Anotace: Moje představa smrti.

Do holé šíje se mi zabodávalo tisíc trnů ostrých jako břitva. Zda to horké, co mi stékalo po ledové kůži, byla krev, nemohu jistě říci, ale trny, jež prostupovaly měkkou pokožkou, by tomu přinejmenším nasvědčovaly. Nevím jistě, co bylo nade mnou. Sítnice byly oslepeny a na očích jsem cítila váhu snad toho, co mi sám Atlas předal. Plíce plné dehtu se sotva dokázaly nadechnout a svou tíhou se snažily zdrtit hrudní koš a propadnout se do samého nitra země. Nic víc než bolest a tíha mne k tomuto místu nevázaly. Trny prorážely čím dál více vrstev. Nejdříve pokožku, poté maso a ještě mnohem dál. Nořily se tím téměř jediným, co vlastním. Hustá míza na dotek hřejivá a vonící po rzi a kovu se rozlévala nicotou a kat mi pouštěl žilou. Krev se mísila s oním ničím, jež vyplňovalo prázdnotu. Ucítila jsem trýznivou bolest, jakou moje tělo nikdy nezakusilo. Chladné, kamenné prsty mi roztrhly hrudník a z mého nitra se drala na povrch moje duše. Jakmile opustila svoji dosavadní domovinu, srdce se rozprsklo a z hrdla se vyvalila smrt. Duše odplula tam, kde čeká Cháron se svou chatrnou bárkou a vybírá vzpomínky za převoz na druhý břeh řeky Styx. Záchranář vyslal do studeného nočního vzduchu nadávku a přestal se snažit opatrně vytáhnout zaklíněné tělo ze sešrotovaného auta a pocítil nechuť ke své práci. V duchu dal sbohem dalšímu mladému člověku, kterého si vzal Bůh do svého království. Když mladá duše vystála frontu k převozníkovi, měla štěstí. Měla tolik krásných vzpomínek, že sám stařec uronil hořkou slzu a vzal si vzpomínky prodchnuté čistou láskou. A tak vzpomínky jak perly vhodil si do kapsy a zpíval tesklivou píseň o krutém osudu.

Publikoval(a): AlexisRegen, 18.10.2013