Anotace: Pokračování první části - obecná škola a měšťanka.

Další takové a živé vzpomínky mám na různé klukoviny, na různé střelby s nalezenými zbraněmi a bouchání nalezených nábojů, hlavně na podzim v ohýncích. Tehdy snad každý kluk v měšťance měl doma ukrytou ve stodole, nebo někde jinde nějakou zbraň, které se po válce válely po lesích, nebo ukryté v domech, stodolách apod. Také se stávaly z toho různé úrazy, dokonce i několik úmrtí. Nejvíce se manipulovalo s náboji na podzim v ohýncích.
Co nás však velmi bavilo, to byla několikrát za školní rok organizovaná branná cvičení. Tam jsme se seznamovali s nalezenými zbraněmi, občas jsme si i zastříleli ze vzduchovek, nebo i z malorážek. Při polním cvičení nepřítel byl vždy poražen.
Co nás však moc nebavilo, byly různé povinné brigády pro místní JZD a to ruční trhání lnu, sběr brambor, sběr mandelinky bramborové – říkalo se, že nám jej shazují nepřátelé z vyslaných balonů. Nevím, to nedokáži ani dnes posoudit, ale v bramborách jí bylo opravdu hodně. To se i rodiče zlobili, že musíme chodit pomáhat do JZD a nám soukromníkům nikdo nepomůže.
Další takovou povinnou činností bylo, že po celou dobu naší měšťanky jsme museli chodit každý týden na povinné doučování českého jazyka. To bylo proto, že jsme byli žáci několika národností, tak jak se pohraničí doosidlovalo. Byly zde kromě Čechů, Slováci, Němci (kteří nebyli odsunuti), repatrianti z Rumunska a Volyňští Češi z Ukrajiny a Podkarpatské Rusi.
Dnes již úsměvnou vzpomínku mám na předmět náboženství a na pana faráře. Na náboženství jsem chodil, bylo to povinné a normálně se známkovalo jako každý jiný předmět. Pan farář nám, hlavně přespolním, kde nebyl kostel, věčně domlouval, že nechodíme v neděli do kostela a ani při různých svátcích. Vymlouvali jsme se, že do Verneřic je to daleko, ale hlavně, že musíme doma na hospodářství pomáhat, což byla pravda. Rovněž také domlouval, že za celý rok nepřijdeme ani ke svaté zpovědi. To jsem mu odpověděl, že si svoje hříchy nepamatuji, tak mi odpověděl – napiš si je průběžně na papír. Dnes si představuji, jak by asi ten seznam vypadal: „kradl jsem mamince kostkový cukr (toho bylo málo a používal se pouze při svátečním dnu), upíjel smetanu, sprostě jsem nadával kravám při pastvě, lhal jsem rodičům, že ve škole je vše v pořádku a přitom jsem měl v žákovské knížce poznámku apod.“. Dál už to je zpovědní tajemství. Někdy v 6. třídě jsem nějakými okolnostmi byl donucen ke zpovědi jít a jako rozhřešení bylo standartních 5x Otčenáš a 5x Zdrávas… Po zpovědi, bez modlení jsem hned odcházel domů, pan farář si toho všiml, vyšel ze zpovědnice a ptal se proč se nemodlím. To jsem mu řekl, že pospíchám domů, že tam mám práci a modlit se budu cestou. Odpověděl, zase lžeš, že se cestou budeš modlit.
Velmi dobře si i vzpomínám na to, co jsme se učili, jak správně budovat socialistickou budoucnost, výhody zakládání JZD na vesnicích apod. Doma jsme sami viděli, jaká byla skutečnost. Ve většině vesnic již bylo JZD z donucení založeno (všichni tito zemědělci byli přídělci, tak to mohl i MNV u těch rolníků, kteří ještě neměli příděl splacený i nařídit). JZD byla úpadková, odměna v PJ skoro žádná, a družstevníci žili hlavně z ponechaných záhumenků – do 0,50 ha. V naší vesničce Sluková nikdy JZD nebylo založeno a to hlavně proto, že jsme byli vedeni jako osada a v mateřské obci JZD bylo. Násilně kolektivizovaná byla až v roce 1957, kdy vše převzal vznikající státní statek, včetně okolních JZD.
Tak na toto učení mi maminka i tatínek říkali, odpovídej, jak se to učíte, co vidíš v okolí, o čem se doma mluví, to si nech pro sebe. Jen ať školu dobře dokončíš a můžeš jít dál studovat. To ještě sami nevěděli, jaký to bude problém s mým dalším studiem. A měli pravdu, tím jsem se řídil. Přesně podle přísloví -„koho chleba jíš, tomu píseň zpívej“, třeba i falešně.

Publikoval(a): děda včela, 26.3.2016