Anotace: V roce 1999 se změnil můj pohled na humanismus.Stal se z něj hnus.

Žena s malým chlapcem seděla v zahradě za městem v nízké trávě a opodál ryl její muž mlčky v půdě.
Hoch se na něj díval s obdivem, oči mu zářily a jakoby říkaly - Takový budu jednou i já!
Žena na muže volala, že bude svačina, aby nechal práce, že si už má přijít odpočinout.
Když přišel, než si přisedl, umyl si ruce v barelu s dešťovou vodou, otřepal je nad nimi, kapky vody prskaly na ženu a syna a pro malého tak dělal jako že najednou prší.
Žena s úsměvem vyndala z košíku chléb, sýr a bandasku s čajem a vše rozložila na velkou utěrku.
Usmívala se a měla k tomu hned několik důvodů.
Radostí jí byla tato zahrada, byla hrdá na svého pracovitého manžela a pyšná na jejich hezkého a zdravého syna.
Ten úsměv znamenal ale také znamenal - vítáme tě Jaro!
Ať se nám daří, a Bůh dá, aby byla dobrá úroda.
Vedle utěrky naskládala sáčky se semeny, která letos zasadí.
Po krátkém odpočinku a svačině se oba dali do práce.

On udělal v poryté půdě několik malých záhonů.
Ona do půdy s rozvahou zasévala semena.
Chlapec seděl opodál nich v trávě se najednou otočil hlavu k nebi.
Díval s údivem na oblohu a ukazoval malou dětskou ručkou nahoru.
Tam! Tam a taky tam!
Nevšímali si ho i když slyšeli jeho volání "Tam!" a ani nepozvedli hlavy, aby se také podívali na to, co to "tam" syn vidí.
Byli zabráni do práce a chtěli mít vše zaseto co nejdříve.
V okolních zahrádkách někteří lidé se zakloněnými hlavami pozorovali s úlekem oblohu a nevěřícně se na ni dívali.
Chlapec už viděl hodně ptáčků, už také spatřil útok sokola a jak potom z oblohy padají k zemi vznášející se pírka z jeho ulovené kořisti.
Díval se dál s údivem na nebe, na ty malé neznámé stříbrné ptáčky, jak mizí v oblacích a zase se objevují ozářeni sluncem.

Žena najednou muži vytýkala, že ty chodníčky mezi záhony, co udělal, jsou příliš daleko od sebe, a ty záhony že jsou zbytečně vysoké, že je jaro a ona si připadá na zahrádce spíš jako na hřbitově.

Chlapec na ně dál volal, že tamti malincí stříbrní ptáčci něco ztrácejí, že je jich tam najednou mnoho, že to ještě nikdy neviděl!
Co jsou zač?
Muž se ženou měli dál hlavy skloněné k voňavé půdě při setbě.
Podíval se na manželku unaveným pohledem.
"Jakýpak hřbitov? Jaképak hroby?
O čem to ženo mluvíš?
Tady bude cibule, tady karotka, tady petržel, no to víš, ano, ty náš maličký, to víš že ptáčci létají vysoko, vysoko, vysoko a asi něco ztrácejí, je jaro.
Je jaro!
Je jaro a tak si snítka shánějí, postaví si hnízda v korunách stromů, víš?
Dívej se, jak půda procitá, jak voní," muž rukou hrábl do měkké hlíny a čichl k ní, "a co do ní dáme, co si zasejeme, to sklidíme."
Říkal to, aby ženu uklidnil, že jsou záhony v naprostém pořádku, tak o co jí jde?

Syn se dál díval za těmi malými stříbrnými ptáčky, jak mizí na obzoru a na tu krásu, kterou přitom letu vyzdobili nebe velkými bílými stuhami, které se pomalu rozplynuly a změnily v bílé chomáčky.
To, co ztráceli, co padalo k zemi, to už nezahlédl.

Bylo jaro roku 1999, na které nikdy nezapomene.
A na Bělehrad toho dne dopadaly první bomby.

Publikoval(a): Tonyend, 10.3.2012