Anotace: Jeden z mých mnoha bizardních zážitků

Večer v baru
Procházím se temnou dlouhou ulicí. Je chladná, temná, dubnová noc a v uších mi stále zní hluk z nedalekého baru ve kterém jsem ještě před chvílí popíjel bourbon. Jsou skoro tři hodiny ráno, jsem sám. Ulice jsou prázdné, jen zřídka někoho potkám. O něco dál narazím na muže. Byl vysoký, dlouhé, světle hnědé vlasy a vousy, špinavý, velmi hubená postava. Zřejmě bezdomovec usoudil jsem. Nežádal o peníze ani o jídlo. Jediné co ho zajímalo bylo nějaké teplé místo kam by v této chladné noci mohl složit hlavu. Vysvětluju mu, že nejsem místní a že se ve městě nevyznám. Tudíž se s ním rozloučím a z dobré vůle mu nechávám přibližně 30 korun v drobných, které jsem nahmatal v kapse. Div mě radostí neobjal. Dál tedy bloudím ulicemi mě neznámého města. Snažím se najít svého kamaráda který mi dnes večer dělal společnost. Z nějakého neznámého důvodu odešel z baru a už se nevrátil. Procházím jednu ulici za druhou, stále nic. Příslib naděje pomalu mizí, jsem unavený a sedám si na schody jedné restaurace v úzké temné uličce nedaleko náměstí. Je chladno, ticho, z nedalekého náměstí se jen zřídka ozývá křik a hlasitý smích mladých opilých lidí. Je mi zima a úzké cihlové zdi působí tajemně, skoro až děsivě. Jsem velmi unavený, dvanáct skleniček bourbonu vzalo za své. Opírám se o dveře restaurace a pomalu se mi zavírají oči. Z náprsní kapsy své bundy vytahuju cigaretu. Snažím se ji zapálit ale zapalovač je rozbitý. Vzpomněl jsem si že mám sirky. Zapaluju si cigaretu. Je mi čím dál tím větší zima a kostel z náměstí ohlašuje čtvrtou hodinu.
Kouřím už druhou cigaretu a marně se snažím dovolat svému kamarádovi. Opět se opírám o dveře restaurace a zavírám oči, když v tom uslyším z druhé strany ulice dva mužské hlasy. Otočím se, a vidím divného plešatého podivína jak tomu druhému drží na rameni ruku a druhou rukou mu ukazuje na obličej, jako by mu něčím vyhrožoval. Vypadal vyděšeně. Řekl jsem si že bude nejlepší odtud zmizet. Ještě před tím se znovu pokouším dovolat kamarádovi. Jenže marně. Zapálím si třetí cigaretu a chystám se odejít.
Když v tom se to stalo. Plešatý podivný chlapík stojí sotva dva metry přede mnou. Nic neříká, jen na mě tiše a upřeně zírá. S ledovým klidem jsem se mu podíval do očí a pozdravil . „Dobrý večer, nebo spíš ráno.“ Zamumlal jsem lehce opileckým hlasem. Muž se zvláštně pousmál a odpověděl. „Dobrý večer.“ Zeptal jsem se jak mu můžu pomoct. Chtěl po mě peníze. Vysvětluju mu, že žádné peníze nemám, jen pár posledních drobných na vlak. Samozřejmě jsem lhal. Chytil mě za rameno, a začal mi rozčíleně vysvětlovat že je bývalý kriminálník a jestli vůbec tuším, s kým mám tu čest mluvit. Rozbušilo se mi srdce, měl jsem pocit jako bych vypil několik litrů kávy. Svíral se mi žaludek, bylo mi na zvracení. Napadaly mě nejrůznější myšlenky, takový pocit jsem ještě nikdy nezažil. Nevěděl jsem co mám dělat. Následující moment jsem sebral veškerou svou sílu a odvahu. Sundal jsem jeho ruku z mého ramene a odhodil ji. Řekl jsem že mu žádné peníze nedám a se srdcem v krku jsem odešel. Chvíli mě pronásledoval ale po nějaké chvíli zmizel. Srdce mi bušilo ještě víc než před tím. Cestou jsem se neustále otáčel. Po nějaké chvíli jsem se uklidnil. Usoudil jsem, že nemá cenu dál kamaráda hledat. Vracím se zpátky do baru, cestou míjím tváře které jsem znal, byli to mladí lidé se kterými jsme se ten večer seznámili. Zjišťuju že už nemám ani jednu cigaretu.
Unavený a zklamaný si sedám k baru, jsem už vcelku klidný. Objednávám dalšího Jima Beama a cigarety Lucky Strike. Pořád přemýšlím o svém zážitku venku a taky o tom, kam mohl můj kamarád jít. Mám dost. Rozhodl jsem se že půjdu na vlak a že pojedu domů sám. Před tím odcházím na toalety. Otevřu jednu z kabinek a to co jsem viděl bych opravdu nečekal. Můj kamarád ten večer nikam neodešel, spal v sedě opřený o záchodovou mísu. Zřejmě toho vypil víc než já

Publikoval(a): K.2, 1.5.2014