Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

O tom, co není možné

O tom, co není možné

René Vulkán Reportáže » ostatní ...

Anotace: něco z praxe, ne však něco tuctového

Teď už se nedivím ničemu. T
Patnáct let mi trvalo rozpoznávání, že možné je všechno.

Žena, která přišla za mnou, jako za terapeutem vidí duchy.

Kde je vidíte?
Stávají u mé postele, nebo taky za oknem, dívají se mi do očí, ale nemluví.
Co chtějí?
Nevím, opravdu to nevím, ale určitě něco, proč by za mnou jinak chodili?
Už jste o tom s někým mluvila?
Ano, mockrát. Přítel mě poslal k doktorovi, rodiče taky.
Proč to udělali?
Prý jsem blázen. Přítel se vůbec nechtěl o nich bavit. A pak už o ničem. Odstěhoval se.
K lékaři jste šla?
Ano.
A co on na to?
Chodím k němu víc než dva roky. Předepsal mi léky, pak jiné.
Užívala jste je?
Ano, užívám je pořád. Beru spousty léků, ale jsou k ničemu, protože duchům stále nedokážu porozumět.
Mně to přijde skvělý. Já duchy nevidím. A moc bych chtěl. Naučíte mě to taky?
Vy byste to opravdu chtěl?
Jasně, že ano. Pak na ně nebudete sama. A když mě to nepůjde, pomůžu vám s těmi duchy žít. Aby vás tak neotravovali.
To budu moc ráda.
Pustíme se do toho hned?
Ano.
A pustili jsme se.
Časem naše spolupráce začala nést plody. Už je trošičku vidím taky :-)

...

Vídával jsem bubáky někdy já? Ano. Přicházeli třeba po zhlédnutí hororu.
Byl jsem kluk a naši odešli na ples. „Na Vídni“ dávali Hraběte Drákulu. (Poznámka pro mladé čtenáře – dva Rakouské programy byly jediné dva zápaďácké televizní programy, které se daly na Jižní Moravě chytit)
Těšil jsem se moc, malá sestra spala a já zapnul televizi. Zážitek hrůzný. Svítící oči, šílený výraz, upíří zuby, strašidelná hudba …
Jak jsem se těšil, až naši odejdou. A jak jsem se pak modlil, aby už přišli, zpocený pod peřinou.

Asi každý je měl doma, u babičky ve sklepě, na táboře. V dětství.

Sedávali v nejtemnějším rohu pokoje, chodili po půdě, vrzali ve skříni, šátrali za okenním sklem. Neviděl jsem je asi jen proto, že jsem bál tím směrem vůbec pohledět

Pak se nějak odmlčeli.
Ani nevím proč a jak, ale přestal jsem se bát. Být v noci v lese, jít do sklepa, sedět na hřbitově a pozorovat hvězdy.
Když jsem to zjistil, měl jsem radost. Už jsem asi muž.
Po čase mi to začalo být trošku líto.

...

Uteklo nějaké desetiletí a vídávám je, když s křikem a označeni jménem prchají ze souženého těla. Vídávám je mnohem častěji, když se projevují a ne a ne odejít. Nejsou to už bubáci ustrašených dětských představ.
Jsou hmatatelní, zlí a mocní.

Znám člověka, který, ještě před deseti lety žil jinak než dnes. Budu mu říkat Marie. Drogy, výroba, prodej, zločin. Šíření zboží někdy tak jedovatého, že mohlo zabít. Kletby, nenávist, krádeže, útěky, děsné rituály, satanismus. Tak by se dala charakterizovat její důležitá životní etapa trvající několik let.
Znám ji ještě z doby, kdy umírala na podvýživu a na úbytek energie, kterou z ní vysával metamfetamin. Pamatuji si, jak seděla v dešti a bahně jednoho dvora jednoho K-centra, plakala a nemohla vstát. Vtisknula se mi tehdy do srdce navždy.

Pak zlom. Pomoc několika lidí a jedné organizace zabrala. Abstinence, obrácení ke křesťanství. Život jiné kvality, nová rodina, napravení vztahů s původní rodinou, radost pohledět.

A jakoby to prožité zlo se převrátilo v dobro a Marie začala velice nezištně pomáhat těm, kteří už už mohli spadnout do závislosti. Spoustě mladých děcek, naivně hledajících ale závratně nejistých ve svých nezkušených životech.
Mnohým z mladých otevřela oči dřív, než stačili uklouznout.
Uběhlo víc než deset let klidu a požehnané práce.
Spolupracovali jsme úzce.

Někdy koncem jara minulého roku se začaly v jejím životě projevovat nepříjemné věci. Záchvaty bezvědomí, křečí a sebepoškozování. A hned osmkrát, devětkrát denně, doma, na ulici, v parku …! Paseka doma, paseka v práci.
Stalo se třeba tohle.
Chůze parkem. Ještě než zvuk právě rozeznělých zvonů stihnul urazit pár set metrovou vzdálenost, zatmění, dušení, pád na zem, bezvědomí. Po probrání klacek zaražený v rozdrásané noze.
Byla zmobilizována dostupná pomoc – psychiatr, psycholog, terapeut, přátelé. Diagnóza, léky, jiná diagnóza, jiné léky, terapie, trénink krizových situací, analýza problému, hledání kořenů, … To vše pod vedením špičkových profesionálů.
Měsíce letěly, její tělo strádalo, zhublo na hmotnost klienta koncentračního tábora Dachau. Nerozdrásané kůže ubývalo, rány hnisaly v takovém rozsahu, že hrozila sepse, psychika se zhroutila.
Když Marii viděla po nějaké době její dřívější terapeutka, zoufale volala ošetřujícímu lékaři i mě a křičela do telefonu, že Marie umře.
Její rodina neskutečně trpěla. Silně jsem intervenoval, aby se nerozpadla útěkem manžela, který už nemohl dál.
Do nemocnice jít zuřivě odmítal.
Logicky se nabízela otázka. Nejde i o duchovní záležitost?
Sama i někteří její blízcí z řad křesťanů tušili, že je to možné, a tak nabídku přímluvné modlitby přijala.
Hned první akce na místě k tomu určeném proběhla bouřlivě. Další se opakovaly s několikatýdenní periodou a vypadaly stejně.
Byl jsem pozván (Marie si to přála taky) pár dní před Vánocemi. Ne snad pro špičkovou zbožnost a dokonalost. Tím neoplývám. Spíš pro hmotnost a sílu.

Cesta.
Oněch pár km z místa bydliště na místo přímluvné modlitby je lemováno několika zástavami dechu, pokusů o sebepoškozování vedených velikou silou, ale taky silnou touhou do místa určení dojet a exorcizmus absolvovat. Při výstupu z auta jakoby přestaly existovat klouby. Nic co by se nedalo zvládnout, odnesl jsem ji.
Jsme v místnosti. Lůžko z dřevěného masívu s měkkým čalouněním., příjemně zařízený pokoj. Na zdech několik ikon.
Začínáme modlitbu. Je nás pět. Kněz biskupem pověřený k tomuto typu modlitby, další kněz, řeholní sestra, já a Marie.
Před časem jsem se s něčím takovým potkal. Bez této zkušenosti bych asi v existenci posedlosti nevěřil. Ale i kdybych nevěřil doteď, uvěřil bych dnes, i když vím, že psychika dovede také mocné divy.
Nebudu popisovat přesný průběh tří bloků oné modlitby. Bylo by to na deset stran. Tedy jen pár technických parametrů.
Obličej dostal dravčí výraz, oči pevně zavřené po celou dobu a otevřenými ústy bylo vidět až někam k žaludku.
Co se týká fyzikálních zákonů, byly asi mírně porušeny anebo jsme se pohybovali v jejich krajních mezích.
Gigantická síla s námi mávala. Jako kdyby někdo vypnul gravitaci. To že sestra držící jednu nohu zbědovaného čtyřicetikilového človíčka, poletovala chvílemi u stropu mě ani tak nepřekvapilo, jako spíš to, že Josef, druhou nohou zvedl sto padesáti kilového muže, že já jsem se musel stehnem zapřít pod lůžko a vší vahou a silou držet jednu ubohou, vyhublou ruku a ne vždy být pánem situace.
Dovedla takovou silou sevřít pěst, že si tlakem vymáčkla z dlaně krev jak z molitanu.

Zprvu chladná místnost se ohřála a po sklech tekla voda. Křik o síle startující stíhačky prokládaný nadávkami, latinou s přesnými teologickými výrazy (Marie má základní vzdělání, s tímto jazykem nikdy nepřišel do styku) mluvou v „jazycích“, šíleným smíchem, nám vibroval ušními bubínky.
Museli jsme ji chladit. Na vodu nereagoval nijak, při použití svěcené vody málem zboural místnost i nás. Nemusím podotýkat, že jsme druhy vody předem nehlásili, obě byly ve stejných „petkách“ a Marie měla přitom pevně zavřené oči.

Tenhle výčet je asi desetinou průvodních projevů.
Pak po velice intenzivní modlitbě se „To Cosi“ uvnitř za šílených efektů přiznalo ke svému jménu, a za ještě šílenějších efektů opustilo sužovanou osobu.
A byl klid.
Josef se probral, otevřel poprvé oči. Proběhlo drobné ošetření, občerstvení.

Zůstali jsme sedět a hleděli na sebe. Cítil jsem se všemi sounáležitost. Prožili jsme spolu něco, co nás spojilo navždy. Vojáci po bitvě? Vojáci před další?
Z lidského pohledu neměla Marie po navzpíraných tunách vůbec odejít po svých. Odešla a fungovala dál.
Po víc než půl roce soužení najednou klid z minuty na minutu!
Pak následovalo pár týdnů úplného pokoje, uzdravení.
Tušili jsme ale, že by mohlo jít o fintu toho Zlého. Marie to cítila zrovna tak.
Za nějakou dobu jsme se s jejím svolením opět sešli k modlitbě. A někdo Zlý byl ještě tam. Od té doby do chvíle, kdy tohle píšu, zápas pokračuje. Záchvaty v mezidobí se však minimalizovali co do počtu i intenzity asi o 95%.
Pokračuje i léčba psychiatrická a psychoterapeutická.

To je mé setkání s „bubáky“ dnes. Věřit v to, co je zde napsáno, není podstatou víry a já jsem nenapsal tohle svědectví za účelem ohromení, postrašení čtenářů. Klidně si řekněte, je to blázen. Když tak je nás bláznů minimálně pět. Dodá-li vám tenhle názor klid, držte se jej.
Napsal jsem to proto, že Zlo je. Nemusí a nemá zdaleka vždy tak jasně odhalenou tváž. Existuje i plíživé, skryté a podceňované. Je vseto do strachu, lhostejnosti, sobectví, zabíjí milosrdenství a odpuštění. Je chytré, nenápadné a vynalézavé.

Zajímavé je, že jsem neměl vůbec strach. Nejsem žádný hrdina. Měl jsem a mám totiž Mocného Spojence. Po celou dobu stál při nás. Mocnější než ten, co ničil.
Vím a sáhnul jsem si na to, že kdyby tomu tak nebylo, nevylezli bychom z oné místnosti živí a pokud ano, další akci bychom neabsolvovali ani smykem.

V oné místnosti nebylo tenkrát čím a na co psát. Napsal jsem tedy prstem na okenní tabuli některá slova (abych je nezapomněl) v důvěře, že tam alespoň trošku znatelná zůstanou, než si je opíšu při další akci .
Zůstala.


Kolem věží
hejno vran
sněží

Rytinou zhnisaných ran
pokoj rozdrásán
v žití ženy

Tělo - opar za svítání
ale duše kolem tuny
Trýzeň - písečné duny
proti vodě v dlani

Nebyli jsme sami

Zdi zbrojené
ikonami válečníků
kteří vedli vítězný boj
v dávný čas
Jene Maria Vianei
modlitby znějí

Oroduj za nás
Publikoval(a): René Vulkán, 18.11.2011
Přečteno (300x)
Tipy (16) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Alec, Moog, 11ka, lesní víla, K.Katerina, Andymio, qala, Raven-san, Lugilla, Jana M.

Spodek

Stránka generována 12.11.2019 12:34
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti