Jak jsem ulovila svého prvního pstruha
Jak jsem ulovila svého prvního pstruha
Anotace: Třetí z 20 povídek od vody aneb jak jsem propadla rybářské vášni
Bylo letní sobotní ráno , jen jsem otevřela oči, viděla jsem blankytně modrou oblohu a nemohla dospat : „táta mi přece slíbil, že když ve školce nebudu zlobit tak ráno půjdeme na ryby“! Mohlo být něco okolo 7 hodiny ráno, rodiče samozřejmě ještě spali, ale já už v posteli nedokázala vydržet ani minutu. A šla jsem si namísto ranních pohádek, na které v té době koukali všichni moji kamarádi, vytáhnout svůj jak říkával můj děda “ vercajk“. Vyskládala jsem si na koberec na papír namalované ryby (nejraději jsem měla pstruhy) s očkem, které bylo vyrobené z měděného drátku, z kouta jsem důležitě vytáhla vyrobenej „muškařskej prut „s kouskem vlasce a s napodobeninou háčku… Vytrvale jsem házela návnadu na rybičky a vytahovala jednu za druhou.
Když se vzbudil táta „ co to zase vyvádíš, ty už zase chytáš? Dneska půjdeme na opravdové pstruhy, koukej to uklidit „ dodal přísně.
Následovala vydatná snídaně a mohli jsme vyrazit.
Šli jsme pěšky proti proudu řeky směrem k Blanskému mostu, kde je řeka o něco pomalejší . Zastavili jsme se až u veliké tůně, do které vtékaly 2 silné proudy ( vody tam je a vždycky bylo maximálně po kolena, ale tenkrát mi ta voda přišla hrozně tajemná, divoká, hluboká a především nebezpečná).
Dostala jsem svůj první úkol. Táta mi dal do ruky jeho muškařský prut a řekl mi „tady tím konečkem vlasce protáhni všechny očka, pěkně očko po očku, nesmíš na žádné zapomenout já ti mezitím vyrobím tvůj vlastní prut .“ Dala jsem se do protahování. Mohlo uběhnout tak 10 minut „Už jsem se dostávala k třetímu očku,ale každé z nich jsem stihla několikrát překontrolovat, jestli je opravdu protažené tak jak má být.“ Když tu v vedlě mě stál táta a v ruce držel dlouhý lískový prut, na kterém byly nožem vyřezané různé obrázky. „ten je krásnej tatí „ vykřikla jsem nadšením a už jsem mu ho tahala z ruky.
„počkej,ještě ho musíme navázat“ okřikl mě.
Na špičku mi upevnil kousek vlasce, mohl mít tak metr, možná o něco víc. A pak to přišlo, otevřel svojí krabičku s mouchama a řekl vyber si, jakou tam dáme?“
Doteď si pamatuji ten pocit , když jsem obdivně vejrala do krabičky, každá z mušek mi přišla tak zajímavá a krásná, nejraději bych tam dala všechny : „tu, tu, tu, ,tak třeba tu“.Nakonec jsem prstem ukázala na zeleného lučního koníka, který byl vyrobený z korku a nabarvený nějakou nesmazatelnou barvou. Tenkrát mě na něm zaujalo to, že jako jediný ze všech mušek měl očička a dlouhé chlupaté nohy.
Bylo navázáno, táta si semnou podřepl do trávy a začal mi vysvětlovat, že nesmím moc vykukovat z trávy, protože mám fialovou bundu a ryby by mě uviděli a uplavali, ještě dřív než bych je mohla chytit. „tak jo“ odpověděla jsem a rozběhla jsem se po břehu směrem proti proudu . Táta mě chytil za límec „ co jsem ti povídal nesmíš vykukovat a hlavně nedupej , jinak si všechny pstruhy splašíš .Zkus to házet podél břehu, ryby čekají pod trávou až jim nějaký hmyz spadne přímo před tlamku“ třeba to bude zrovna ten tvůj koník „ dodal, usmál se a šel kousek pode mě.
Určitě nevěřil, že bych na lískovej klacek a kousek vlasce mohla pod nohama chytit nějakého pstruha, ale důležité bylo že já jsem byla přesvedčená o tom, že určitě nějakého ulovím. Táta se zabrodil do řeky , a začal švihat prutem ze strany na stranu, vlasec mu nakonc vždycky krásně vylítl a muška se ladně položila na hladinu. Chvíli jsem ho pozorovala a po chvíli jsem ho začala napodobovat. „Přece na tom nic není, ze strany na stranu – kámen, tráva ,vrba“ a z vlasce byl jeden velikej chuchvalec. „Tátí, mě se to zamotalo“. „Rozmotej si to sama, vidíš že teď chytám.“ Po chvíli jsem měla v očích tolik slz, že už jsem ani na na zamotaný vlasec neviděla. Nakonec se mi povedlo vlasec vyrovnat skoro do původního stavu tím,že jsem dotáhla uzlíky, což jak se časem ukázalo byla veliká chyba.
Tenkrát jsem začala poprvé u ryb přemýšlet. Protože se kousek nade mnou pod povislou trávou udělalo kolo, a možná dokonce od pstruha!
A taky poprvé jsem začala cítit ten pocit, že ho prostě musím chytit. Bylo to uplně něco jiného, než když mi táta dával prut do ruky s už předem zaseknutou rybou, abych si jí zdolala.
Plížila jsem se trávou, fialové gumovky po kolena a ostře fialová bunda nevěstila nic dobrého, ale přesto jsem se snažila k rybě dostat co nejopatrněji . Krčila jsem se za malým pařízkem, který nejspíš vyvrátila velká voda. Lehce jsem položila mouchu na hladinu, do místa, kde před malou chvílí udělala kolečko ryba.
Pozorovala jsem uhrančivě jak koníka unáší jemný proudek, ruce se mi třásly, srdce mi bušilo „pstroužku spapej toho koníka“ opakovala jsem si nahlas.
V tom se udělalo kolo, ve vodě se objevil žlutý záblesk a koník zmizel pod hladinou.
„Co teď ? „chvíli jsem přemýšlela, co vlastně mám dělat, i když si zaseknutí trénuju každý den na papírových rybách a táta mi vždycky říká, hlavně musíš seknout jemně s citem „ Ale ono se řekne s citem , když vám pak zabere ryba, a ještě k tomu ta první!“ Rychle jsem švihla prutem vzhůru.
Prut se ohnul, vlasec napjal a už jsem začala cítit jak ryba ujíždí, držela jsem proutek pevně oběma rukama a nohama se pevně zapírala o zem.
Volala jsem na tátu, ten viděl ohnutý prut a řekou utíkal ke mně.
Naštěstí doběhnul včas, už jsem stála po pas ve vodě a jako neslyšící jsem se vydávala za pstruhem a stále dokola křičela „Tatí mám ho, mám pstruha!“
Pomohl mi ho přitáhnout k nohám ,nakonec to nebyl až takový problém, protože pstruh měl něco kolem 25 centimetrů. Co bylo ale zajímavější, že jsem se dokázala ve vodě udržet v kluzkých gumovkách, ve kterých se jen těžko stálo na řasami obrostlých kamenech .
„Namoč si ruce, abys pstruhovi neublížila „ Okřiknul mě táta.
Byl krásně zbarvený, po bocích měl výrazně žluté pruhy a spoustu červených teček , které byly bíle olemované, jako kdyby z nich vycházela andělská záře.
Táta mu opatrně vyháknul háček. „Tak dej mu pusu a hezky opatrně ho pust zpátky do vody .“
Poprvé jsem v ruce držela rybu, kterou jsem sama ulovila. Byl to úžasný pocit a už tenkrát jsem věděla, že přesně tenhle pocit mě bude naplňovat po zbytek života. Ale taky jsem věděla, že až se vrátíme domů, bude zle, oblečení by se na mě dalo ždímat,celou cestou domů mi v gumovkách „čvachtala“ voda, ale mě to vůbec nevadilo, šla jsem hrdě a poprvé jako opravdový jako lovec….
Publikoval(a):
katka872, 2.12.2013