Anotace: Mít sen, nebo raději ne?

Mý méno je Frank Nowak.
A todle je facht mý story.
Frenkí mi říkaj kámoši, no, moc jich nemám. Bude mi třicet járů a sem člen policejní motohlídky zdejšího okrsku.

Radiobudík se mi přesně vo půl šestý, namísto protivného pípání, kerý tak nesnáším, rozezněl odrhovačkou Džonyho Keše z mýho oblíbenýho místního kántryrádyja.
Sed sem si na rozvrzané posteli, protřel voči a svižně z ní seskočil, abych si protáh tělo několika kliky a kopy před odchodem do sprchy.
Bylo ráno. Bylo to tak horký ráno, a jaký jiný by tak asi mělo bejt, tady u nás na Jihu?

Dal sem si chladivou sprchu.
Vychutnal ty okamžiky, s jakými dopadal proud stříkající vody na mý bronzově vopálený svalnatý tělo.
Pět minut ráchání a dost.
Přesně pět minut a to každý ráno.
Pět minut sprchování ukončilo zvonění minutky, kerou mám ve sprše.
Zastavil sem vodu a ani by mne nenapadlo bejt pod chladivou vodou o minutu dýl.
Ctím pořádek, důslednost, právo a vyžaduji to i vod jinejch.
Jináč nebude nikdá nikde pořádek a klid a bezpečí.

Utřel se do sucha, přehodil na sebe lehký froté župan a šel bosý do kuchyně.
Začátek skvělýho amerického dne je určitě i ve skvělý snídani.
Votevřu ledničku, vezmu z ní krabici pomerančovýho džúsu, kelímek burákovýho másla, tři vejce a plátek slaniny.
S úsměvem krájím slaninu na kousky a dávám na pánev, která se vohřívá na plynovým sporáku.
Špek se v ní kroutil a voňavě tál.
V ten vokamžik je správný čas na vyklepnutí vajec do pánve na slaninu. Chvíle čekám až budou vejce tak akorát.
Skořápky vyhazuji zásadně do drtiče vodpadků.
Bezva americká věc!
Mezi tím čekáním, než budou vejce hotový na slanině, vložím dva krajíce do topinovače, což je další bezva americká věc a když se ozve "lup" tak z něj vyskočej dva dozlatova vopečený plátky toustovýho chleba.
Dám si je na talíř, namažu burákovým máslem a přidám míchaná vejce na slanině.
Do vysoký sklenice si naleju pomerančovej džús.
Bezva pití po ránu.
Někdy večer skáknu do blízkýho báru na dva panáky burbonu. Jen na dva.
Vím, že ráno budu řídit svýho miláčka Harleje.
Pohlíd sem na stůl.
Něco na něm chybělo.
To něco byl jahodový džem a příbor.
Tak sem to napravil, z ledničky vzal sklenku s džemem a ze šuplíku vidličku a nůž a položil na stůl.
Hodil sem voko na hodinky, ten pohled mě uklidnil, mám do vodjezdu a nahlášení se do do služby na stanici dost času.
Sedím u stolu a v pohodě snídám. Usmívám se.
Úsměv amerického policajta nikdá nevopouští, jak by vypadal před svými spoluobčany, kdyby se neusmíval?
A to de často o sakra i o vážný věci!

Mám před sebou dení páteční službu.
Po ní dva dny zaslouženýho volna.
Co v nich jen podniknu, kam si zajedu, že by do westernovýho městečka? Maj tam novej program a jsou tam bezva girls, co stojej za poznání zblízka. Už bych ňákou měl i v tý mý železný rozvrzaný posteli.

Žiju furt sám.
Nechcu vážně vážnou známost.
Vázat se na jednu ženu? Domnívám se, že by stejně žádná nedocenila moji naprostou odevzdanost policejní službě, službě mý vlasti a občanům.
Eště sem nenarazil na tu, pro kerou bych byl ochotnej položit i svůj život, kerej stejně každej den riskuju pro druhý.
A stejně to nikdo pořádně neocení, vidí ve mně, celkově v nás, jen policajty, co buzerujou slušný lidi.
A to stále eště nemám jedinej pořádnej zásah, stále čekám na pochvalu od kapitána a vod starosty.

Nemůžu se dočkat, jak se budu prohánět na motorce po dálnici, na svým úseku měřícím dlouhejch 200 mil a jak budu dohlížet na právo a bezpečnost, tak jak sem se zavázal při slibu věrnosti.
Hřeje mne pocit, že se třeba právě dnes stane něco nepředvídatelnýho, u čeho budu já jako první a pak pan kapitán...
Snídaně je ve mně.
Přestávám snít.
Vkládám nádobí do myčky a svlíkám župan.
Pověsím jej pečlivě na ramínko aby uschl.
V tom horku to nebude dlouho trvat.
Votevírám šatní almaru a se zbožnou úctou v ní hladím motorkářskou černou koženou kombinézu, než ji vyndám.
Stejně tak ty vysoký boty, rukavice a bílou helmu. Zrcadlový brejle přeleštím naposled speciální kůžičkou. Nasadím úsměv číslo dvě.
Policajt musí vypadat dokonale, aby budil respekt. Natáhnu na sebe slipy a funkční triko, pak kombinézu, fusakle a vobuju si ty bezva vysoký boty.
Nasadím zrcadlový brýle na nos a na hlavu nasadím helmu a pořádně si ji připevním pod krkem.
Poslední kontrola - u opasku je v pouzdře nabita a zajištěna služební zbraň, kolt pětačtyřicítka.
Ten budí respekt sám o sobě i bez výstřelu.
Všecko je oukej.
Zbejvá pomodlit se za celou Ameriku, za prezidenta a můžu vyrazit do služby.

Cestou z bytu potkávám na schodišti sousedy.
Vidím v jejich očích úšklebek.
Ááá... Soused Policajt jde na to!
Ale aby řekli bůůů, dobrý ráno Frenkí, to ne!
Jen ten starej doktor vod vedle, ten mne zdraví a nevím proč, nevodpustí si po pozdravu poznámku, že lidi dneska jezděj jako blázni na těch silnejch motorkách a myslej si vo sobě že sou bůhvíco!
Blázni tak jezdí?
Jenže Já nejsem blázen.
Já sem policajt!
Ustoupili mi z cesty, abych moh co nejrychlejc po schodech dolů, ke svýmu milovanýmu motocyklu, kterému jak věděli, říkám tak důvěrně Harlejku!
A jo, lidi, proč bych to tajil.
Já svýho harleje, tu koženou kombinézu, helmu, boty a zbraň, no prostě fšecko co maj mít americký policajti na sobě, já to prostě nade fšecko zbožňuji.

Nasedám na pohodlný sedlo skvělýho amerického motocyklu, pýchy našeho průmyslu, votočím knoflíkem vysílačky a nahlásím se dozorčímu na stanici, že du do služby, že vyrážím na západní větev dálnice.
Pak nakopnu motor a vyrazím vstříc dnešnímu slunečnímu dni.

Po ujetí několika mil sem přidal pořádně plyn.
Motor jen bublá a po vočku nakukuji do aut, kerý předjíždím, estlik v někerým z nich nezahlídnu ňáký podezřelý cestující. Tady u nás v kraji se však už dlouho dlouho nestalo nic nečekanýho.
Žijou tu samý slušný lidi, co si hleděj svýho a na pořádek taky dbaj.

Když sem míjel první vodpočívadlo na pětasedumdesátý mejli, nestačil sem zpomalit svýho miláčka a dobrzdit u nájezdu, abych vjel na parkoviště, prostě jo, přejel jsem ho, ale zahlíd sem tam cosi hodně podezřelýho, co upoutalo moji pozornost, protože já sem furt ve střehu, to americký policajt musí bejt.
Za mekáčem, kterej měl stažený rolety, byl jistě zavřený, stálo fáro, na první pohled bylo vidět, že to není žádná amerika, ale ten bourák byl určo z ciziny, snad mexikán, možná i z tý Evropy, či odkud sem v nich začali jezdit mexikánům hodně podobný týpci, jen o něco tmavší pleti, asi tam maj u nich vopravdu hodně slunka jak je rok dlouhej, ale stejně, divný, že jo, u nás svítí sluníčko taky hodně a přece sme tu všici bílí.
Vod slunka jen vopálení, bronzoví.
A taky tam stál druhej bourák, náš, americkej chrajsler, a ináč žádný jiný fáro.
A divný na tom bylo to, že sem zahlíd ňáký dva chlápky, ty hodně vopálený, divný týpky už na první pohled, a dvě stejně tmavý ženský v takovým divným voblečení, co se u nás v kraji nikdá nenosí, jak stojej u toho bouráku a lidem v něm něco nabízej.
Napřed sem si myslel, že pad i výstřel, jak se to zalesklo, ale neslyšel jsem žádnou ránu.
Zablejsklo se to žlutou zářivou barvou.
Tak tady se asi pašuje zlato májů, možná astéků!
Co fčíl?
Mám to votočit do protisměru a zasáhnout při předávání kontrabandu, nebo mám zavolat kapitánovi a požádat o posilu?

Ujížděl jsem dál po tý naší skvělý dálnici a najednou mě to napadlo.
Na stopadesátý mejli je vodpočívadlo a pumpa, když se voni zastavili tady, na pětasedumdesátý, tak pojedou oslavit byznys tam, kde maj v mekáču otevříno!
K mekáčovi na stopadesátý a doplní si tam pár galonů benzínu na šélce.
A tam si na ně počkám, posvítím jim do kufrů a uvidíme, o co tam tak krucinál šlo.
Eslik o zlato, tak jo, zlato májů, zlatý sošky astéků, ale taky ho mohli měnit za drogy, že jo, no tak nebo tak, pochvala mě nemine za to, že sem furt ve střehu!

Ubral sem před nájezdem na odpočívadlo plyn a pomalu projel parkovištěm, na kerým stál jedinej americkej bourák, ale nebudil ve mně podezření, páč ty lidi z něj seděli u stolku a pořádali i v tom horku piknyk. Zaparkoval jsem za mekáčem, měl votevříno, stejně tak šélka pumpa.
Sundal sem helmu z hlavy, jen zrcadlovky sem si nechal na nose, proč by mně měl každej vidět do mejch vočí, že jo, lidi musím trochu znervóznit když netuší kam a na co se koukám, a zamířil k nim.
Slušně sem pozdravil, jak jináč, a zeptal se, kam maj namíříno.
Prej do jeloustonskýho parku a tady maj zastávku, štreka je to daleká a řidič že je zodpovědný, dělá bezpečnostní přestávky co chvíli.
Pochválil jsem je.
Nabídli mi místo u svýho stolu.
Bohužel sem musel odmítnout a jen tak, napůl huby jim řek, aby byli ve střehu, že možná přijedou dvě podezřelý fára, ale že budou v přítomnosti americkýho policajta, takže v klidu a v bezpečí.
Vylekali se, ale když sem poplácal svoji pětačtyřicítku u pasu tak se zklidnili a dál do sebe cpali hambáče a zapíjeli je ledovou kolou.
Postavil sem se za mekáč a sledoval, co se bude dít. Nezmejlil sem se.
Tak jo. Jo, trochu sem se zmejlil, jo zmejlil, páč přijelo jen to divný neamerický auto.
Ty lidi, co v něm seděli, nebyli mexikáni.
Řek bych, že byli nejspíš odněkud od rovníku, byli to hodně, ale hodně vopálený kůže, to jo.
Řidič zaparkoval nedaleko stolku s piknykáři.
Zůstal sedět a nechal běžet motor na volnoběh.
Z auta vystoupili, dech se mi zatajil, zase ty dva týpci a ty dvě ženský, jedna držela v ruce tašku a tiskla si ji k tělu, jako by v ní měla něco, ale jo moc cenýho, a jen tak prošli okolo těch co maj namíříno do jeloustonskýho parku a co tady piknykovali.
Slušně pozdravili lámanou amerikánštinou a pak, jako by si to rozmysleli, nešli dál k mekáči, nešli ani k šélce, ale náhle se otočili aby ty naše slušný lidi voslovili, slyšel sem každý jejich slovo, ale bylo málo těch, kerým sem porozuměl. Ňákou divnou řečí na sebe hlasitě pokřikovali.
Rychle obestoupili stůl a jeden z nich prosil piknykáře, prý že ztratili platební kartu, holt smůla, že jo, ale že moc prosej, že maj sebou rodiný zlato, prsteny a tak, který by prodali kus za sto doláčů.
A ta ženská hned ruku do tašky a vytáhla na slunce prsten, to jejich rodiný zlato, no prsten byl velkej skoro jak krabička sirek, musel mít mnohem větší cenu, že jo.
A tak se jeden z piknykářů nad jejich neštěstím slitoval a rozhod se ten prsten koupit pro svou holku.
Ženská mu s ním mávala před nosem a zlato se jen blejskalo v tom horkým slunečním dnu, až tak, že to i mě voslnilo, třpyt zlata, to byl ten podivný záblesk, to nebyl tichý výstřel!
Jakmile vytáhl prkenici a chtěl z ní vzít stováka, tak se k němu bleskurychle naklonila ta druhá ženská a prkenici mu vytrhla z ruky!
Ty dva týpci na ně něco zakřičeli v tý jejich rodný řeči a všici se dali na utěk k autu.
Naskákali do něj a chtěli v něm co nejrychlejc z odpočívadla zmizet.
Jak se tak šofér votáčel k výjezdu, vyskočil sem zpoza mekáče s policejním odznakem v ruce a zařval Jménem zákona zastavte motor vozu a vystupte z něj a položte ruce na kapotu tak abych na ně viděl!
Lidi jo, šofér ale přidal plyn, málem mě srazil do prachu cesty a bleskurychle se zařadil do rychlého pruhu dálnice a ujížděl po ní pryč na plný plyn.
Piknykáři byli z toho el pasa v šoku a něco na mě volali, když sem vokolo nich projížděl na svým miláčku Harlejovi na plný plyn, abych dohonil auto s těmi zločinci mířícími zřejmě k hranicím.
Je jedno, jestli někoho oloupíte o deset centů nebo o tisíc dolarů! Je to pořád stejná loupež!
A to se u nás v Americe, ani nikde inde trpět nebude!
Má motorka mne nezradila ani dnes.
Zato jsem udělal fakt inou, jo hrubou chybu, ke kerý se přiznám kapitánovi, nenabil sem si bateriji ve vysílačce a tak mi klekla a já si tak nemoh přivolat posily.
Řítil sem se po dálnici se zapnutejma světlama a vyjící sirénou.
Auta mne pouštěla před sebe a tak sem poměrně rychle dohonil a dojel auto s tou lupičskou bandou.
Když sem je předjížděl, na malou chvíli se mi zdálo, že se řidič přece jen rozhodl zpomalit a že zastaví, že mne respektuje a podvolí se zákonu.
Jo, hovno! Sice přibrzdil, ale jen proto, že mezi tím se náhle otevřelo zadní vokýnko a spolujezdec z něj na mne namíříl hlaveň jakýsi zbraně.
Pad výstřel, byla to rána jako z děla a tak sem instinktivně sklonil hlavu až na řidítka a přidal plyn. Kulka prosvištěla nad mým tělem.
Bohužel sem nezvlád svýho miláčka a položil ho do smyku, kutálel sem se po tý naší krásný dálnici, cejtil, jak se na mě trhá má nádherná kombinéza, slyšel jako z dálky zvuk praskajích plechů a pak nastal klid.
Ztratil sem vědomí.

Ten klid byl hodně dlouhej, si myslím.
Nevím, jak dlouho sem ležel na okraji u dálnice a opodál mne můj miláček Harlej, zničený, rozbitý, prostě na odpis.
Pak sem ale nad sebou uslyšel ňáký hlasy.
Po tom neskutečným tichu mi připadly doslova božské.
Copak sem se zabil?
To sem v policajtským nebi tak rychle?
Ale ten hlas přece znám! To je přece hlas toho starýho doktora vod nás z baráku, souseda vod vedle!
Že by zrovna dneska taky natáh bačkory?
To sou mi věci.

"Dobrý, dobrý, už ho mám, už naskočil, ufff, já myslel, že se nechytne. Podívejte se mu na papíry jak se jmenuje."
"František Novák..."
"Jak?"
"Povídám, má u sebe papíry se jménem František Novák."
"Vždyť to je ten kluk od nás, od vedle.
Pane Novák jestli mne slyšíte, dejte znamení, mrkněte okem, nemusíte mluvit...
Za chvíli tu bude pro vás přistávat vrtulník, máte kliku, že jste tu bouračku přežil, snad to bude dobrý, bez následků... Sakra, co vás to jen napadlo, říznout tu nepřehlednou zatáčku tady v buchlovických kopcích tak rychle?
A ještě k tomu na staré jawě dvěstěpadesátce?
Máte štěstí, to teda jo.
Tady ta plastová pistolka je vaše?
A ta radiostanice taky?"

Moh sem mluvit, ale mlčel sem.
Těžko by mi někdo v tu chvíli uvěřil, že sem policajt ve službě, kerej měl nadosah svůj první vostrej zásah jako americký policajt na dálnici mířící do Texasu.
Každou volnou chvilku sem si tak vyjížděl a sousedé mě ráno, když mě potkali, říkali: Áááá! Soused policajt jde na to!
Už nebudou.
Už nikdy nebudu jako americkej policajt.
Proč?
Protože si v tomto blbým státě na pořádnou motorku nemám jak našetřit!

Publikoval(a): Tonyend, 27.1.2013