Anotace: V roce 1974

Tři kamarádi tráví večer v Monaku u stolu pro hráče. Karty je tentokrát nezajímají. Myšlenky na mariáš nemají. Potřebují trochu soukromí a to lze mít v této hospodě IV.cenové skupiny pouze u stolu pro hráče, který je až úplně vzadu, takže nejsou tolik rušeni opileckým řevem od jiných stolů.
Na zeleném ubruse mají rozpité půllitry s pivem, účtenka se plní čárkami, popelník přetéká vajgly ze startek a nad skloněnými hlavami jim svítí nažloutlým světlem ze stínítka žárovka, dodávající falešný pocit intimity. Občas se narovnají, porozhlédnou kolem sebe a zahrkají kostkami, aby dali najevo někomu, kdo by je náhodou pozoroval, že si přišli zahrát kostky. Kostky leží rozhozené na stole, ale nevšímají si toho kolik kdo nahrál. Hra je nezajímá, ta jen maskuje jejich večer.
Po chvíli se nakloní k sobě a tiše si povídají.
Kují pikle. Vymýšlí plán, jak se dostat na Západ.

První radí, že by bylo nejlepší napsat Husákovi, že už nechtějí žít v socialistickém Československu, aby je estébáci odvezli na letiště v Ruzyni a tam strčili do letadla mířícího do Ameriky a je to.
Druhý namítá, že je to blbost, že by to nevyšlo, to by museli být známí jako ti disidenti nebo tak nějak, a že slyšel, že ty rádi vystěhují kam chtějí, jen aby tu neovlivnili další nespokojence.
Ale co jsme pro ně my? Nic!
Ale kdybysme provedli nějakou protikomunistickou akci, sabotáž, nebo něco tak nějak, to by nás pak rádi z tohoto ráje vyhnali do kapitalistického pekla, nebo na dlouho zavřeli.
Domluvil, pozvedl půllitr a dopil pivo a přes okraj skla se díval na kamarády, co oni na to.
Byli potichu, snad si každý v duchu představoval co by mohli spáchat tak strašného, že by je tady soudruzi nechtěl mít a viděli by je raději na pomyslné druhé straně barikády mezi socialismem a kapitalismem.
Třetí, který už měl desátou čárku za pivo na účtence pokynul rukou, že se mají opět naklonit nad stůl a vážným hlasem oznámil svůj plán.
Podle něj přímo geniální.
Proč vymýšlet něco složitého když to lze provést jednoduše! Jak?
Musí se dostat ještě dnes v noci, nejlépe do Mikulova. Odtud je to už jen pár stovek metrů k rakouské státní hranici. Když budou opatrní, nenápadní, tak se dostanou až na hraniční čáru a když na ní překonají drátěný zátaras tak budou coby dup ve svobodném světě!
Ti dva uznale pokývali hlavami. Pane jo. To je ono!
To se musí pořádně zapít.
Zastavili číšníka, když se ocitl u jejich stolu, a objednali si láhev rumu. Než ji přinesl ke stolu tak ten nápad vyšperkovali tím, že jak rum dopijí tak si na cestu do Mikulova objednají taxík.

Zanedlouho byla láhev rumu prázdná.
Dopili zvětralá piva, zavolali vrchního, zaplatili útratu a požádali ho, aby pro ně přivolal taxi.
S námahou vstali od stolu a vrávovaravě odkráčeli z hospody ven.
Před ní čekali na příjezd taxíku.
Zanedlouho u nich zastavila bílá volha taxislužby.
Řidič si vyslechl jejich přání, že potřebují nutně jet do Mikulova s neskrývanou nedůvěrou.
Když mu nabídli k ceně za rito navíc hodinky značek Prim a Paběda, tak k jízdě svolil. Jakmile se pohodlně posadili, sešlápl plynový pedál a volha uháněla k Mikulovu a bylo mu jedno proč tam ti kluci tak nutně musí být ještě v noci.

Na okraji města, tak jak si přáli, zastavil, že jsou na místě. Hned jak vystoupili, taxíkář se s autem otočil a zmizel ve tmě. Měli štěstí. V jejich blízkosti neměl hlídku žádný z místních pomocníků VB a unikli tak nechtěnému kontrolování dokladů a možnému zabránění v zamýšleném násilném přechodu státní hranice.
Padla otázka kam nyní, kterým směrem je to nejblíže do Rakouska?
Ten, co tento plán vymyslel, ukázal do tmy.
Musíme jít tam, vidět je jakési pole no a za ním už bude jistě hranice, to je náš cíl. Vyrazili do noci. Zanedlouho se před nimi zjevila dřevěná bouda bez oken. Dveře měla naštěstí nezamčené. Vlezli dovnitř. Venku bylo ticho, jen z dálky se ozývalo vytí psů.
Svoboda byla tak blízko, na dosah ruky, až se jim z toho tajil dech vzrušením.
Kterýsi našel v kapse krabičku sirek. Vytáhl jednu a škrtl s ní. Dřívko vzplálo a malinký ohýnek ozářil nevybavenou místnost. Zbystřili, když zahlédli v koutě dřevěnou bednu s několika láhvemi vína a vedle ní ležely dvoje kleště štípačky a velké kolo vázacího drátu.
Opilci mají štěstí!
Bylo jim jedno, že před útěkem za svobodou, že jsou z nich najednou zloději, to když si odnášeli po kratším odpočinku z boudy každý láhev vína a ty dvoje kleště.
Ty znamenaly klíče k vysněné svobodě!
Těmi přecvakají ty dráty! Jo jo. Opilci mají kliku.
Vtom něco podezřelého zaslechli.
Plížili se tmou směrem k rakouské hranici.
Na tmavém obzoru něco zahlédli. Že by to byly ty strážní věže naší pohraniční stráže?
Fantazie pracovala naplno když se dostali z travnatého úseku louky na nějaký pás poorané půdy, a hurá, mezi nízkými keři narazili na natažené dráty.
Byli u cíle.
Za dráty je Rakousko, bože, to snad není možné, ale máme takového štěstí, teď se jen nenechat chytit pohraničníky!
Napjati čekali, jestli se nad jejich hlavami nesnese k zemi kužel světlometu, ale zůstali skryti milostivou tmou. Prostříhávali jeden drát za druhým, byla to fuška, kupodivu se přitom neodpálila ani jedna nastražená signální světlice k nebi, a když padl k studené zemi ten poslední, tak si od samé radosti otevřeli láhve vína tím že bouchali do jejich dna až z nich vyrazili špunty a víno vypili na ex.

Jenže kombinace vypitého piva, rumu a nalezeného vína se rovnala pijáckému trojboji a oni jej se ctí prohráli. Usnuli. Snili o tom kam později z Rakouska zamíří.
Čeká na ně New York nebo Nový Zéland či Austrálie?
Nad ránem je neprobudil chlad, ale štěkot psa v mlze vznášející se nad krajinou.
Panebože! Jsme tak blízko svobody a objeví nás vlčák nějakého horlivého pohraničníka?
To by znamenalo konec krásného opileckého snu o svobodě a začátek dlouhého pobytu za mřížemi kriminálu!
Nad jejich hlavami zachvilku necenil ostré zuby služební vlčák, ale tváře jim dobrácky olizoval nějaký vesnický voříšek a vrtěl vesele ocasem, čekajíc na svého pána, který se vynořil z té mlhy hned za ním.
Než mu stačili říct Guten tág!, tak na ně zasyčel, že jsou chuligáni, co mu přestříhali všechny dráty ve vinici!
A že neodejdou, dokud je zase nenatáhnou zpátky, to víno, co sebrali v boudě, to jim odpustí, ale všechno jinak dají do původního stavu.
Pak na ně mrkl. Že se nemusí bát, on že je neudá, že nejsou první ani poslední co mysleli, že jsou už v Rakousku.

Tak měli tři kamarádi brzy z rána brigádu na vinici, po ní je vinař odvezl k vlakové zastávce, na které se tak nehlídal pohyb cizích osob a místo do Rakouska mířili k domovu a nikomu raději neřekli, kde byli.

Publikoval(a): Tonyend, 15.8.2016