Anotace: Malý princ: Věci našeho světa lze správně vidět a pochopit jen srdcem

Rok 2005



Cítím na zádech její pohled, pálí mě i přes triko, dávám do batohu ponožky – moc dobře vím, co se děje za mnou. Má mírně pokrčený nos, tak legračně, na čele se jí utvoří malinká vráska, to vždycky, když má starost, nebo se zlobí. Nechce se mi otáčet, nemám chuť nechat se vyrušovat z myšlenek, do mozku si sedá čerstvý sníh vrcholů hor, do plic se pomaličku přikrádá řídký vzduch, usmívám se a musím se okřiknout “ ještě tam nejsi, vydrž, vydrž chvilku „.
“ Máš čelovku?“, ptá se starostlivě. „A kterou si bereš přilbu, Salewu, nebo Petzla? Nechci Marku, abys odjížděl, na takovou dobu, budu se bát, nevím jak to vydržím“ , opírá se o mé rameno, vidím na ní jak by chtěla, abych si sedl k televizi, třeba i v bačkorách, hlavně, abych neodjížděl.
„Zuzko, probírali jsme to nejméně stokrát, chystáme se na tu cestu přes rok, všechno jsme si řekli, přece nad nedobaleným báglem nezačneme zase s těmi sáhodlouhými debatami. Budu se ozývat, budu volat co to jde, je to jen trek, o nic přece nejde. Nic se nemůže stát.! Zase bojovně nakrčila nos a mírně vysunula bradu, její vlasy měly barvu havranů, byly černé a zdálo se mi, že když se maličko skloní, přecházejí do tmavěmodré.“ Věděla ,že se mi líbí, přivřela oči a přitáhla si mě k sobě. „Nejezdi, udělám Ti tady takové peklo i ráj , že se celá Annapurna může schovat „, uměla to se mnou sakra dobře ,ale kopce byly jako magnet, cítil jsme to v celém těle, jak pevně si mě k sobě poutají, jak na mě tiše mávají a šeptají mi do ucha, abych si pospíšil .
“ Zuzíku nezlob, vše je zaplacené, víza zařízené, permity v kapse, nedá se couvnout a ani nemůžu, je to můj sen, vidět na vlatní oči osmitisícové velikány, lézt v jejich blízkosti, zkusit si jaké to je a taky to nemůžu udělat klukům přece. Prosím , neřešme to, pomož mi s věcma a nech mě odjet.“ Její odpově’ď se rozplývala stejně tak rychle, jako letmý polibek, který mi u váhavého souhlasu dala, procitl jsem, chlapi chrápali, jako když je do vody hodí. No ono je to panáčky přejde, je krásný den , cítím to vzrůstající napětí, trému, nadšení, všechny pocity v jednom pytli a v dálce .. HORY !

“ Pááánové , vstáááávat, blíží se vaše nejadrenalinovější ráno, jaké jste kdy zažili, budeme přistávat .
Z pod bundy se vyhrabalo něco, co vzdáleně připomínalo kuře teda alespoň účesem a tím, jak to mžouralo do ranních paprsků, švýcar Johan se šroubovitým pohybem vysoukal na sedadlo, na celé kolo zívl „Mein Gott, Lukla!“ , prohdil tiše.

Letiště Edmunda Hillaryho v Lukle, je v podstatě nejrizikovéjší část všech trekking peaks ( trekovacích kopců) Přistávací dráhu má dlouhou pouze 527m, na jednom konci se tyčí obrovská do nebe čnějící skála a z té druhé strany je stejně hluboká propast. Aby to bylo zajímavější je letiště v nadmořské výšce 2860 m.n.m , řídký vzduch není pro letadla optimálním společníkem. Zapli jsme si bezpečnostní pásy, všichni stoprocentně probuzení, ujišťovali jsme se navzájem, že piloti to tady mají v malíku, a že strart je stejně horší než přistání, chlapácky jsme se klepali do ramen, jako, že se nic neděje a že jsme naprosto v klidu( no to určitě!) . “ Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ drmolil jihomoravák Slávek modlitbu s několika kapkami potu na čele. I v nás byla malá dušička, letadlo drncavě dosedalo na kratičkou přistávací dráhu, brzdili jsme nohama, které nám prolézaly podlahou, očima, rukama , vším, co bylo k mání. Stroj podivně poskakoval (přepravoval nás Yeti airlines dnes Tara Air), piloti se snažili ukočírovat rychlost a „zaparkovat “ ho ke všeobecné spokojenosti daleko od skály. „Do riti chalani, mozeme isť domov , to bylo dobrodružstvo ako prasca, viacej netreba“, ulevil si Maťo, rodák z Liptovského Jána a aby to zpečetil, mohutně si lokl borovičky. „Pánové?“ slyšel jsem svůj přiškrcený hlas “ já se tak bál, že jsem slíbil bohům hor, že pokud přežijeme přistání, ožením se! – tedááá, hmm , neslíbil jsem jim kdy, chacháá „ Rozesmáli jsme se , šťastní, že stojíme na zemi a drali se do uličky, vždyť venku nás čekal opravdický ráj!

Himaláj – podle starých sanskrtských slov “ hima“ a „álaja“ znamená „sídlo sněhu“, vítá nás Nepál – Namasté . Rozkládá se na uzemí dlouhém 800 km a širokým kolem 300km, celý stát je sevřen obrovským horským masívem. Země s nejvyšší horou světa, s různorodými kultúrami i jazyky, uchovává si tradice, náboženství, pokoru k horám, ve kterých se musí umět žít. Je to krajina několika pásem, v údolí s džunglí, stejně jako s nejvyššími vrcholky planety. Řeky Mahákálí. Karnálí, Kálí, Gandaki i Arún zavlažují malá šachovnicová políčka, na kterých se snaží hospodařit rodiny nepálců žijící kolem toků řek.

S nadšeným očekáváním věcí příštích nakládáme batohy s celou výbavou na záda a vydáváme se do Namache Bazar, střediska sherpů, výchozím bodem treků, místem, kde se před vámi rozestoupí mraky a ukáží, jakou moc má příroda. Když uvidíte krásné hory, údolí, řeky, posadí vás to na zadek, ještě jsme ani nevyšli a já si tento pocit nesl v sobě, byl všudy přítomný, nemohl jsem se nadechnout, kluci brblali, že se budu špatně adaptovat, že do Namache to máme jako lehký aklimatizační trek,ale nebylo to tím. Hrdlo mi stahovalo to krásné všude kolem, nepošpiněné. Vím, teď většina co čte tyto řádky namítne, vždyť do Nepálu proudí desetitisíce turistů, je to tam jako na Václaváku! Ano, je to pravda, ale údolí si pořád zachovávají svou divokost, řeky dravost a horští velikání?? Ti shovívavě koukají dolů, na to směšné lidské snažení, oni dávno pochopili, narozdíl od nás, kdo je tady pánem a ví o tom své.

Dýchá se mi čím dál tím hůř, nechci to přiznat, snažím se držet krok, na prsou mě pálí, štípou mě oči, občas vidím Johana se zelenou konturou kolem těla, je mi zle od žaludku, na zvracení. Dělám ,že si musím zavázat botu, potřebuju zvolnit, chviličku se zastavit. „Marek, čo sa robí, prečo sa tak vlečieš, čo je s Tebou ? “ Chci odpovědět,ale nejde to, hučí mi v uších, klucí se ztrácí daleko daleko,. zdá se mi sen o leknínech, džungli, Sagarmathě. “ Ty kokso, on sebou trepnul na zem, omdlel, chalani, stojtě Mára sebou trafil o kameně“ Cítím na čele něčí ruce a potom se propadám do hloubky nic nevědění.
Za krkem mě to studí, protivně, pronikavě, sedám si, tvář Johana je ustaraná, sklání se ke mně a dává mi další obklad na zátylek, do pusy dostávám kapsli proti nevolnosti, dech se pomalinku dostává do normální frekvence, tep si přestává hrát na dostihového koně, ubírá na klusu. „Chalani, už má lepši barvu, lebo bol ako trávník na našom futbalovom ihrisku v Liptovskom Mikuláši“ „Je to lepší ? ptá se Slávek „vezmu Ti batoh, půjdeš nalehko“ “ Nééé ! mrskám sebou víc než rybka v podběráku,ale moc to nejde, s každým pohybem se vrací nevolnost. “ Nebudeme o tom diskutovat, beru batoh, půjdeš nalehko a Johan Ti pomůže“ uzavřel Sláva rohovor, posbíral věci , počkal až shrábnou i mě a zamířil směrem k dlouhému zelenému údolí. Kráčíme po vrstevnici , cesta se klikatí dolů do rokle a zase pěkně nahoru, stoupání je hodně namáhavé , prudké, procházíme malinkými vesničkami plných „lodží“, míst, kde se smíte za pár korun , teda dolarů, ubytovat, najíst, prospat a potom pokračovat . Kluci přizpůsobili tempo mému stavu, snaží se, ale já se sotva vleču, mám natažený krk, hotová peruánská lama, vyhlížím v dálce čorten, to by byla známka, blížícího se městečka.

Čorten je kamenná mohyla s dřevěnou tyčí uprostřed, na které jsou zavěšeny modlitební praporky, je náboženským symbolem, nemůže chybět u žádné vesničky, města, horolezeckého základního tábora.
V dálce se mi zazdálo, že vidím třepetání barevných fáborků, „sláva, nějak tam dolezu“ povzbuzoval jsem se v duchu, veškerý optimismus mi zamrzl na rtech v okamžiku, kdy jsme uviděl visutý lanový most přes řeku a táhlé nekonečné údolí, kterým jsme museli projít. „Jak je Ti? “ ptal se mě ustaraně Johan. Asi nebylo třeba odpovědi, barva v mém obličeji, tvář křečovitě stažená mluvila sama za sebe, mírně jsem se o kamaráda opíral a abych otupil nevolnost, začal jsem si pro sebe v duchu zpívat. Zřejmě u mě postupovala výšková nemoc rychlosti blesku, protože (pro mě zcela bez příčiny) jsem si notoval písničky Zdeňka Svěráka “ pan doktoooor Janoušek, hlavička kulatáá , brejličky ze zlata, bříííško jak sud“.. Postupovali jsme hlemýždím tempem , převýšení bylo velké s únavnými sestupy k vesničce Monjo, od ní se cesta zvedala do původní výšky. Vzal jsem si do úst hroznový cukr, cucal ho a snažil se ignorovat stažené plíce, bubny v hlavě a tu šílenou nevolnost. Nohy setrvačností postupovaly krok po kroku, očima jsem fixoval stezku, počítal kamínky, pomalu se šoural kupředu.. „Chlapiskáá“ tón Maťova hlasu mě přinutil zvednout hlavu a rovnou jsem si sedl.
Mraky se rozestoupily a ukázaly nám,jak je na světě nádherně, první opravdu himalájská hora Thamserku se možná i usmívala nad tím, jak okoulzeni jsme byli scenérií kolem nás. Z druhé strany svírá Namche Bazar velikán Khodge Ri ve spojení tří údolí Khumbu,Gokyo, Bhote Koshi.

Ten výhled zahnal výškovou nemoc, je mi nádherně, vidím to o čem jsem si jako malý četl, dýchám vzduch, který dýchal Hermann Buhl, jsme šťastný, vím, že i kdyby mě bolelo celé tělo, nenadechl jsem se, stojí to za to! Gokyo , údolí s bezpočtem jezer, s výhledem na osmitisícovky, které se cudne schovávají za štít Ghokyo Ri ( 5 360 m.n.m) a Khumbu, to je krása, nejkratší cesta k základnímu táboru na Mount Everest, zde kráčely nohy těch největších horolezců a já třeba sedím na otisku podrážky Messnera Bonattiho, Diny Štěrbové . Nemůžu pobrat všechny vjemy, usmívám se, ne já se směju a slyším jak hulákám “ Klucíí, tady chci zůstat navěky“

Slávek naší euforii přerušuje “ Musíme jít, Marek si potřebuje lehnout, chce to pořádnou večeři a odpočinek, máme toho před sebou ještě hodně, nemůžeme chtít první den stihnout vše“ pomáhá mi s Johanem vstát, bez řeči bere batoh s nádobíčkem a míříme do městečka.

V Nepálu platí přímá úměra, čím chudobnější lidé, tím jsou vstřícnější a milejší, děti s rozcuchanýmí vlasy nás vítají , každé si vybere jednoho z nás, komu bude dělat doprovod, je to hezké a pro mě zvlášť příjemné, protože mě malý Rámi mimo jiné tahá kupředu. Hledáme domek sherpy Ang Themby, děti nám ho ukazují, Rámi jde taky, Ang je jeho strýc. Na zápraží nás vítá šerpova žena, zve nás dál , když mě vidí, hned stahuje jačí kůži a ukazuje na lůžko. Thembova rodina je na tom docela dobře, všichni muži se živí jako sherpové, Rakshi Themba dokonce v expedicích na osmitisícovky.
“ Namasté “ zdraví nás Ang Themba, který vykoukl z vedlejších dvěří-ukrýval se za něma chlívek . „Namasté Ang“ odpovídáme sborem s rucema sepnutýma k sobě, na úrovni srdce . s mírnou úklonou. Usmívá se a uklání „kevataj ? “ ptá se (jak se máte?) Slova se ujímá Johan, popisuje průbeh naší cesty, v krátkosti nastíní program,který máme v plánu splnit. Dva dny aklimatizačního klidu, potom kratší treky, v mapě ukazuje které kopce máme zaplacené, kde polezeme. Themba se usmívá a očkem po mně pokukuje. Je mi zima, jačí kůže hřeje,ale zatím nic nepomáhá. Otáčí se zpět k mapě, aby si prohlédl naše kopce, první povolení na Pisanq, 6091 m.nm. stupnice obtížnosti PD – , vrcholy jsou označený západoalpskou stupnicí . PD je stupeň obtížnosti Peu difficile – mírně těžký, různý podklad, sněhové svahy do 40°. Další štít námi zaplacený k lezení Kusum Kangru 6367 m.n.m. stupnice TD Tres difficile – obtížné technické lezení, led 90°. Další dvě hory jsou s lehčím stupněm obtížnosti, tam se přestěhueme, abychom mohli podniknout trek kolem Annapurny.
Šerpa hodnotí náš výběr zajímavým, vypráví o expedičních výpravách, chystá čaj a zve k prostřenému stolu.

Nechci urazit, jen při pohledu na hostinu nemám zrovna dobré pocity, dělám co můžu , usedám na rohož s ostatními k večeři . Dostáváme tradiční pokrm , který si nepálci nemohou dovolit častěji než dvakrát do měsíce, a to rodiny, které se řadí k těm lépe situovaným. Dalbáth je tvořen čočkovou polévkou, rýží bhát a pálivou zeleninovou směsí áčar. Když se mi ulevilo a mohl jsme jíst dle libosti , ochutnával jsem i méně bohatá jídla, jako např dhigó-dhigó, je z kukuřičné mouky, takový mišmaš, který se dělá i s luštěninami, nebo kroupami, dali jsme si vařená vejce obalovaná v kari se smaženým pečivem dunót, nebylo to špatné. Nicméně hostina u Ang Themby se stala očistcem, bylo mi čím dál tím víc zle. Nechtěl jsme to přiznat ostatním, ani sobě a útrpně klečel nad talířem s pochoutkou , místnost se celá točila, přál jsme si být kozou, která ležela kousek od nás v chlívku a chrněla. Pomalu se dojídalo, paní domu vstala, přinesla pohárky, v jedněch byla pramenitá voda, lepší jsem nikdy nepil, ve druhých samohonka raksí, po loknutí mi vylezly oči z důlku a kdo ví co ještě a odkud, bylo mi jasné, že je to silný kalibr, odmítnout pití nešlo, po mém zaváhání jsem hned slyšel nesouhlasné šé šé šé šé paní domu, nutící mě nápoj vypít. To bylo poslední co jsem si pamatoval .

Z dálky ke mně prokluzovaly hlasy “ bude v pořádku, dala jsme mu prochlorperazin, poleží si dva dny a mělo by se vše upravit. Než půjdete na výstup, píchnu mu nifedipin.“ Honilo se mi hlavou, proč do mě někdo píchá, ale bylo mi to fuk, zase jsem usnul.Zdály se mi sny jako by mě hodili do obrazů Salvatora Dalího , příšera na příšeře, do toho krásné hory, zase ty lekníny, zelené údolí,všechno v jedné snové kouli. Tak se přehoupl den o celý „jačí krok“ .

Bolela mě záda, měl jsem sucho v krku a oteklé oči, malý Ramí se usmíval, podával mi džbánek: „Namasté“ zašeptal, „Namasté Rámí“ odpovědel jsem mezi lačnými hlty chladivé horské vody. „Byl jste nemocný, z hor a výšky“ doléval sklenici a pokračoval „chodí tady dokorka, léčí expedice, horolezce i děti z městečka, je z jíné země, jako Vy. „ Už mí svítalo, co bylo to věčné píchání , o kterém se mi zdávalo. “ Ramí a kdy příjde doktorka“? Kluk se rozhlídl, vykoukl ven z okna a povídá „až vyženou jačí stáda za kopec, potom „ . Smál jsme se a zase nevěděl nic. Angova žena mi podala čerstvé pečivo s jačím mlékem, je dost odporné,ale dá se na něj zvyknout, zvlášť, když vás přesvědčují, že má léčebné účinky. Něco málo jsem snědl a opět usnul.

Příjemně to chladilo, usmívala se na mě mladá žena s rukou na mém čele , francouzská lékařka působící v Namche Bazar, poskytovala ošetřní prakticky všem, později, když jsme se sblížili a propovídali večery, jsem se dozvěděl, že žije v Nepálu už osmým rokem . „Dala jsem Vám léky proti výškové nemoci, něco na posílení organismu, nalokal jste se kyslíku a za dva dny budete s ostatními trekovat.“ To mě naštvalo! „Trekovat? snad lézt né? “ Přísně si mě změřila. “ Lézt né, to by jste to chtěl moc rychle, musíte pomalu, až naberete síly, dívala jsem se na kopce ,které máte, nejsou jednoduché, potřebujete být fit, popravdě nechce se mi běžet do výšky nad šest tisíc,abych Vám zase píchala injekce, mám dost práce tady!“ Usmíval jsem se, byla rázná, to se mi líbilo, podle postavy, toho, že tady žila, se dalo usuzovat, že jí i aktivní horolezectví není cizí a nemýlil jsem se. Po chvilce jsme u jačího mléka zavedli hovor na hory. „Je to jen trek , potom šestitisícovka, fakt to nemůžeme urychlit? Já se tak těším ! “ zkoušel jsem to opatrně. Napila se : „Marku, nepřichází v úvahu, dnes a zítra postel, potom treking, pak se uvidí, nic Vám neuteče, mám pocit, že za chvíli tady budeme mít i Johana, měl zarudlé oči a byl dušný.“

Ramí nám od maminky přinesl džbáneček s raksí, nejdříve nechtěla,ale po zjištění, že se šeří a jsem poslední pacient, si dala říct, taky chtěla vidět Johana, až se vrátí od ledovce. Připili jsme a začali si tykat, Juliette (měla hezké jméno i úsměv) vyprávěla o Nepálské výpravě na Everest, vzali s sebou nezkušenou dvacetiletou horolezkyni, nikdo se o ní moc nestaral, až když ji našli ve stanu v bezvědomí snesli ji do I. tábora, měla otok mozku a těžké omrzliny. Poslouchal jsem , před očima se mi znova vyjevil ten krásný obraz, který jsem po příjezdu zahlédl, Mount Everest, Ama Dablam, Lhotse ( Jižní vrcholek) Mansalu (Hora duchů) Annapurná (Bohyně žní), Dhaulágiri (Bílá hora), když je chce člověk vidět, dohlédnout až na jejich špičky musí se zaklonit skoro až do mostu a krk dát tak dozadu, že se téměř zalomí a i potom jen ztěží dohlédnete na vrcholy štítů. Hory jsou tak obrovské , majestátné, mohutné, že to doslova člověku sebere vítr z plachet to nevyčtete z knih, není člověk s takovou fantazií, aby si to uměl představit, musí se to vidět. „Halooo , pane Zlatohlavý jste tady? “ smála se Juliette . “ promiň“ omlouval jsme se kvapně “ ztratil jsme se v horách, je to silný zážitek, ty kopce si mě kradou. Usmívala se, držela mě za ruku a měřila tep, “ to znám, já jsem jim propadla, žiju tady a nedovedu si představit, že bych měnila.“

Byla mi blízká, moc blízká, vším co dělala, jak cítila, byla to fajn holka, její přítel geolog byl celoročně v Kathmándu, jezdil za ní a ona za ním, sem tam slezli nějaké kopce a byli spolu šťastní. Několikrát nás navštivili v Praze, pevně věřím, že ještě navštíví.

„Marku a kterou horu bys chtěl slézt Ty? Kdyby sis mohl vybrat, tady u nás v Nepálu ?“ Nemusel jsem přemýšlet, ani se rozhodovat, většina lidí by asi chtěla Everest , aby byli nejvýš , ale já vyhrkl: „Annapurnu a severozápadní stěnou na Annapurnu I. “ už mě něšlo zastavit, věděla to, usmívala se , nechala proudit příval mých slov. “ Vybral bych si ji pro to, že není “ modní“ horou, je technicky náročná ze všech stran, prvovýstup byl roku 1950 , v té době byla hora naprosto neprobádaná. Francouzská expedice pod vedením M. Herzoga to dokázala , navzdory monzunu a těžkám omrzlinám, kdy horolezcům po sestupu (ten byl velmi dramatický), museli amputovat prsty na rukou i nohou. V té době v lezení hrály roli i podpůrné prostředky , braly se v podstatě drogy na zvýšení výkonu, které v kombinaci s výškou napáchaly strašné škody, ztráta orientace, vyčerpání, halucinace. “ Nadechl jsem se a viděl doktorku jak si mě prohlíží. „Věděla jsem, že si vybereš Annapurnu, jste všichni stejní cvoci, je jedno z jaké země, jaké expedice, černovlasý, nebo zrzavý jako Ty, když mluvíte o lezení, neslyšíte, nevidíte, svítí vám oči a jste jinde, daleko do nás normálních lidí “ tiše se smála a popíjela samohonku. “ No jo Juli, ale uznej, další výstup na Annapurnu byl až po dvaceti letech! Víš co to je ?! Byl to britský pokus, úspěšný a zároveň tragický , I. Clough se zabil. V roce 1978 první ženská expedice – americká, mezi nimi česká rodačka Věra Komárková dosahuje vrcholu spolu s Iren Millerovou, dvě účastnice výpravy zahynuly.
Rok 1988 opět doba monzunu, skupina českých horolezců postupuje severní cestou po ledové ostruze, mezi ledopády jdou J. Martiš, J. Nežerka a J. Pelikán – lékař výpravy, ten se během sestupu zřítí, jeho tělo najdou po několika dnech. Martiš paradoxně po letech nachází smrt v Himaláji, při treku kolem Annapurny. Když to všechno sečtu s tím, jaká hora je, zase beru Annapurnu, má nejvce variant cest ze všech osmitisícovek.

Varianty: severní pilíř
trasa Kammerlandera a Messnera
Gabberrouova ostruha
Messnerova cesta
pilíř Francouzů, Sigayret- k západnímu ramenu

Annapurna – výška 8091 metrů, leží v nepálském Himaláji, mezi Kali Gandaki a Marsiandi.

Po dlouhém monologu jsem se podíval vedle sebe, Juliiett přikrytá kůži opřená o mé rameno spala, tiše jsem se zvedl, abych ji nevzbudil, vyšel jsem před malinký domek, zaklonil hlavu , hory mě pohltily a já se nechal, vítr mi lezl pod flisku, šlehal mě do tváře a bylo to krásné, cítil jsem jak se mě dotýkají horské bohyně, vnímal jsem ,že na mě mluví a lákají mě k sobě, šeptám jim, že už příjdu, sbalím si věci a vyrazím do jejich náruče, po ledových stopách mých předchůdců, přes moreny, ledová pole, po zmrzlém firnu k fixním lanům, budu k nim spěchat, nechám se omámit jejich silou a krásou, budu výš než ptáci a jestli se nevrátím, nebudu smutný, zůstanu tam, kde to miluji


Fa Sien : “ Pro někoho, kdo je veden upřímnou vírou, není žádné místo nedostupné “

Publikoval(a): M.arek, 4.1.2012