Anotace: Billy - Soul - Budhou vrženy

Přemýšlel jsem a nemohl jsem se dobrat žádného závěru, snad uzávěru, kdo ví. S láhví vína se některé věci hůře rozpoznávají. Jiné naopak víte tak rychle, až vás samotného zamrazí, s jakou přesností dokážete určit cíl své poslední kapky vína. Přemýšlel jsem a rozvolna uvažoval, kam se poděla má hravost a bezstarostnost. Chtělo se mi brečet i smát zároveň, a vnitřně řvát "Však se podívej na dno láhve, ty neschopný ubožáku." Ale ani toho jsem nebyl schopen. Dalo by se říct, že konec mého bytí nadešel, ale dobře jsem věděl, že takto bych lhal nejen vám, ale i sám sobě. Neb člověk může umírat i zaživa.

Mladá číšnice přistoupila ke stolu a zatřásla se mnou.
"Dáte si ještě něco?"
Nebyl jsem schopen odpovědět. Nacházel jsem se v opilecké agonii, ze které by mě snad zachránil jenom anděl. Ale jelikož jsem bezvěrec, nezbývalo mi nic jiného než se tupě podívat na mladou servírku a pokývat hlavou.

Když se číšnice vrátila zpátky, postavila na stůl sklenici vody. Jen jsem to ochutnal, ihned jsem to vyplyvl z pusy.
"Takový blivajz já nepiju." povídám jí. Ale ona se na mě nekompromisně podívala a odešla zpátky k výčepu. Když se vrátila, vytáhla ze záňadří kapesník, který namočila do vody a přiložila mi jej na hlavu. Slyšel jsem, jak si jenom něco brumlá.

Podíval jsem se na ní, abych zjistil, co to mele, ale ke svému úleku jsem zjistil, že pusa se jí ani jednou nehnula. Opět jsem se podíval na sklenici vody.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil urostlý mladý muž, na sobě černý kabát a klobouk. Přestože byl lokál prázdný, nenapadlo jej nic lepšího, než si přisednout ke mně. Odložil si plášť a usadil se na židli vedle mě. Jenom jsem přikýval hlavou na pozdrav. Mladík neodpověděl, sundal klobouk a mlčky si mě prohlížel. V duchu jsem si říkal "jen si mě dobře prohlídni, ať víš, že takhle nechceš dopadnout." K mému překvapení se na mě usmál.

"Je libo kostky?" otázal se.
Připitoměle jsem se na něj podíval, pak jsem pohledem zabrousil k výčepu. Bylo mi divné, že ta mladá husička ještě nepřišla. Ale výčep byl prázdný. Mladík spozoroval můj pohled a pak jen mlčky vytáhl kostky.
"Hrát jen tak, to mě nebaví." a tajně jsem doufal, že už mě nechá být, když zjistí, že nic nemám.
"Myslíte, že nic nemáte?" povídá jako by nic. Přemýšlel jsem, zda-li jsem to slovo vyslovil nahlas.
"Nemám, kdybych měl, tak si s vámi zahraju."
"Kdo říká, že budeme hrát o peníze?"
"Kdo říká, že vůbec budeme hrát?" vyjel jsem na něj podrážděně. Neodpověděl a dál na mě cenil zuby, až nakonec vytáhl z kapsy kostky a položil je na stůl.
"Když vyhrajete, splním vám vaše největší přání..."
"Jakékoliv? Co je to za blbost?" přerušil jsem ho.
"Nechte mě prosím domluvit." Odkašlal jsem si a zachraptěl slova omluvy.
"Nic se neděje." povídá mladík a přitom si hraje s kostkami.
"Ale.."
" .. co když vyhraju já?" dokončí za mě větu a opět se tak blbě usměje.
"Pak mi slíbíte, že Štědrý večer strávíte se svojí rodinou."
"Já nemám žádnou rodinu." řekl jsem chladně a přitom jsem se díval před sebe.
"Možná, ale vaše rodina má vás. Toto pouto nepřepijete, ani je nenajdete v láhvi koňaku či vína..."

Vůbec jsem nerozuměl, co to ten mladý hejsek mluví, ale vlastně mi to bylo fuk. Co se může stát? Prostě si párkrát hodím a bude.
"Jsem rád, že jste se rozmyslel. Tedy můžeme začít." povídá mladík. Vzal jsem kostky do ruky a hodil. Padly dvě šestky a jedna pětka. Mladík se opět usmál, vzal kostky a hodil. Tři šestky! Zakabonil jsem se. To není možný! Podvádí, to je jasný! Napil jsem se, i když to byla jenom voda.

"Nyní začnu já." povídá.
"Jak je libo." suše odpovím, i když je mi jasný, že si opět hodí tři šestky. V duchu jsem si říkal, do čeho jsem se to zase nechal jednou uvrtat. Navíc stejně nemůžu splnit, o co jsem se vsadil, když ani nevím, kam se Žaneta i s Pétou přestěhovala. Ono je to vlastně jedno, až mladej zmizí, stejně bude všechno při starým.
Tři jedničky! Nechápavě jsem se na něj podíval, vzal kostky a házel. Padly mi tři šestky! No jasný, to jsem mohl vědět. Že to takhle dopadne. Výhra je jasná. Ale co bych si tak mohl přát? Hm, moc bohatě ten mladej nevypadá, tak co by mi tak mohl splnit. Auto. To bych stejně někde nabořil. Nebo někam vypadnout? To bych možná mohl. I když, co bych kde hledal, když tam nikoho neznám.

"Jedna jedna. Teď jste na řadě opět vy." vzal jsem si kostky a hodil.
Tři trojky. To nesmíš přehodit panáčku. Jenom to zkus a upřeně jsem se na něj díval. Schrábl kostky a hodil. Taky tři trojky.
"Tak skvělý. Legrace byla, ale ani jeden z toho nic nemáme." mladík na to nic neříkal a pořád se na mě díval.

Namočil jsem kapesník do sklenice a přiložil si ho na čelo. Celej jsem byl orosenej, tak jsem se aspoň trochu svlažil. Když jsem se opět podíval směrem k mladíkovi, byl pryč. Přesně, to je nejlepší kámo, zdrhnout a na nikoho se neohlížet. V tom ke mně přistoupila ta mladá servírka.
"Já vím, já vím. Už půjdu."
"Pro mě za mě, tu i zůstaňte. Ten mladý pán vám zaplatil útratu a něco tu pro vás nechal." nechápavě jsem se na ní podíval. Tak celou dobu si ho ani nevšimla a pak si od něj nechá zaplatit? Lidi jsou vážně hrozný.
"A co tu nechal?" zeptal jsem se, stále s hadrem na čele.
"Tady nějaký lísteček." položila jej na stůl a šla zpátky umývat sklenice. Když jsem se na papírek podíval, zjistil jsem, že je to telefoní číslo. Nejdřív jsem jej odložil, ale pak jsem ho vzal zase k sobě. Byl už krapet mokrej, jak jsem měl vlhký ruce od toho kapesníčku.
"Můžu si tu od vás zavolat?"
"Za rohem je budka." volala na mě zpoza mytí nádobí.
"Dík." a odšoural jsem se pryč.

Publikoval(a): Vošátko, 7.1.2014