Anotace: Drze povzbuzen komentáři (hlavně těch, kteří tyto pidipovídky čtou poprvé, že jo Yuuki-Mono:-), pokračuji dalšími díly ze šuplete...

.

SMRT

Seděla na barové stoličce. Někteří opilci ji poznali a polekaně odvrátili oči. Seděla sice sama, ale nevypadala nešťastně. Naopak – vědoma si své moci, měla povýšeně spokojený výraz. Nevím co mě to popadlo (asi z blbosti), ale přisedl jsem si k ní.
„Promiňte… vy jste Smrt, nemám pravdu?“ oslovil jsem ji, taky už trochu ovíííněn. Znáte to – podnikový večírek…
Pobaveně se na mě podívala. „Já a Smrt? Vypadám tak?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, vypadáte moc hezky, sluší vám to v těch černých šatech. Ale nějak tuším, že jste Smrt,“ blekotám.
Vzala si cigaretu, trochu nešikovně jsem ji zapalovačem připálil.
„Poznal jste mě, a přesto jste si přisedl? Nebojíte se?“
„Bojím. Myslím, že se bojím víc, než bych chtěl. Máte z toho radost?“
Usmála se. „Blázníte? Mně je to jedno, strach i radost je vynález živých.“
Dal jsem si na kuráž další doušek bílého. Už ani nevím jakého. Všimla si, že se mi při pití klepala ruka.
„To máte z pití, nebo ze strachu? Ále… co se ptám, když to vím,“ taky se napila. „Nesnášíte ty kecy, že Smrt je jediná spravedlivá – umřít musí přece všichni, …bla bla bla.“
Naše oči se setkaly. „Divíte se?“ zašeptal jsem.
Slezla z barové stoličky. „Na smrtelné posteli vám to vysvětlím, ale teď už musím jít, …mám práci. Zaplatíte za mne?“
„Tak jo,“ váhavě souhlasím.
Típla cigaretu. „Měj se, příteli. Jednou ti to spočítám,“ začala mi tykat. Políbila mě mrazivě na tvář, otočila se a odešla. Ani nevím, jestli jsme si spolu měli víc promluvit. Možná ano – třeba by zapomněla chvíli na práci.

__________________________________________________

LÁSKA

Byla příliš krásná. Možná až zbytečně. Seděla pod jasmínem a bílé plátky květů jí padaly do vlasů. Dokonce i příroda ji zkrášlovala, což mně připadalo už přehnané.
Nevěděl jsem kam s očima a raději jsem zrychlil krok. "Co nejrychleji kolem ní proklouznu," říkal jsem si.
"Ty mě nepoznáváš?" ozvala se za mými zády.
Ač nerad, otočil jsem se. "To bylo na mě?"
"Hele, nedělej se, Smrti jsi dokonce cigaretu připálil… a se mnou neprohodíš ani slovo?" řekla mile a sundala si z vlasů pár bílých květů.
V krku mám knedlík a začínám rudnout. Co tady blbnu? Vždyť mám ženu a tři děti. Nemám o sobě přehnaně dobré mínění, a proto se o sebe bojím. Co když podlehnu? Mohl by se mně někdo divit, sakra?
"Tak už si vedle mě sedni, zbabělče," pokynula rukou.
Rozhlídl jsem se na všechny strany, jestli nejde někdo známý… sedl jsem si k ní do trávy. "Čekáš tu na mne, anebo je to náhoda, Lásko?" nervózně jsem se zeptal.
"Hlavně se uklidni, celý se třeseš," usmála se. "Ani Smrti ses tak nebál."
"Mám ženu a děti."
"No a?"
"Jak to, no a? Mám je rád! Nechci kvůli tobě o ně přijít…"
"Copak koušu?" pohladila mě Láska po tváři. Rozlilo se ve mně teplo, rozum mi měkne, a tam dole… naopak… "Hlavně už na mě nesahej. Mám klidný a spokojený život. Nekaž mi to, prosím tě."
Láska se mi zadívala hlouběji do očí. "Ale, ale…" zavrtěla nevěřícně hlavou, "když máš svou rodinu tolik rád, tak čeho se bojíš?"
"Čeho? No přece tebe! Sice díky tobě vznikla spousta manželství, ale stejný počet jsi taky dokázala rozbít. A kdyby jen to! Neberou si lidi kvůli TOBĚ život? Mladí i staří? Hodně lidí myslí JEN na tebe, kvůli tobě za sebou pálí mosty… Asi tě baví brát lidem zdravý rozum, co?"
Celou dobu na mě s pobavením koukala. "Takže JÁ se ti už nelíbím?"
Vstal jsem a oprašuju si zadek od trávy. "Líbíš se mi strašně moc, Lásko, ...a proto jsi tak nebezpečná potvora!"
Také vstala, vzala mě za ruce. "Možná bychom si spolu měli víc promluvit. Nejsem tak hrozná, jak říkáš. Sám to dobře víš, jenom si to nechceš přiznat."
"Nezlob se, musím už domů," lžu. "Vlastně ne, neřekl jsem to přesně - já CHCI domů."
Nezdržovala mě. I Láska má svoji hrdost.

Vyšel jsem z parku a za prvním rohem mi v hlavě naskočila dotěrná myšlenka: "NEMĚL BYCH SE PŘECI JEN VRÁTIT???"

.

Publikoval(a): Aťan, 18.11.2011