Anotace: Není to povídka... Je to prostě můj osobní text, žádného zde nabízeného žánru (taková předmluva). Byla bych Vám vděčná za přečtení a jakoukoli zpětnou vazbu. Děkuji:)

S šálkem horké čokolády usedám za svůj pracovní stůl a jdu psát. Přede mnou nekonečno volných bílých stránek, na které můžu napsat cokoliv. Cokoliv a pro kohokoliv. Nemám špetku naděje v popsání alespoň deseti stránek. Tenhle psací elán mě popadl už tolikrát.. A nikdy neskončil víc, než pátou stranou. Měla jsem desítky nápadů a snad stovky názvů a námětů... Jenže ta již vydaná díla byla jen v mé hlavě. Jen ve středu mé bujné fantazie si mě každý vážil a snil o tom, že jednou by chtěl být jako já. Jen někde uvnitř, jsem vše na co se jen vzpomenout dalo, dokázala. Tam jsem byla tou úspěšnou spisovatelkou a kdo ví čím.. zkrátka tam se mé sny plnili. Jenže „tam“ nikdo nevidí. Jen já. A všichni mě vidí tady.. venku.
Je až neuvěřitelné jak se všechno vleče. Kratičký odstavec mi teď přijde jako celá hodinová slohová práce. Jenže tahle práce nemá konce ani začátku. Nemám tu žádné omezení počtu slov...a ani žádné téma mi nebylo přiděleno. Přijdu si jak malé dítě na břehu obrovského oceánu. Neumím však plavat, ale musím se dostat na druhý břeh... prostě musím. Je tam to, co chci. Můj úkol je dostat se na úplně jiný kontinent, kde je vše jinak než je mně známo. Jiná řeč, jiní lidé a jiné podmínky. Prostě přechod z černé do bílé. Neberte to nějak rasisticky. Můžeme to nazvat klidně z bílé do černé.
Jenže co teď? Plahočím se na břehu a mohutné vlny oceánu mě ubíjejí a vyvrhují zpátky na pevninu. Pořád a pořád dokola. Nebude tak snadné je přemoci. To mi snad nepřejí, abych se do moře dostala? Tolik mě to vysiluje. Samozřejmě, že by pro mě bylo nejjednodušší sednout si do písku a stavět si hrady a zámky a hrát si na princeznu. Tu a tam se jen nezávazně v moři ovlažit a pak zase zpět do svého světa z písku. Jenže takhle bych ničeho nedosáhla. Nehodlám se vzdát. Budu to nepřetržitě zkoušet.
Nanečisto si zkouším plavání. Zavěšená na houpací síti mezi palmami. Ruce od sebe a k sobě, ruce od sebe a k sobě. Tak jo teď by to snad mohlo jít. Před oceánem se zplna nadechuji a jdu vlnám vstříc. Už mi to začíná jít! Vlny se mnou cloumají a ze všech sil se snaží, mě ze svého království vyhostit. Jenže já se nedám. Ta dřina stálo za to a stejně tak, jako už mnohem lépe ovládám plavání, tak mé tělo vyrostlo a dospělo. Překonala jsem začátek. A ten je ze všeho na světe nejdůležitější. Je to první krok, po nové cestě. Jenže teď na mě číhají žraloci, všelijaká havěť a všemožní predátoři, kteří si se mnou rozhodně nebudou brát servítky. No a nehledě na tu ohromnou dálku, která je přede mnou. A všudypřítomné nebezpečí ztráty směru. Musím plavat jen za nosem. Všemu vstříc a vidět jen to dobré. Pokračovat i přes veškeré nástrahy tak plynule jako tyhle první řádky. Čeká mě cesta, kde jsem já sama strůjcem svého osudu. Cesta, ve které se musím spolehnout jen sama na sebe.
Tak tahle vidím okamžiky před napsáním knihy, tedy spíše okamžiky při jejím úplném začátku. Tímto bych chtěla vzdát hold všem spisovatelům a spisovatelkám a sdělit jim svůj obrovský respekt. V obklopení písmenek a nekončna slov bych Vám chtěla vyjádřit upřímnou úctu, že vždy překonáte ty přetěžké začátky a vytvoříte celistvé věty. Vzniklé jen z Vás. Stejně tak jako prvním krokem začíná nová cesta, tak první větou začíná celý nový příběh.

Publikoval(a): Jera_lu, 7.3.2016