Anotace: krátká povídka

Nestojím o lásku

....jako asi každej člověk, kterej dosáhne dospělosti, zanedlouho pozná ten divnej pocit: proč sem se za tímhle vlastně hnal? Proč si člověk v pubertě hraje na dospělýho a chce jim být? Je mi dvaadvacet a tak nějak zjišťuju, že je všechno úplně jinak. Po osmnáctých narozeninách sem zjistil, že.... ....že se skoro nic nezměnilo. Občas člověk musel na úřad, ale jinak to bylo skoro stejný. I moje láska mě mela pořád ráda a tak šel život tak nějak v pohodě dál. A pak nastalo peklo... ... Kopačky od holky, kterou člověk považoval za svou životní lásku, ostrá bolest, která se zařízla nejen do srdce, ale i do duše a poznamenala ji asi na vždy. Pak maturita. Pres tu beznaděj sem ji zvládnul, ale připadalo mi to jako kdybych jí míjel v rychle jedoucím vlaku. Ostatní ji hluboce prožívali. Následoval rok nezaměstnanosti, kdy sem vlastně ani nevěděl proč to dělám, co vlastně dělám, proč se chci pořád jenom flákat? Až v práci sem se dal trochu do hromady. Je to zvláštní, před několika lety by mě ani ve snu nenapadlo, že práce dokáže člověku pomoct. A jak to všechno dopadlo? Sem sám. Hledal sem někoho k sobe, ale postupem času to opadlo. Ted se tý samotě už nebránim. Nebojim se jí. Nemám z ní depky. Takový ty depky, kdy se člověk propadne do tmy. Kdy se mu chce brečet a křičet zároveň. Lidi kolem mě se pořád různě scházejí a rozcházejí a já jenom stojim a dívám se. Jakoby to všechno plulo kolem mě a já byl jen divák. možná sem znechucenej tim pocitem, kterýmu ríkaj láska. V pohádkách a textech písní, v básních a románech, ve filmech, je všude a všichni po ní touží a prahnou. Utkvělá představa, že to je něco nadpozemsky krásnýho. Láska mi, jako každýmu, nasadila ružový brejle..... ....svět byl úplně jiný, krásný........ .......a pak mě srazila na zem, zbila a nechala mě tam ležet. Dost možná si za to můžu sám, kdybych byl chladnokrevnější, nebral to tak vážně, možná by to dopadlo jinak. Ale byla to zkušenost do života. Získaná v boji a zaplacená vlastní krví, jak se říká a ty sou prej nejcennější. nejhorší na tom všem je, že kdysi se mě mohla kdykoliv dotknout, byl sem tak zranitelný a ona si to možná neuvědomovala. Kluci přeci nejsou jako holky, nebrečí, když je něco bolí. Spousta holek ale zapomíná, my sme taky jenom lidi. A zoufalství je pohlaví ukradený. V textech na depce sem si čet jeden příspěvek, bylo mi z toho smutno. Miloval ji stejně jako já tu svou. Ale mne nebylo smutno z toho, že sme byly oba nešťastní, že sem se v tom jeho příběhu uviděl. Uvědomil sem si u toho, že by se mi to dneska nestalo. Už se nedokážu takhle oddat. Odsunul sem slovo láska do přihrádky "nebezpečný" a tak se k němu chovám. I když tu svoji potkám. Ať dělá co chce, ať říká co chce ať se vede s kým chce, nedotýká se mě to. Potkávám ji často a nesnažím se jí vyhejbat. Jenom další člověk. Jeden z tisíců, který za den potkáš. Já dokonce bydlím ve stejný ulici, ve stejným baráku a všechno mi je úplně jedno. Neuhejbám pohledem, vlastně ji jenom tak nějak nechám zmizet ze zornýho pole. Jestli tohle je ta láska o který všichni tolik mluví, tak ji nechci, nemám ji rád a zůstanu radši sám. Spousta lidi si teď pomyslí, že sem zatrpklej....

........možná maj pravdu....
...nebo to je následný stádium
zoufalství? Přestaneš se bránit a necháš se tim omámit?
Nic tě netrápí po nikom netoužíš naprostá apatie

Publikoval(a): ROMIO, 6.11.2010