už byl jen Síg a na Tondu jsem mohl zapomenout.
Šel jsem zpět na záchod a oblékl jsem se do civilu a přisedl jsem si k mému zachránci.
Když jsem se zeptal, od čeho je ta skvrna na kabátci tak odpověděl, že to bude nejspíš vstřel po kulce a je to krev toho vojáka.
„ A říkej mi Hadži!“
„Hadži, já se jmenujuTonda.“
Zakroutil hlavou.
„Hovno Tonda, ode dneška jsi Sig, jasný?!“
Bylo.
Za všechny ty věci si řekl stovku.
„Fakt nechceš, Hadži, víc?"
„A máš?“
Podíval jsem se do peněženky.
„Mám ještě tu padesátku.“
„Tak ji nechej na útratu. Mně stačí ta stovka.“
Naučil mě čundráckému stisku ruky a vyprávěl a vyprávěl a já popíjel to jedno pivo.
S hubou otevřenou jsem naslouchal a už jsem se těšil, jak s nimi poprvé vyjedu ven.
Měl jsem velkou chuť dát si další pivo, ale brzdil jsem se, aby to doma naši nepoznali.
Kluci Berkovi to měli snazší, něco z potřebných věcí měli od starších brášků, zbytek jim opatřili brášci od svých známých.
Hadži tu uniformu sehnal kdesi v pohraničí, když tam byl na čundru, ale nikdo z kluků neměl odvahu se do ní obléknout a jezdit v ní ven, nikdo ji nechtěl a mně to bylo šuma fuk, že je německá.
Hlavně, že mám oblečení na čundr.
Slezina U Plášilů skončila.
Odnesl jsem si spoustu dobrých rad a hlavně výbavu na čundr.
Scházela mi ale celta, spacák, dýka, sekera a ešus.
Celtu a spacák jsem objevil v jednom Bazaru, dýku a sekerku v Železářství.
Ešus měli v Domácích potřebách.
Peníze na to jsem neměl žádné.
Utratil jsem, co jsem měl našetřeno za věci od Hažiho a útratu v hospodě.
Vyškemral jsem je na mámě a všechno jsem si mohl koupit.
Doma na koberci jsem se učil, jak nabalit telacko, aby do něj vešlo co nejvíce věcí.
Jen ty boty, kanady, jsem neměl.
Musel jsem se prozatím spokojit s teniskami, ale to není vhodná obuv do přírody.
Máma, když mě uviděla, jak si zkouším německou uniformu, tak se zhrozila.
„Snad v tom nemíníš někam jít ven? Copak nevíš, kolik je kolem rusáků, ještě tě někde zastřelí.“ Měla pravdu, rusáků bylo všude jako máku, ale já byl odhodlaný v tom mundůru jezdit ať se děje co se děje. Otec mávl rukou, když chce, tak chce.

Díval jsem se na uniformu a napadlo mě jediné. Upravím ji.
Odpáral jsem všechny nášivky a odstříhal knoflíky.
Všechny hitlerovské symboly byly pryč.
Po orlici s hákovým křížem zůstal jen tmavý stín, knoflíky jsem dal nové. Tak, co teď kdo může proti tomu namítat? Nic! Kalhoty nepotřebovaly žádnou úpravu a opasek s přezkou Got mitt uns, Bůh s námi, ten bude schovaný pod kabátkem.
Podíval jsem se na hodinky. Blížil se čas schůzky s kluky.
Oblékl jsem se a vypadl z domu. Pospíchal jsem za nimi do Kotvy.
Už na mne čekali.
„Tak co, něco vymyslíme, nemusíme čekat do pátku, můžeme vyjet třeba hned.“
Navrhl Mirek.
„Vy možná jo,“ povídám, „já už nemám žádné peníze.“
Mirek to měl vyřešené raz dva.
„Tak se, pánové, zvednem a jdeme hledat něco do sběru!“
Odešli jsme z parku a šmejdili jsme po všech ulicích, kde byly garáže.
Tam se daly najít odložené autobaterie, bylo nám jedno, čí jsou. Když jsme nějakou našli, rozhlédli jsme se kolem, jestli se někdo nedívá a ukryli jsme ji, když se to dalo.
Někdy jsme tak měli schováno několik autobaterií. Večer jsme pro ně jeli s kárkou, kterou měli doma.
Naložili jsme je na kárku, když jich bylo šest, mohlo z nich být 50kg olova, které jsme mohli zpeněžit ve sběrně, ale napřed jsme je museli někde rozbít, vylét z nich kyselinu a čisté olovo pak prodat. Kluci odjeli s těžkou kárkou domů. Sraz jsme si dali o půl osmé za sběrnou.

Ráno jsme za sběrnou baterie rozbili, nechali kyselinu vytéct do trávy a posbírali olověné destičky a ty odvezli na kárce do sběrny.
Vedoucí sběrných surovin se podíval do kárky.
„Kdepak jste k tomu, kluci, přišli?“
„Na jedné černé skládce…“ řekl pohotově Mirek. Ten si věděl rady v každé situaci.
Olovo jsme vyskládali na váhu.
„Tak na skládce? Hmm… No, když říkáš, že na skládce, tak na skládce. Pojď za mnou do kanceláře a zavři dveře.“
Byla v nás malá dušička, co když se ho bude vyptávat, odkud olovo doopravdy máme?
Za chvilku vyšel Mirek ze dveří a tvářil se klidně a hlavně spokojeně.
Když jsme vyjeli s kárkou ze sběrny ven, tak řekl, že jsme za olovo dostali 150 korun. Senzace!
Tímto ale sbírání „ věcí na černých skládkách“ nekončilo.
Mirek objevil místo, kam si ukládal elektromateriál jeden podnik.
Bylo oplocené, ale drátěný plot se dal nazvednout a my tam mohli pod ním vlézt.
Nikdo ho nehlídal.
Prohledali jsme železné přepravky a objevili jsme v nich jakési měděné svorky a klubka měděných drátů.
Tak sem se večer vypravíme, to je poklad!
Večer jsme se tam vrátili s kárkou a naložili ji mědí, co uvezla.
Za měď se platilo více než za olovo. Fůra mědi skončila na jejich dvoře.
Hned ráno jsem šel k Berkovým a na dvoře jsme kladivem mlátili do těch svorek, aby byly trochu poškozené, klubka drátů jsme taky poklepali, všechno pak vypadalo jako použité a nepotřebné.
Teprve pak jsme odjeli do sběrny.
Vedoucí se díval velmi podezíravě, vyprávěli jsme báchorku, že jsme to opět našli na skládce.
Naskládali jsme měď na váhu.
Ručička se zastavila na 110 kg. To bude peněz!
„Tak toho máte, kluci, rovných 100 kg!“, řekl vedoucí sběrny a odcházel do kanceláře.
Kývl na Mirka, aby ho následoval.
Podívali jsme se na sebe, pak na váhu, pak na něj a pochopili. Bude to jako s tím olovem.
Opět bez potvrzení jsme dostali na čtyři stovky! Celkem jsme si sběrem přišli na 550 korun.
Popadli jsme kárku a jeli k nim, abychom ji uklidili, ještě se bude jistě hodit.
Umyli jsme se pod pumpou a vyrazili do obchodu poprosit pokladní, aby nám rozměnila peníze.
Odešli jsme do Kotvy a tady, v našem Doupěti, si peníze poctivě rozdělili.
Měl jsem najednou 137 korun a 50 haléřů na čundr. Bez dlouhého šetření!
Mirek vytáhl krabičku startek a nabídl nám cigaretu. Zapálili jsme si a domlouvali se, že už zítra v osm ráno bude sraz na vlakovém nádraží a vyrazíme sami na náš první čundr.
K jezerům u Ostrožské Nové vsi!
To nám poradili kamarádi od Plášilů, že je tam nádherně.

Po příchodu domů jsem se zeptal mámy, jestli nechce něco koupit v obchodě. Nechtěla.
„Půjdu si koupit nějaké jídlo, zítra pojedu s kluky Berkovými na čundr.“
Vzal jsem tašku a šel do Jednoty.
Koupil jsem dvě vepřové konzervy, čtyři buřty, krabičku se sýry, kus turistického salámu, celý pecen chleba, sirky, dvě krabičky Startek. Odnesl jsem nákup do svého pokojíku a šel do sklepa. Pro pár cibulí a hlavu česneku, to si vezmu s sebou taky.
Zkoušel jsem na koberci všechno naskládat do telacka. Spacák, celtu, sekerku, svetr na noc a proviant. Až na třetí pokus se to povedlo.
Na konec jsem přivázal na poutka ešus.
Chyběla mi už jen feldflaška, ale v Bazaru slíbili, že až bude k mání, tak mi ji odloží.
Nějaké pití si budu muset koupit až na místě. Nemohl jsem se dočkat večera, nemohl jsem se dočkat raního odjezdu.

Vzbudil jsem se už v šest hodin.
Uvařil si čaj, namazal si dva krajíce chleba sádlem a posnídal.
Máma vstala také a přišla za mnou do kuchyně.
Díval jsem se na ni, jak bych byl rád, kdyby se mnou mohla jet někam ven.
„Na co myslíš, proč se na mě tak díváš?“ zeptala se.
„Mami, na to, že by to bylo bezva, kdybys se mnou mohla jet někam na výlet! Abys nemusela být pořád jen doma…“
Pokývala smutně hlavou.
„Toníku, je tolik věcí, které bych i já dělala ráda a jak ráda! Ale co můžu? Jen to, co mi dovolí ty berle, takže nemůžu nic.“
Zesmutněla.
Pohladil jsem ji po vlasech.
„Mami, budu na tebe myslet a pak ti řeknu, jak jsem se měl, jo?“
„To jsi hodný, jen tam něco nevyveďte, nějaká ta alotrija, však víš!“
„Neboj, mami, všechno bude v pořádku.“
Blížila se osmá hodina. Oblékl jsem se do uniformy a obul si ty blbé tenisky, které se k ní vůbec nehodily. Nahodil jsem telacko na záda a odešel k nádraží.
Kluci už čekali.
Bágly měli položené na lavičce, a jak mě uviděli, volali na mně ahój!
Já na ně taky volal ahój a lidé se otáčeli, co se to děje, a ono se nedělo vůbec nic.
Podali jsme si po čundrácku ruce. Kluci nechali organizaci cesty na mně. Věděl jsem, kde máme přestupovat, ve vlacích jsem se vyznal.
Bodejť taky aby ne, když otec pracoval u dráhy a já s ním často už jako malý kluk pořád někam jen tak jezdil.
S Mirkem jsme šli do pokladny koupit jízdenky do Ostrožské Nové vsi.
Mirek koupil pro sebe a brášky jízdenky za plnou cenu ale já díky tomu, že otec dělal na dráze, měl „režíjku“. Měla dvě výhody. Buď si vypsat „Volnou jízdenku“ a jet na ni úplně zadarmo kam budu chtít, třeba do Košic, nebo si koupit jízdenku za režijní cenu, což bylo několik haléřů či korun.
V zatáčce nádraží zapískala lokomotiva. Vlak přijel do stanice.
Zvedli jsme naše bágly a šli po nástupišti k vagónu.
V tom se v okénku dunící lokomotivy objevila tvář otce.
Jak nás uviděl, chtěl na mne něco zavolat, ale pak mi jen pohrozil pěstí. Rozumněl jsem tomu gestu. Opovaž se něco vyvést!
Jedni cestující v Brodu z vlaku vysedli, jiní nastoupili.
Sedli jsme si na sedadla v poloprázdném vagonu, věci položili nahoru do poličky a čekali, až výpravčí pískne do píšťalky, zvedne plácačku, otočí zeleným terčem k mašince a vlak se za supění páry rozjede.
Nemluvili jsme na sebe.
Každý byl plný očekaváním příštího.
Vagony procházel průvodčí, kleštičkami cestujícím označoval jízdenky.
U nás se také zastavil, ale jen mávl rukou, jízdenky vůbec nechtěl vidět, znal mne, jen se zeptal, kam máme namířeno.
„Do Ostrožské!“ odpověděl jsem.
„Tak to bych si dal, Toníku, také líbit,! Sluníčko, voda. Tak si to kluci užijte a neutopte se tam!“
Průvodčí odešel bez dalšího vyptávání do dalšího vagonu.
Spolucestující se na nás divně dívali a nám to bylo šuma fuk.
V Otrokovicích jsme přestoupili do vlaku, co jel do Břeclavi.
Vystoupili jsme ve Starém Městě u Uherského hradiště a tam počkali na vlak, který nás měl už do Ostrožské dovézt.
Tady jsem poprvé zažil, jaké je to, mít na sobě německou uniformu.
„Kde jsi zapomněl helmu?“
Uslyšel jsem hlasitou poznámku jednoho ajznboňaka.
Kluci se smáli, já také, jen lidi kolem si mě prohlíželi.
Bylo to fakt troufalé, provokující, ale já to považoval za normální oblečení.
Žádné nevhodné symboly na ní nebyly, tak co.
Vlak přijel.
Nastoupili jsme do vagonu a jeli.
Průvodčí nám přišel štípnout kleštičkami jízdenky, zasalutoval a šel dál.
V Ostrožské Nové vsi jsme vystoupili z vlaku.
Zeptal jsem se výpravčího, jestli by nám poradil, kudy máme jít, abychom se dostali k jezerům. Ochotně popsal směr a tak jsme odpochodovali z nádraží a mířili k vodě.
Ušli jsme pár kilometrů a před námi se objevila obrovská lesknoucí se vodní plocha.
Koupaliště Zelené bylo proti ní malinkatou loužičkou.
Procházeli jsme se po břehu a hledali nějaké vhodné místo, kde zůstaneme na noc.
Objevili jsme flek, kde bylo několik stromů, tady budeme skryti před zvědavci.
Hodili jsme bágly do trávy, vysvlékli se do trenýrek a hurá do vody.
Slunce svítilo v příjemném letním dopoledni a voda byla teplá určitě jak v moři.
Když jsme se nabažili koupání, rozložili jsme si celty, lehli jsme si na ně a opalovali se.
Ptal jsem se kluků, kdy budeme obědvat, ale nikdo z nich ještě neměl hlad.
Chuť na cigaretu jsme měli všichni.
Jen jsme kouřili a užívali si sluníčka. Pak zase do vody a na celty. Krásně jsme se opálili.
Když jsme toho měli dost, chodili jsme po břehu a hledali dřevo na oheň.
Posbírali jsme každý klacek, který by mohl hořet.
Teprve když se začalo stmívat, tak jsme rozdělali náš první čundrácký oheň.
Bohužel až na několikátý pokus. Nepovedlo se ho zapálit napoprvé.
Od kamarádů, kteří nám radili u Plášilů, jsme věděli, že se oheň dobře rozdělá za pomoci březové kůry, ale tady žádné břízy nerostly.
Oheň konečně vzplál. Seděli jsme okolo ohniště a hleděli do plamenů.
Mirek vytáhl ešus a vyzval nás, abychom ukázali zásoby. Všechno jsme dali do společné kuchyně. Přišel na nás hlad a tak jsme otevřeli dvě vepřové konzervy a ty jsme si ohřívali v ešusu na ohni.
Vonělo to jinak, než když se doma peče třeba bůček, ale chutnalo to výborně.
Z jednoho ešusu jsme jedli společně, přikusovali jsme chleba a bylo nám fajn.
Kdesi hluboko se v každém z nás probudili hrdinové Divokého západu od Karla Maye nebo Jacka Londona.
Když jsme dojedli, šel jsem s ešusem nabrat vodu do jezera, abych ho umyl vodou s pískem.
Kluci pili minerálku a já si uvědomil, že jsem si zapomněl na nádraží koupit něco k pití!
Poprosil jsem je, aby mi dali napít. Podali mi láhev.
„Jsme přece kamarádi, musíme si vzájemně pomáhat, že jo?“
Řekl Láďa a ostatní přikývli na souhlas.
Co jsme kdy spolu někam jeli tak jsme se o všechno dělili. Bylo to príma, mít takovou partu. Oheň jsme živili přikládáním dalšího dříví a rozložili jsme si spacáky.
Byla nádherná noc, my byli daleko od města, zalezlí do spacáků.
Řekli jsme si dobrou a leželi. Nemohli jsme usnout a tak jsme si vyprávěli, co nás už potkalo v našem životě.
Jakou největší blbost jsme vyvedli, mluvili jsme o holkách a jestli jsme už s nějakou spali.
Mirek řekl, že jo, já taky a Olda s Láďou, že ještě ne a tak se ptali, jaké to je.
Mirek se smál.
„To nejde jen tak říct, to se musí poznat přímo!“
Měl pravdu.
Já si vzpomněl na svoji první zkušenost s Evou.
„Kluci, víte, každá holka nádherně voní, ženou.“
Ztichli jsme, než jsme usnuli.
Díval jsem se na noční nebe, jak září hvězdy a svítí měsíc.
Vítr cuchal ve stromech listí, které příjemně šumělo, stejně jako opodál pleskaly vlnky o obřeh jezera. Najednou jsem měl úplně čistou hlavu, docela jsem zapomněl na školu, na to, co jsem si zkusil na internátu, na všechno. I na pití.
Zavřel jsem unavené oči a usnul.
Zdálo se mi, jak se miluji s nějakou holkou.
Na spacáku se mně jistě objevila pyramida, která pak spadla, a já spal a spal, ve svém snu v objetí té vysněné holky.

Nad ránem jsem se probudil. Kluci dál spokojeně spali.
Začalo svítat a na východě se dralo ven slunce.
Zase bude nádherný letní den.
Opatrně, abych nevzbudil kluky, jsem vylezl ze spacáku.
Náš oheň vyhasl. Tak to asi nebyl ten pravý táborák, který dohořívá k ránu.
Oblékl jsem se, obul si tenisky a protáhl tělo.
Zdálo se mi, že slyším nějaké hlasy opodál.
Nedalo mi to a šel jsem se podívat, kdo to může být.
Že by v noci přišli nějací čundráci?
Na břehu však seděli dva rybáři a bavili se o tom, jestli budou kapři brát, když bude zase takové horko, jaké bylo včera. Šel jsem tiše, hned mě neviděli, ale když jsem se najednou objevil v jejich těsné blízkosti a pozdravil, zůstali jak opaření.
Jeden z nich mne uviděl a otočil se.
Druhý mě neslyšel přicházet. Hleděl na čihátka, aby nepropásl záběr.
Pozdravil jsem je.
„Dobré ráno!“
Nevěděl, co říct, co si má myslet, když vedle něj stojí z ničeho nic německý voják.
„Jardo, kurva, to se mi snad zdá…“
„A co se ti zdá, máš záběr?“
„Hovno záběr, otoč se a uvidíš!“
Druhý rybář se otočil a nechápavě kroutil hlavou.
„Já se snad poseru, kluku máš rozum? Co v této době děláš v německé uniformě?“
„Co bych dělal, nic, jsme tu na čundru, spali jsme u vody s klukama… Slyšel jsem nějaké hlasy, tak se jen jdu podívat a vidím, že chytáte ryby.“
Sedl jsem vedle nich na trávu a sledoval jejich počínání. Už se na nic neptali. Jen já.
„Jak se člověk stane rybářem, že může chytat ryby?“
Zasmáli se.
„Většinou se rybářem narodí, musí to v něm být… Ale jinak se musí přihlásit do rybářské organizace v místě bydliště, když tam žádná není, tak do nejbližší. Zaplatí školení, odpracuje brigády, no a pak, když je členem spolku, tak si zaplatí členství a povolenku. Kolik ti je roků?“
„Bude mi šestnáct.“
„Tak to máš nejvyšší čas přihlásit se, ale ne, hlásí se k nám mnohem starší chlapi. Ale letos to už nestihneš. Přihlásit ale jo, ale papíry ti nedají, školení je vždy v lednu, a dej se k nám, sedět u vody je lepší než sedět v hospodě,“ řekl rybář.
Druhý chytající se zasmál a z batohu vytáhl pivo.
„Ale i to je dobrý, dá se sedět u vody a popíjet pivečko! „
Zuby strhl korunku uzávěru láhve. Pivo zapěnilo a stékalo po jeho bradě. Odhodil korunku daleko do trávy, dal láhev k ústům a dlouze pil.
Hltal jsem to očima a naprázdno jsem polykal. Pivečko, zlaté pivečko, hned bych si jedno dvě taky dal!
Najednou jsem dostal silné bažení na alkohol.
Rybář podal láhev kolegovi a ten zbytek piva dopil. Hlasitě si říhl a potom strčil prázdnou láhev zpět do batohu.
Už jsme spolu nemluvili. Hleděli na své pruty, sledovali, zda se jim nepohnou čihátka, která by tím signalizovala kapří záběr. Potichu jsem odešel za kluky.
V hlavě mi utkvěla myšlenka, co kdybych se přihlásil k rybářům doma v Brodě?
Viděl jsem, že se kluci probudili. Seděli ve spacácích a třásli se zimou.
„Rychle se oblečte, zima vám nebude a pak můžeme jít zase posbírat dříví a rozděláme si oheň. Kdybychom měli vodu, mohli jsme si uvařit čaj, ten by teď po ránu bodl!“
Mluvil jsem o čaji, ale stejně jako teplý čaj by mi bodlo studené pivo.
Kluci se oblékli, a že nebyla voda na čaj, tak jsme se napili studené minerálky.

Lehli jsme si na spacáky, kouřili jsme oblíbené startky a přišli jsme na to, že děláme jisté chyby. Až pojedeme podruhé, musíme si vzít sebou do něčeho pitnou vodu, abychom si mohli uvařit polévku ze sáčku a taky čaj.
Protože i minerálky bylo málo, zůstali jsme u jezera jen do oběda a pak, ač neradi, jsme náš tábor zrušili. Jedna noc venku pro začátek stačila.
Uklidili jsme ohniště, posbírali jsme odpad, sbalili si spacáky do báglů a šli do Ostrožské na vlak. Vyhnala nás tam žízeň. Ale byli jsme poučeni, že bez vody to na čundru nejde.
Ti dva rybáři stále seděli na svých malých židličkách a hleděli na pruty.
„Tak co, chytili jste nějakou rybu?“zeptal jsem se.
„ Ále, pár cejnů, kapří záběr žádný, jak do hodiny nezahrčí naviják, tak to zabalíme a jdeme domů…“ odpověděl jeden a druhý přikyvoval.
„Ty je znáš?“ zeptal se mě Mirek.
„Ne, neznám, jen jsem se s nimi ráno, když jste spali, dal do řeči. A uvažuju o tom, že se stanu také rybářem, líbí se mi to ticho kolem vody.“
Na břehy jezera přicházelo víc a víc lidí, aby se slunili a koupali.
My jsme šlapali k nádraží.
Když jsme si koupili jízdenky, měli jsme dost času, než nám pojede vlak.
Seděli jsme na lavečce u perónu a hodnotili náš čundr.
Suma sumárum, bylo pěkné počasí, pěkná příroda, ale nic moc. Někde je chyba. Tu musíme odhalit, nejlépe na slezině U Plášilů s těmi zkušenějšími.
Bylo horko, minerálky byly vypité a tak jsem se zvedl, že půjdu koupit do nádražního bufetu pivo.
Kluci se smáli.
„Vždyť ti ho neprodají, nemáš osmnáct, dones sodovky!“
Nechtěli asi věřit tomu, že v Hradišti chodím na pivo do hospody, jako starý chlap.
V bufetu se na mě ženská za pípou dívala jak na exota, ale dvě točená piva bez mrknutí oka načepovala. Zaplatil jsem a odcházel za kluky.
„Tak mám dvě, kdo si se mnou dá? Tak co? Osmnáct neosmnáct ! Pivo je tu tak se napijeme!“ Kluci uznale pokývali hlavami.
Mirek si vzal krýgl, dlouze se napil a podal jej Láďovi. Já vypil půlku ze svého a podal ho Oldovi.
„Pánové, není nic lepšího k pití, než pivečko…“ řekl jsem a šel vrátit půllitry do bufáče.
„Natočit ještě dvě?“ zeptala se paní za pultem.
„ Ne, děkuju, už pojede vlak, až příště!“
Příště už nebylo.
Přijel vlak, nasedli jsme do vagónu a jeli jsme k domovu.
Ani tím kouřem jsme nebyli moc cítit, příští oheň musí být větší a lepší.
Po příjezdu do Brodu jsme si řekli ahój a šli jsme každý domů s tím, že se ve čtvrtek uvidíme na slezině.

Doma byla jako obvykle jen máma, otec byl v práci.
„Tak jak ses měl na výletě?“ zeptala se.
„Ale mamí, nebyl jsem na výletě, ale na čundru!“ oponoval jsem. „Výlet je úplně něco jiného…“
„ A co je teda výlet?“
Musel jsem mlčet, nevěděl jsem jak odpovědět.
No fakt, jaký je v tom rozdíl?
Vysvlékl jsem se, uniformu jsem pověsil na ramínko, vzal jsem klíček od sklepa a šel ji tam dát i s telackem.
„Toníku, běž se osprchovat, jsi cítit kouřem,“ vybídla mě máma.
Po očistě jsem si zapnul magneťák do pokojíčku.
Poslouchal jsem oblíbené Doorś a přemýšlel, od koho seženu nahrávky s trampskou muzikou, abych se naučil texty písniček, které se hrají a zpívají u táboráku.
Ve čtvrtek odpoledne jsem jel za kluky k Plášilům.
Kamarádi a kamarádky se tam sjížděli a zanedlouho byla místnost, kterou nám na sleziny nechávali, plná.
Pozdravili jsme se hurónským ahój, podali si ruce a dali se do řeči.
Vyprávěl jsem, jak jsme byli na jezerech a nevydrželi tam, protože jsme byli bez vody.
Nesmáli se mi, vysvětlili, že oni když někam jedou, tak už to tam znají.
Když je v místě, nebo poblíž studánka, vodu s sebou netahají, ale když tam pitná voda není, domluví se tak, že někdo musí vzít do kanystru vodu i pro ostatní. Jiný zase veze něco k pití.
Ale chybami se i čundrák učí.
Ve dveřích se objevil číšník a ptal se, co si kdo dá k pití. Objednal jsem si pivo, kluci raději kofolu, číšník se divil, ale objednané donesl.
Poslouchali jsme ty zkušené a oni nás pozvali na čundr do Půlčínských skal, že tam pojedou příští pátek. S radostí jsme nabídku přijali.
Poradili nám, co si musíme nutně s sebou vzít, aby nám něco nechybělo.
Objednal jsem si druhé pivo. Bylo studené, docela dobré, ale hradišťský kvasničák to nebyl.
Měl jsem chuť dát si další, ale krotil jsem se. Doma by to máma jistě poznala a nechtěl jsem si dělat zle, ale dalo to hodně přemáhání se. Když jsme byli na odchodu, objevil se Hadži.
„Ahoj Sigi, neměl jsi problémy s uniformou?“
„ Ahoj Hadži! Ani ne.“
Podali jsme si ruku na pozdrav.
Publikoval(a): Tonyend, 20.3.2013
Přečteno (90x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 22.11.2024 04:10
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti