Anotace: Povídka o vývoji vztahu s maminkou psaná před pár lety do soutěže... (Dnes už mám poněkud jiný pohled, ale závěr zůstává...)

„Dáme si závod kluci, jo? Schválně, kdo tam bude rychleji.“
„Já tam budu první!“
„Ne, já!“
„Tak to se pleteš, já!“
„Hele, támhleten je nějakej zpomalenej...“
„To protože táhne tu kytku.“
„Hm, asi je romantik.“
„Chá, romantik ne-romantik, takhle to nevyhraje.“
„Abychom se všichni ještě nedivili...“


...Takto by mohl probíhat rozhovor spermií do nekonečna, kdyby se najednou neozvalo: „Jooo, jsem tam!“ A tak se po devíti měsících od tohoto vítězného výkřiku vyklubala z matčina lůna maličká, baculatá, tmavovlasá holčička s krásnýma kaštanovýma očkama a pusinkou, se kterou by se mohl pyšnit i Otesánek...


„Mamí, já chci koko...“
„Po obědě, Verunko.“
„Ale já chci teď!“
„Řekla jsem, že až po obědě.“
„Bée... Ale já chcí...“



„Mami, koukej, já jedůů...“
-- Bum, bác. --
„Béé..“
-- Kop, bum, kop. --
„Verunko, co Ti to kolo udělalo?“
„Špadlo.“
„Kolo přece nemůže za to, že jsi spadla. Takhle se k němu chovat nemůžeš. Pěkně ho opři a pojď, vyčistíme to koleno...“
„Ne! A ne! A ne!“



„Verunko, co to tu kuchtíš?“
„To je lyba s tvalohem.“
„Cože? Cihla s hlínou...“
„Neé, to je lyba s tvalohem.“
„Opravdu?“
„Jo, ta je plo tebe, tak uš papej, ať ti nevyštydne...“



„Tatí, kde je maminka?“
„Maminka je s bráškou v porodnici. Zítra za nimi pojedeme a odvezeme si je domů, jo?“
„Ne! Já chci maminků...“
Sedím v autě a vidím přicházet maminku. V náruči drží malinkaté děťátko zabalené v modré dečce. Bráška. A vypadá jako panenka ucházející velikosti – ani malá ani velká.
„Maminko, budu si s ním doma moct hlát?“
„Až bude větší, Verunko. Ale můžeš ho pohladit a chovat.“



„Bééé... Bééé...“
„Mamí, ploc polád blecí.“
„Verunko, bráška má jen hlad, tak pláče. Dám mu napapat a bude zase spinkat.“
...
-- Bum, bum. --
„Veru, buď potichu! Vzbudíš Honzíka.“
-- Bum.--
„Mamí...“
„Veruno, mlč! Vždyť ho vzbudíš.“



„Mamí, mamí, dostala jsem jedničku z matematiky.“
„Potichu, Veru! Vzbudíš Honzíka.“
...
„Maminko, pojď si hrát.“
„Nemůžu, musím přebalit brášku.“
„Tak potom.“
„Říkám, že nemůžu!“



„Ha ha ha...“
„Hi hi...“
-- Bum, bác. --
„Béée...“
„Co se tady děje?“
„On si začal!“
„Ně ně, oňá!“
„Tak dostanete na prdel oba a bude vymalovaný.“
-- Bác, bác. --
„A ty, Veruno, už máš hotový úkoly do školy?“
„Ne...“
„Tak padej!“
„Ale mami...“
„Padej!“



„Vždyť jsem ti napsala, že chci šlehačku ve spreji. Ten sýr měl bejt tvrdej, hlavně že píšu na chlebíčky,...“
„Víš co? Tak si choď nakupovat sama! Já už na to seru!“ křičí táta a odchází pryč.
Po chvíli jdu za ním a ptám se: „Tati, proč je teď máma taková?“
„Jaká – taková?“
„No, pořád naštvaná, všechno se jí nelíbí, neustále křičí a nadává...“
„Verunko, víš, máma je nemocná. A tohle s sebou prostě její nemoc nese...“
„A kdy bude zase zdravá?“
„Veru, tato nemoc nejde vyléčit. Můžeme jen doufat, že se to nebude moc zhoršovat.“



„Kurva, do prdele, to není ani schopnej...“
„Mami, ale za to táta nemůže, to jsem tam dala já.“
„A kolikrát Ti mám říkat, že to patří jinam!“
„Promiň, já...“
„Jak promiň? Co já? Do píče, co já jsem to porodila za zrůdu? Rozmazlenej fracek to je akorát, nic jinýho!“
„Maminko...“
„Drž hubu. Jak mě tak můžeš oslovit? Ty! Ty, která jsi mi zničila život... Nebýt Tebe, všechno by bylo jinak, v pořádku... Prostě ses neměla narodit, rozumíš?“
„Ale mami...“
„Táhni do pokoje a klidně si tam chcípni, ty svině!“




„Když jsme se tu posledně sešli, Verča toho moc nenamluvila. Vše mi pověděla, až když jste odešla.“
„Jo, a co všechno Vám napovídala?“ ptá se máma.
„Verčo, můžeš zopakovat to, co jsi řekla minule mně?“ obrací se na mě psycholog s prosbou. Jen vrtím hlavou.
„A můžu to tedy zopakovat sám?“ pokládá mi další otázku. Tentokrát jen krčím rameny, abych mu dala vědět, že je mi to jedno.
„Verča mi pověděla, že jste jí nadávala, že se neměla narodit, že Vaše nemoc je pouze její vina. Také jste ji nazvala zrůdou, sviní, krávou, kurvou a nevím čím ještě. A křičela jste po ní, mimo jiné, ať chcípne. Je to pravda?“ táže se psycholog mé matky.
„A Vy jí věříte? Vždyť je jí teprve 14!“
„Mně připadá jako velmi chytré děvče. A ano, věřím jí. Tedy – nepopírám, že by to celé nemohl být smyšlený příběh. Ale myslím, že ty emoce, se kterými mi celý svůj příběh posledně vyprávěla, si dokáže dospělý člověk jen velmi obtížně přivlastnit – natož čtrnáctiletá holka... Navíc otázka nezněla, jestli Verče věřím. Ptal jsem se Vás, jestli je to pravda.“
„No tak je. A co?“
„Paní, uvědomujete si, že tohle není normální? Takhle se normální matka k dceři nechová. To, co Vy provádíte, bych nazval dokonce psychickým týráním.“
„Psychické týrání? Csss, pche!“



„Dobrý den, Verunko. Posaďte se. Tak, jak jste zvládly společně s mamčou víkend, na který jsme Vás propustili domů?“ ptá se mě milá psycholožka na psychiatrické klinice, kam mě poslala moje psychiatrička.
„Myslím, že jsme ho zvládly moc dobře. Byly jsme spolu na procházce, povídaly jsme si, pak jsem jí pomáhala uvařit...“
„Takže víkend doma byl bezkonfliktní?“
„No, úplně bezkonfliktní ne, ale pohádaly jsme se jenom jednou.“
„A kvůli čemu?“
„Nešlo o nic vážného. Po chvilce hádání jsme našly kompromis.“
„Tak to ráda slyším. Tak myslíte, že můžeme zavolat maminku, ať nám může povědět, jak to vidí ona?“
„Jo, určitě.“



„Vítám Vás, posaďte se. Tak Verunka už mi pověděla, jak jste trávily víkend. Jak to vidíte Vy?“ táže se psycholožka tentokrát mámy.
„Já si myslím, že jsme to docela zvládly. Jednou jsem se teda neudržela a vyjela, i když šlo jen o maličkost, ale nakonec jsme si to vysvětlily.“
„Takže také hodnotíte víkend jako úspěšný?“
„Ano.“
„Ráda bych si tu Verunku ještě tak týden nechala a pak bychom ji propustili domů už natrvalo. Co na to obě říkáte?“
„To bych byla moc ráda,“ odpovídá máma.
„Jo, já jsem taky pro, už se domů těším a to jsem teď přijela.“
„Tak dobrá, ještě to musím probrat s ostatními lékaři, ale myslím, že se tak můžeme pro tuto chvíli domluvit.“





Najednou jsem se probudila uprostřed noci. Dochází mi, že všechny ty útržky příběhů - to byl jen sen. Sen poskládaný ze vzpomínek na celý můj dosavadní život... Donutil mě přemýšlet nad vztahem, který se svojí maminkou mám. A napadá mě, že jsme vlastně obě dvě stejné, jedna jako druhá. Nejprve to neměla jednoduché ona se mnou, poté já s ní... A teď se obě dvě někdy navzájem štveme, ale zároveň se milujeme...
Za měsíc touto dobou už budu plnoletá a zodpovědnost za tu malinkou, baculatou a tmavovlasou holčičku převezme ta velká slečna, co z ní vyrostla. Už to nebude máma, kdo ponese zodpovědnost za život, který dala. A proto bych měla odpustit, poděkovat a rozloučit se. Neloučím se však navždy, ale pouze s jednou etapou svého života. A ač i v těch dalších etapách bude hrát moje maminka jistě velkou roli, už to bude role jiná, než doposud.
A proto vstávám z postele, usedám ke stolu a, abych to ze sebe všechno vypsala, začínám psát dopis...



„Moje drahá maminko,
chci, abys věděla, že Tě mám moc ráda a vím, že i Ty mě. Jen mě mrzí, že jsme si to nikdy nedávaly moc najevo. Mrzí mě, že jsi ke mně nikdy nepřišla, neobjala mě a neřekla: „Mám Tě ráda, Verunko.“ Zároveň ale chápu, že Ti tento způsob vyjádření lásky třeba není vlastní. Nemůžu Ti nic vyčítat, ani já to ještě dnes nedokážu, přestože po tom již od malička toužím.
Je mi líto, že jsme k sobě dříve neměly tolik blízko. Už jsem to ale dávno odpustila Tobě i sobě a za minulostí dělám tlustou čáru.
Možná mě dnes vidíš jako velkou holku, taky jí už jsem, ale někdy si přeji být zase tou maličkou holčičkou, co nemusí nic řešit. Občas si jí přeji být tak moc, že mi mozek vypne a nejsem věci schopná chápat tak, jak bych ve svém věku už měla.
Vím, že život není jednoduchý. Myslím, že kdo může říct, že to v životě má jednoduché, vlastně ani nežije. A vůbec – je někdo takový? Také si myslím, že to všechno, co bych mohla označit jako špatné, mě ve skutečnosti posílilo do dalšího života.
Nechci Ti nic vyčítat. Co bylo, bylo a už to ani jedna z nás nevrátí a nezmění. Mohly bychom ale změnit přítomnost a tím i vyhlídky do budoucnosti. Změna je ale běh na velmi dlouhou trať. A tak se ptám: Poběžíš ji se mnou?
A závěrem tohoto dopisu Ti chci říct ještě pár slov: Miluji Tě, maminko! A děkuji za to všechno, co jsi mi do života dala. Jsi pro mě prostě tou nejlepší maminkou a navždy budeš!“



Do prázdného místa na konci stránky kreslím červenou pastelkou jedno velké srdce. Dopis přehýbám a vsouvám spící mamince pod polštář. Do ticha šeptám ještě jednou ta slova: „Miluji Tě, maminko! A děkuji Ti za všechno... Jsi prostě nej..!“

Publikoval(a): Huhlinka, 29.9.2015