Anotace: Vše co bylo už není... a nebude... vše je ztraceno... nový začátek bude prolit krví... ČÁST 1

Zima, tma a ticho. Bylo to jako každé zimní ráno, až na to ticho. Křupáni sněhu ji znělo pod nohama jak šla na autobus. Jezdila každý den do práce ve všední dny do jedné o víkendech do druhé. Tohle ráno však bylo tak zvláštní, sama to cítila. Jak ticho se ji vkrádá do mysli a hlodá, naplňuje strachem a úzkostí. Ahoj Petře, jedeš se mnou? No jo musím se stavit za mámou. Zas do práce? Hm... Jak to můžeš zvládnout Samanto? Nic jiného mi nezbývá. Neřeš to. Už to přijelo tak si radši nastoupíme. Nemáš pocit, že je dneska něco špatně? Jo, mam a to, že dneska jedeš do práce. Nech toho už, nemám na to náladu. Kouká z okýnka autobusu a na jejím obličeji s prvním svitem se objevila i první vzpomínky na minulost. Nikdy to neměla jednoduché, starala se o malého brášku, buď chodila do školy a do práce nebo jen pořad do práce. Nikdy nic neměla byla chytrá a krásná ale přes její obyčejnost a chudobu si to nikdo neviděl až na jednoho. Vždy když si na něj pomyslela vše bylo lehčí, snadnější a přijatelnější. Byli do sebe zamilovaní tak jak snad nikdo do nikoho její láska byla tak velká, že by byla ochotna za něj položit i život. Však stejně nemohli spolu byt tak jak si on přál protože Samanta chtěla nejdřív se postarat o bratra. Její myšlenky přerušil výkřik dívenky sedící o něco dál za ní. Samanto co se to děje. Já nevím, počkej něco jsem viděla na obloze. Zazněl výbuch, který rozerval autobus na cáry jako kus obyčejného hadru. Samantu to odhodilo někam na trávník nedaleko silnice. Cítila bolest po celém těle, slyšela jak na ní někdo zdálky volá ale nerozuměla ničemu. Pak jen mihotavé světlo, silueta postavy co se k ní sklání poslední myšlenka na bratra a milého.
Žádné světlo jen tma,
žádný teplí dotek,
žádný slabý záblesk.
Jen zima,
tma a ticho.
Už není ani bolesti...
Však opak byl pravdou.

Publikoval(a): muréne, 27.1.2012