Anotace: povídka o jedné lásce..

POVÍDKA O RYBÁŘCE

Byla, nebyla... jednou jedna rybářka. Vlastně nikdy rybářkou nebyla, dokud nepoznala jednu rybku o které nikdy nevěděla, že pluje ve vodách světa. Až po té se rybářkou stala, protože jí ta rybka tolik fascinovala a tolik se o rybaření dozvěděla, že se rozhodla chytit tu rybku, mít ji aspoň na malou chvíli ve svých rukou, prohlédnout ji a jen s citem vášnivého rybáře ji dát najevo jak šťastná je, že ji může držet ve svých dlaních.
A tak usedla na břehu nekonečného jezera, jehož počátek ani konec nebylo možné spatřit, snad jezero velké jako svět, ale s hladinou tak klidnou, že by se mu ani ta nejtajemnější hluboko v lesích schovaná tůňka svým klidem nevyrovnala. Obestřená trpělivostí a nadějí čekala až se hladina vody zavlní, rybka se objeví a ona jí svou vábničkou přiláká na háček a pomůže jí z vody ven. Snad si hloupá myslela, že rybka chce z vody ven, že chce zažít slunce záři, teplo lidských dlaní, úsměv šťastné rybářky, která konečně našla rybku, jenž ji stojí za všechno úsilí, jen aby s ní mohla nějaký čas být. Neměla návnady, neměla rady..jen čekala.....
Jednoho dne, kdy se nad hladinou začal snášet soumrak, zapadlé slunce už dávno nesvítilo na hladinu, která pak zařila jako zrcadlo, rybářka posmutnělá ve svých myšlenkách na rybku spatřila cosi v dáli na hladině....jen zlehka se rozplývající vlnka jí naznačila, že je rybka nedaleko, že pluje z dáli a pluje k ní. Zastavilo se jí srdce, rozhořel plamen v očích a sledovala uhrančivě hladinu vody, aby viděla jak se rybka blíží. Sem tam drobná vlnka naznačovala, že je rybka blíž a blíž a rybářka ve svém úžasu a zaplavená štěstím zapoměla na vábničku, zapoměla na háček a nechala rybku připlout tak blízko jak ona sama chtěla. Vždyť na tom nekonečném jezeře si vybrala právě cestu k ní. Třeba někde nechala své hejno, třeba opustila místo, kde měla plout a plula k rybářce.
Náhle zazářil měsíc, osvítil skleněnou průzračnou klidnou hladinu a v ní se objevila rybka v celé své kráse, přesně tak jak si ji rybářka představovala. Fascinujícím pohledem sledovala každý její pohyb, nádheru jejího těla, které jí ona nabízela k pohledu, jako by věděla, že jí učiní tím šťastnou. Vyzařoval z ní klid, stejný klid jako z hladiny toho jezera, jako by ho ta rybka tvořila podle sebe. Zapoměla rybářka na všechno okolo, zapoměla, že chtěla rybku tolik držet a jen se tiše dívala a užívala si její společnosti. Snad si spolu tak hrály, smály se a byly vlastně obě šťastné.
S rozbřeskem náhle rybka zrychlila, jako by se lekla, ještě jednou se otočila tělem k rybářce a začla se vzdalovat. Ta vstala, skloněná nad rozčeřenou hladinou plakala a plnila jezero slzama...natahovala ruce v dál....zaplavená smutkem a nejistotou zda rybku kdy ještě spatří usedla zpátky na své místo. Zůstali v ní jen vzpomínky na ty krásné chvíle štěstí jakýma ji rybka obdarovala svou krátkou přítomností. V pozadí šuměli stromy, lehký vánek kreslil rybářce růž na tvář a ta sledovala jak rybka kličkuje jezerem, jak mění směr, jako by nemohla najít svou cestu zpět, jakoby nevěděla....
A tak když se hladina uklidnila, zase každá vlnka našla svůj klid, začla ta rybářka přemýšlet o rybce již tolik chtěla. V chladných dnech se přioblékla, aby ji vítr od vody nenanesl chlad do těla, v dešti i sněhových vločkách, na slunci i při měsíci dál přemýšlela a čekala, zda se rybka vrátí. Proč ji jen neuchopila? Proč nevábila? Proč jen seděla a užívala si v jejím světě?
A rybka se vždycky čas od času objevila, dala rybářce svůj čas, který měla aby ji obšťastnila a zase odplula. Často i vdáli bylo vidět její zmatené toulání se nekonečným jezerem, hledání směru, ale rybářka stále seděla na tom samém místě, kde rybku poprvé spatřila. Dávno už věnovala svou vábničku i háček kolemjdoucím rybářům. Ti se jí ptali, proč tedy sedí a čeká na svou rybku, když jí nemá čím chytit? Odpověděla jim, že ji nechce chytit, že ji chce udělat šťastnou. A šťastnou ji udělá jenom tím, že nevezme její svobodu. Dávno, od samého začátku co se poprvé s rybkou potkaly, to věděla a přesto na ni vždycky čekala. Snad chtěla se stát té rybce, jenž někdy neví kudy plout aspoň jedním bezpečným přístavem a sebe tak naplnit štěstím, že k ní zase připlula.
Ale taky pochopila, že rybka ještě stále nenašla svůj přístav, že její zmatené křižování pod zrcadlící se hladinou, v šeru i na výsluní je stále hledání správného směru odkud kam plout.
A tak rybářka sedí dál u jezera, už nečeká na svou rybku, ale prosí jezero, aby jí dalo místo kde bude její rybka šťastná jako byla ona s ní.

Publikoval(a): Mica16, 22.1.2012