Anotace: Poměrně groteskní příběh z dovolené ve Francii.

A tak jsme konečně vyrazily směr Praha, konkrétně její letiště. Jako zkušené cestovatelky jsme si daly několikahodinový náskok - čekala nás nevyzpytatelná dálnice v pátek odpoledne. No, ve skutečnosti jsme jen uposlechly rad zcestovalejších kamarádů a kamarádek. Mamka měla letět poprvé v životě, já podruhé - po šestnácti letech.
Moc ráda jezdím autem, resp. nechávám se vozit zkušeným řidičem. Pěkně si koukám, co kde "lítá" za okénkem auta zajímavého, medituji si, poslouchám písničky... Jenomže tentokrát jsem se přepočítala. Mamka měla "kecavou" a při těch jejích komentářích se nedalo dělat nic jiného... než cvičit sebeovládání. A to jsme spolu měly strávit celých pět dní ve Francii... "Co tady děláš v pátek odpoledne s tím kamionem? - No, dívej se na toho blbce, jak letí! - A další krám, doknce s cisternou! - Kdo se má dívat na tak hnusnou barvu?!"
Docela brzy jsem mamce diagnostikovala alergii na žluté cisterny. Chudáci řidiči! Vlastně chudáci jsme byli jen my v našem autě - ti, kterým byla kritika adresována, ji nemohli slyšet. Tedy alespoň většinou... Naše otevřená okénka a jejich otevřená okénka poblíž - to se rovnalo potenciálnímu průseru. Ještě že na dálnici nemůžete jen tak zastavit a jít někomu vynadat...
A dosáhly jsme našeho prvního přechodného cíle - pražského letiště. Zbývaly čtyři hodiny do odletu.
Vyrazily jsme "obhlídnout terén". Již záhy jsem pochopila, proč mají všichni svá zavazadla pojízdná. Mám pocit,, že jsem byla jediná, kdo poletoval po letištní hale s těžkou cestovní taškou na rameni. A že jsme ji v rámci seznamovací akce přešly hned několikrát sem a tam...
Čas odletu našeho letadla se přiblížil a my se k vlastnímu příjemnému překvapení dostaly bez problémů přes kontrolu a dokonce i do správného letadla. Ve kterém, mimochodem, mluvili jen francouzsky a anglicky. Anglicky jsem něco málo porozuměla a kupodivu ne jen "ladies and gentlemen".
Mamka si hrdinně sedla k okénku a já ji stále uklidňovala, jak je cestování letadlem "v pohodě". Vždyť už jsem přece jednou letěla! Jenže... Snad to bylo těmi šestnácti lety navíc - pohoda pro mě brzy nadobro skončila.
Nejdříve se ozvala má středně těžká klaustrofobie. Když se mi jakš takš podařilo zahnat ten blbý nápad přirovnávat letadlo k plechovaé krabici plné těžkých zavazadel a lidí, která se zákonitě nemůže udržet ve vzduchu, přihopkaly mě dorazit svým "divadýlkem" sličné letušky. Názorná ukázka použivání kyslíkové masky, plovací vesty a kudy "zdrhat", když bude nejhůř. Zatoužila jsem omdlít a být vzkříšená až po přistání. K tomu omdlení párkrát málem opravdu došlo, když jsme na několik "pokusů" nabírali vhodnou výšku. Zlatá centrifuga! Moje nejhorší noční můra, že se propadám a nemá to konce, se naplňovala. Přídavků bylo až nepříjemně mnoho. Mamka se jen divila, proč tak třeštím oči.
V další fázi, to už jsme dleli vysoko nad mraky, jsem se měla seznámit s místním WC. Ačkoli jsme dělala všechno pro to, abych se této zkušenosti vyhla... Marnost nad marnost. Muselo to být. Jelikož i po půlhodině přesvědčování zůstával můj močový měchýř neoblomný, kapitulovala jsem a zvedla se. Z toho můj spolucestující pochpil, že asi fakt "musím" a pustil mě. Odvážně jsem vykročila směrem, kam zamířilo chvíli přede mnou už pár pasažérů, jak jsem předem bedlivě vysledovalal. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jsem chtěla spláchnout. Napoprvé se dostatečně brzy po mém zmáčknutí čudlíku nic nedělo, takže jsem aktivně přidala ještě dva pokusy... Následovala trojice mocných vcucnutí, která mě málem přinutila zbaběle zdrhnout. Ale i to jsem nakonec ustála. Nasadila jsem zase "cool" postoj a vrátila se na sedadlo.
Už jen pár turbulencí, kdy jsem si připadala jako koktejl, který chtěl někdeo hodně protřepat a trochu méně psychicky náročné přistávání. Když jsme bezpečně dosedli na zem, děkovala jsem všemu a všem, včetně teroristů, že s námi neletěli.
Přivítala nás noční Paříž. A ségra nikde.
"To je divný, šly jsme tam, kam stádečko cestujících z našeho letadla, došly k východu z letiště... a Ivča nikde. A to tvrdila, že nemůžeme dojít nikam jinam, než bude ona," dumala mamka.
Ještě že extistují telefony mobilní. Nějakým zázrakem Ivča pochopila, kde jsme, ačkoli my samy jsme to nevěděly a zanedlouho už jsme se srdečně vítaly.
Na léto bylo dost chladno, ale Paříž na nás i přesto dýchla svým zvláštním kouzlem a mě osobně hned dostala. Odmalička mě Francie přitahovala a teď jsme konečně měly šanci se poznat...

Publikoval(a): Kněžka, 12.4.2017