Anotace: Také jsem jen člověk!

Bála jsem se tam znovu vrátit. Bála jsem se jít na místo, které jsem tak neskutečně milovala a zároveň ze srdce nenáviděla. Jistě si říkáte, že není možné něco milovat a i přes to to nenávidět. Ale ano, je to možné. V mém dosti krátkém životě se může stát prakticky cokoli.

Vešla jsem do malé místnosti, která sloužila ke vzdělávání. Vždy jsem milovala ten pocit, když jsem se mohla naučit něco nového a přilepit tak další sklíčko do mé mozaiky, ale všechno se změnilo kvůli nim, kvůli těm netvorům, kteří mě nenechali se ani nadechnout. Pomalu jsem šla ke svému trůnu, který patřil jen mně a cítila jsem jak mě chránil jeho ochranný štít. Bylo to místo, na kterém mi nikdo nemohl ublíží, alespoň jsem si to myslela. Vyložila jsem si všechny potřebné věci a začetla se do tajů mé nově objevené knížky. Byla jsem unešena příběhem a plula jsem na vlnách osudu hrdinů, když v tom jsem zaslechla své jméno a tiché šeptání. Snažila jsem se tomu nevěnovat mou už tak dosti zaměstnanou pozornost, ale má zvědavost nade mnou opět zvítězila. Otočila jsem se a poslouchala rozhovor. Myslím, že v ten moment co jsem uslyšela o čem se baví se mi zatočil svět a země pod mýma nohama začala praskat. Chtělo se mi plakat, křičet a chrlit jednu sprostou nadávku za druhou. Vždy jsem věděla, že mám větší schopnosti než ostatní, a že mám tři znamení místo dvou, ale to jim nedalo právo mě ponižovat a vysmívat se mi. To jim nedalo právo myslet si, že jsou něco více než já. To, že jsem nikdy netoužila po krvi jako oni neznamenalo, že jsem jen odpad. Rychle jsem se zvedla a běžela k velkému Trojlu, který stál na obrovské rozkvetlé zahradě.Sedla jsem si pod něj a potichu vzlykala. Tak strašně jsem se někomu chtěla svěřit a podělit se o má trápení, ale tak moc jak jsem chtěla jsem věděla, že nemám komu. Nemám přátele ani rodinu. Proč je život tak krutý? Proč mám ve své knize osudu napsaný tak smutný a bolestný příběh? Po rozumu mi běhalo nespočetné množství otázek na které jsem neznala odpověď.

Každý další den jsem slýchala další a další uštěpačné, krvežíznivé a proklínající urážky, které dopadaly jako tvrdé a nemilosrdné kapky deště na mé malé tělo. Jistě že jsem věděla, že koloběh osudu je nezastavitelný, ale nevěděla jsem proč vyšlo červivé jablko na mě. Však přemýšlet nad osudem nemá cenu, když se netvoři rozhodnou zaútočit nikdy vám neutrhnou jen prst. Roztrhají vás na kousky a vaší duši utopí v nekonečném poháru bolesti.

Publikoval(a): Human, 14.3.2014