Anotace: Povídka na zamyšlení.

Dnes jsem k autobusové zastávce mířila dřív, než obvykle. Právě bylo 6 hodin ráno, a tak jsem byla široko daleko sama. V tuto dobu zde panovala ještě tma, narušovaná jen reflektory několika aut, která projela kolem. Díky nim vypadala krajina daleko strašidelněji. Do ticha, vládnoucího časně ráno, se ozývaly jen motory aut a déšť bubnující o stříšku zastávky. Když jsem došla až k ní, zůstala jsem stát na dešti a nechala na sebe dopadat ledové kapky vody, zabodávající se do mě jako malé jehličky.
Autobus stále nepřijížděl, nejspíš jsem z domu vyrazila příliš brzy. Natahovala jsem uši, abych uslyšela jeho motor, ale stále nic. Déšť začal ustávat, ticho se prohlubovalo, když v tom se do tmy rozezněla melodie, jejíž tóny se linuly z trumpety. Byla to krásná melodie, přestože byla protkaná smutkem a jakousi bolestí, při níž se mi ježily chlupy. Měla jsem nutkání vydat se hledat onoho záhadného trumpetistu, troubícího tak časně ráno někde venku. Jenže v tu chvíli přijel autobus a já musela nastoupit.
Druhý den jsem se rozhodla, že pojedu brzy jako včera. Chtěla jsem zjistit, zda to byla jen náhoda, nebo se ta melodie rozeznívá každé ráno. Na zastávce jsem byla ještě dřív, aby mi nic neuniklo. Dnes ticho nenarušoval žádný déšť. Nedočkavě jsem se pohupovala na špičkách a čekala. A nemusela jsem čekat dlouho. Melodie se zase rozléhala krajinou stejně krásně a smutně jako včera. Dnes jsem si ale řekla, že musím najít toho, jenž tuto melodii hraje. Vydala jsem se tedy za ní. Vedl mě nejen sluch, ale také srdce. Šla jsem po cestě, kterou jsem dobře znala. Když jsem však zahnula za roh domu, došlo mi, že tudy se dá dojít jen ke starému hřbitovu. Byla jsem tam jen jednou ze zvědavosti. Povídá se o něm, že tam straší, ale jsou to spíš jen povídačky pro děti, aby tam nechodily a nenarušovaly klid, který patří mrtvým. A jelikož jsem těmto povídačkám nevěřila, namířila jsem si to rovnou branou k prvním náhrobkům. Melodie zde zněla daleko naléhavěji. Rozhlížela jsem se a hledala záhadného trumpetistu. V poslední řadě hrobů jsem spatřila jakousi postavu zahalenou v plášti. Určitě to byl on. Když jsem se za ním však chtěla vydat, otočil se a jeho pohled spočinul na mně. V té chvíli se rozeběhl pryč ze hřbitova. Zůstala jsem jako uhranutá stát na místě, jako by mě tam jeho oči přikovaly. Strnulost se po chvíli vytratila a já se rozhodla vyhledat hrob, u něhož trumpetista hrál. Vydala jsem se tam, kde jsem ho viděla stát. Proplétala jsem se řadami náhrobků a poprvé od doby, co jsem sem vkročila, jsem začala mít zvláštní pocit. Jako bych tu ani neměla být. Došla jsem do poslední řady. Obcházela jsem kolem hrobů, když v tom jsem v trávě uviděla ležet malého plyšového medvídka. Nevím, co to bylo, ale něco mi říkalo, že toho medvídka zde nechal ležet právě onen trumpetista. Schovala jsem medvídka do kapsy a vydala se zpátky na zastávku.
Celý týden se neozval jediný tón. Napadlo mě, že jsem trumpetistu vyděsila a už nikdy ho neuslyším hrát. Docela mě ta představa mrzela, tohle jsem nechtěla. Přestala jsem věřit, že bych tu melodii ještě někdy mohla slyšet. Když jsem to už úplně vzdala, najednou tu znovu byla. Znovu svou krásou prořízla ticho a já se jí nechala omámit. Táhla mě k sobě a já se nechala vést. Dnes však vycházela z jakési kaple stojící v nejodlehlejším koutě hřbitova. Přestože byla tma, nebála jsem se k ní přijít a potichu naslouchat za dveřmi. Trumpetista se na chvíli odmlčel. Touha poznat onoho zvláštního člověka byla příliš silná. Využila jsem příležitosti a ke svému velkému překvapení z tak náhlé odvahy jsem zaklepala a vešla dovnitř.
Když jsem se v noci pak snažila usnout, stále jsem musela myslet na slepého trumpetistu. Ano. Muž hrající melodii na hřbitově byl slepý. Nikdy neviděl ani notu a přesto si dokázal složit z tónů nádhernou melodii. To srdce a láska k jeho ženě.
Muž se v kapličce nejdříve vyděsil k smrti a vyháněl mě ven. Když jsem ho však ujistila, že mu nechci ublížit a jen se chci dozvědět, proč každé ráno na hřbitově hraje onu smutnou melodii, nebránil se a všechno mi pověděl. Nejspíš pro to, že ho to dlouho užíralo a neměl, komu by se svěřil. Pověděl mi, že v kapličce žije od té doby, co se mu zabila žena. Miloval ji, ale poslední měsíce před svou smrtí se chovala zvláštně. Pořád někde chodila, doma jen ležela a vše bylo na něm. Podezříval ji z nevěry, občas se kvůli tomu i dost ošklivě pohádali. Trápilo ho to. Jednoho dne, když přišel domů, stála u jeho domu policie, která mu sdělila, že jeho ženu našli oběšenou v lese na stromě. Muž tohle nedokázal unést, neustále svaloval vinu na sebe, že to kvůli němu se rozhodla ukončit svůj život. Teď jí chodil každé ráno hrát na hrob melodii, kterou milovala, a on doufal, že mu tím jednou odpustí.
Od toho dne jsem hřbitov nikdy nenavštívila, ale onu melodii jsem si každé ráno ráda poslechla. Teď, když jsem znala její příběh, mě zasahovala hluboko do srdce a nutila mě se zamýšlet nad svým vlastním životem.
Jedno odpoledne jsem si vyklízela skříň. Snažila jsem se dosáhnout na nejvyšší poličku, ležela tam moje bunda. Nemohla jsem na ni dosáhnout, tak jsem poskočila, potáhla za jeden její konec a strhla ji dolů. Na zem dopadl malý plyšový medvídek. Zapomenutý medvídek slepého trumpetisty. Sehnula jsem se pro něj, když v tom jsem kousek dál uviděla ležet kousek papíru. Otevřela jsem ho. Byl to dopis. Když jsem ho dočetla, na chvíli se v místnosti zastavil čas a mé srdce vynechalo pár úderů. Bylo načase, aby tenhle dopis dostal do rukou jeho pravý majitel.
Ještě onoho odpoledne jsem navštívila trumpetistu a dopis mu přečetla.
,,Milý nálezce. Až tento dopis budete číst, přečtěte ho, prosím, i mému muži, jemuž patří nositel tohoto psaní.
Same, chtěla bych ti tohle všechno říci osobně, ale bohužel už nemůžu. Nikdy jsem nechtěla, aby sis myslel, že ti nejsem věrná. Vždy jsem stála jen při tobě. Snažila jsem se tě chránit a nezatěžovat tě ještě svými problémy. Same, měla jsem rakovinu. Léčba po nějaké době přestala pomáhat. Doktoři mě chtěli poslat na operaci, ale já ji odmítla. Věděla jsem, že bych to nezvládla. Proto jsem se rozhodla ukončit svůj život a ušetřit tobě i sobě trochu bolesti. Bylo to správné rozhodnutí a lituji snad jen toho, že jsem se s tebou nemohla rozloučit. Tímto ti dávám sbohem a doufám, že prožiješ ještě krásný kus života a svou hudbou budeš těšit spousty lidí.
Za nic nemůžeš, Same. Byl to osud a já jsem vděčná za každý okamžik, který jsem mohla strávit po tvém boku. Takhle to někdo chtěl, ale ani on nás nerozdělí, stále budu ve tvém srdci.
Tvoje drahá Elisabeth.“

Publikoval(a): ChangeLee, 22.8.2016