Zimní lavička
Zimní lavička
Anotace: Z vyprávění mojí babičky
To říkala babička a dědeček se smál: "To už si nikdy nesedneme jako tenkrát."
Šli jsme a mluvili a povídali si. Čas utíkal a ve vysokém sněhu už nás bolely nohy. "To není možné, přece na zimu se lavičky uklízejí." A přece jedna zůstala, snad zapomenutá. A všude čistý sníh, nepošlapaný, jiskřivý a na lavičce vysoká duchna, radost se podívat.
A mě tak bolely nohy. A ten můj chlapec si to najednou
k lavičce namířil a sedl si na ní do sněhu jako do peřiny. Měl sice kabát, ale ne moc silný, ani teplý. Stála jsem a čekala, kdy vstane nebo odmete vedle sebe sníh. "Na co čekáš, pojď si sednout. No do sněhu ne, ke mně na kolena."
Snad z překvapení jsem poslechla a nohám bylo brzo tak dobře, docela teplo a rozehřály se i tváře, asi studem,
i ústa se brzo smířila. Zůstal po nás měkký mokrý důlek a stopy po krocích k lavičce i od ní.
Je to divné, že jeho kabát nebyl mokrý a že jsme vůbec ani rýmu nedostali. Radši jsem babičce neřekla, že jsme to s Mirkem provedli zrovna tak.A přitom Mirek že ode mě
to její vypravování neslyšel. Nevěřila by stejně.
Publikoval(a):
podnebný, 6.2.2016