Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Hranice smrti

Hranice smrti

Slyšel, jak někdo něco říká, ale nedokázal pochopit význam slov. Neměl ani sílu otevřít oči, aby mluvčího spatřil. Jeho tělo se kamsi propadalo a jediné, co dokázal vnímat, byla bolest a chlad, jenž se mu pomalu šířil po těle. Zvuky okolí postupně utichaly. Otupěl. Zvolna, jako odliv, jeho bolest ustupovala a s ní mizela i tvrdost kamenné dlažby. Tíha jeho těla se rozplynula v nekonečnu a chlad se stal jeho nedílnou součástí.

Cítil se zvláštně povznesený nad okolí, ani při vědomí ani ve snu. Necítil v tepnách život, ale chladný dotek smrti se mu, jak se zdálo, taktéž vyhýbal. Zvolna se posadil a teprve poté otevřel oči, vůbec si neuvědomil, že je měl zavřené. Viděl vše již předtím, než tak učinil. Zvedl tvář k nebi. Nad hlavou mu tančily hvězdy a tvořily souhvězdí, která nepoznával. Zdály se chladné a vzdálené.
Nechápavě bloudil zrakem po inkoustové obloze. Pamatoval si nehodu, v uších stále slyšel zoufalé skřípění brzd a řinčení skla. Jenže tady to vše ztrácelo smysl.
Váhavě se postavil. Neexistovala možnost, jak by tu mohl být, a přesto zde stál a do holých chodidel ho studila jemná tráva. Její podmanivá vůně ho lechtala v nose. Trochu zmateně zamrkal. Všude kam dohlédl, se líně převalovaly chomáčky mlhy. Pochvíli hlouběji v ní rozpoznal obrysy zdi její začátek a konec se však ztrácel v temnotě. S tichým povzdechem se vydal na cestu. Tráva pod jeho nohama zašuměla a jakoby její tichý hlas probudil dosud spící místo.
Mlha se se zavířením rozptýlila a kdesi vepředu se roztančilo světlo ohně. Vydal se k němu. Koneckonců neměl co ztratit.
Udělal sotva pár kroků, když se předním bez jakéhokoliv náznaku vynořil mohutný strom, mezi jeho kořeny plál jasný plamen. Muže však zaujala žena, která seděla z druhé strany ohniště. Po zádech mu přeběhl mráz. Bylo na ní něco divného. „Promiňte, kde to jsem?“ zašeptal rozpačitě.
„Na hranici.“ Pronesla tiše a vzhlédla. „Vítám tě, Gabrieli.“
„Odkud mne znáte?“
„Odevšad. Odnikud. Záleží na tom?“ Na okamžik se podíval do plamenů. Pak se její ruka pohnula v nenápadném gestu. „Posaď se.“
Gabriel na okamžik zaváhal. Něco bylo špatně, cítil to. Přesto nakonec udělal nezbytný krok a složil nohy do sedu. Nad planinou opět zavládlo tich podobající se věčnosti. Zdálo se, že oba čekají, až promluví ten druhý.
Gabriel si ženu skrz oheň prohlížel. Po tváři jí tančily stíny. A zabraňovaly mu, aby určil její věk. Bledá tvář ostře kontrastovala s oděvem v barvě půlnoci i s dlouhými havraními vlasy.
Vypadala normálně, a přesto cítil, že něco není v pořádku. Věci v hlavě mu ne a ne zapadnout na místa. Pomalu si vše promítl. S pochopením mu hlavou projelo zděšení. Chtěl se přesvědčit. Pokusil se pohnout, ale tělo ho neposlouchalo. Se zoufalstvím pohlédl na své ruce a několikrát se zhluboka nadechl. V marném pokusu zahnat paniku, jež mu zvolna zaplavovala nitro. Pak uslyšel její hlas.
Rychle vzhlédnul a setkal se s nic neříkajícím pohledem ocelových očí.
„Zde začíná i končí Hranice smrti. Svým příchodem jsi přijal poslání. Stal ses součástí celku. Od teď navždy jsi jedním z nás.“ Hlas utichl, vyhaslé oči se opět sklonily k plamenům.
Gabriel prudce vydechl. „Promiňte, nepamatuji si, že bych k něčemu takovému dal souhlas.“ Ještě než slova dozněla, ucítil v lebce cizí přítomnost. Ledový hlas se ozval znovu, ale už se neobtěžoval razit si cestu skrz ušní bubínky, namísto toho se rozezněl přímo uvnitř jeho hlavy.
„Na nic jsem se neptala, pouze jsem ti ukázala tvé místo. Tys nabídku přijal, už když jsi sem přišel. Kdybys tu neměl být, šel bys rovnou dál. Já pravidla neurčuji, pouze hlídám hranici.“
Svět utichl, hlas se stáhl. Gabriel pomalu přikývnul. Tisíce otázek splynuly v jedinou. „Co mám dělat?“ pronesl hlasem, který nepoznával. Bezvěkou tváří probleskl úsměv. V tiché svornosti oba povstali. Štíhlá paže se natáhla kupředu a nevšímavě prošla plameny. Mladík ucítil na spánku chladný dotek.
„Naslouchej zákonům smrti. Řiď se jimi. Nezklam nás.“
Pomalu stáhla dlaň, oheň zhasl. „Náš čas vypršel, musíme si pospíšit.“ Proklouzla kolem ohniště a zamířila ke zdi, jejíž obrysy se v nastalé tmě přízračně mihotaly. Gabriel se vydal za ženou. Po pár krocích se ho však zmocnil pocit, jakoby vzduch kolem houstl. Odmítal jej pustit dál. S námahou udělal další krok, v tom okamžiku se svět proměnil.
Náhle mu zády projela ostrá bolest. Trochu nevěřícně si přiložil ruku na břicho. Pod dlaní ucítil vlhkost vlastní krve. Jako ve snách klesl na kolena. Poslední co spatřil, než se okolí rozplynulo, byli ocelové oči.
Publikoval(a): Acheiron, 29.12.2011
Přečteno (215x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: K.Katerina, horac111

Spodek

Stránka generována 4.12.2022 20:13
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti