Anotace: Nejde zrovna o pohádku v pravém slova smyslu, spíš o příběh jednoho plyšového medvídka. Co všechno bychom viděli, kdyby se nám s dětstvím nevypařila z duše schopnost vidět svět s trochou fantazie.

1. HRAČKÁŘSKÝ KRÁMEK

V hračkářském krámku bylo ticho a tma. Byl to jeden z těch malých obchůdků, které vytrvaly, i když všude vyrostla spousta obrovských supermarketů, plných hraček za pakatel. Snad že jeho majitel k tomu krámku přilnul, snad mu připomínal vlastní dětství. Zkrátka tento krámek tu kousek od náměstí odolával času.
Vejít do něj bylo jako ocitnout se v jiném světě. Byl to úplně jiný pocit než mezi regály ve velkých obchodech, kde sice nabízeli více zboží, ale hračky v nich byly jako bez ducha. To tady měl každý pocit, že hračky na starých regálech každou chvilku obživnou, a když ne, tak minimálně aspoň každého návštěvníka pozorují.
V ten večer po zavření zde bylo ticho jako vždycky. Ale pak se na jedné polici něco pohnulo. Nejdřív jen tak trošičku, ale pak už se to posunulo o pěkný kousek. Malý, asi na dlaň vysoký medvídek se protáhl a zvědavě vykoukl z police ven. Byl celý hnědý, jen kulaté bříško, tlapičky a kousky uší měl žluté. Do čela mu padalo několik neposlušných pramínků čehosi, co snad měly být vlasy. Měl daleko od sebe posazené černé korálkové oči, korálkový černý nos a usměvavou pusu. Vypadal obyčejně, ale bylo jasné, že obyčejný není. Zvědavě koukal kolem sebe, místo aby seděl na polici jako ostatní hračky.
Na protější polici otevřel nejprve jedno a potom i druhé oko velký plyšový králík: „Hej, ty mrňavej, kam si myslíš, že se hrneš? Víš, že nemáme nikam lézt a zůstat pěkně na polici, kam nás uložili.“
„Já vím,“ řekl trochu nesměle maličký medvídek, „ale když já bych chtěl vidět, co je tam dál za těmi policemi.“
„A k čemu ti to bude?“ namítl králík.
„Nevím, jen mě to prostě zajímá,“ tiše odpověděl medvídek.
„Já tomu rozumím,“ ozval se kousek zleva dřevěný náklaďák,
Medvídek zesmutněl a zkroušeně se posadil zpátky na polici, kam patřil. Asi se odsud nikdy nedostane a navždy zůstane tady na polici.
„Nic si z toho nedělej, mrňousku, však ono to tu není tak špatné. Já jsem tady už pěkně dlouho a nestěžuju si,“ brouknul z protější police velký plyšový králík, zavřel obě oči a odmlčel se.
Hračkářský krámek se zase ponořil do ticha, ve kterém odpočívaly všechny hračky s nadějí, že snad zítra přijde někdo, kdo si je koupí a odnese s sebou domů.
„taky bych si někdy rád protáhl kolečka a nestál pořád na jednom místě. To by teprve všichni koukali, až bych profrčel kolem se svou krásně červenou korbou. A teprve, až by viděli, co toho uvezu!“ vychloubal se náklaďák.
„Ty toho tak uvezeš,“ pohrdavě si odfoukl králík, „tak leda tady našeho zvědavýho mrňouska. Pod větším nákladem by se ti rozjely kolečka a bylo by po tobě.“
„To není pravda,“ rozhořčeně se bránil náklaďák, „Já nejsem žádná moderní plastová napodobenina auta, já jsem poctivé dřevěné auto, které něco vydrží!“
„Vy toho naděláte,“ ozvala se z horní police štíhlá, moderně oblečená panenka s dlouhými blonďatými vlasy až do pasu, „stejně by si všichni všimli spíš mě, jsem krásná a děti mě milují. Takový staromódní auťák nebo obyčejný nezajímavý medvěd a králík je vůbec nebudou zajímat.“
„No ale jak se dozvím, co je tady za těmi policemi?“ nedal se odbýt maličký medvídek.
„Až si tě někdo koupí a odnese odtud,“ odsekla nafoukaná panenka a dodala: „ale ty máš pramalou šanci, vždyť kdo by si chtěl koupit zrovna tebe!“
Medvídek zesmutněl a zkroušeně se posadil zpátky na polici, kam patřil. Asi se odsud nikdy nedostane a navždy zůstane tady na polici.
„Nic si z toho nedělej, mrňousku, však ono to tu není tak špatné. Já jsem tady už pěkně dlouho a nestěžuju si,“ brouknul z protější police velký plyšový králík, zavřel obě oči a odmlčel se.
Hračkářský krámek se zase ponořil do ticha, ve kterém odpočívaly všechny hračky s nadějí, že snad zítra přijde někdo, kdo si je koupí a odnese s sebou domů.

Publikoval(a): Bíbí Ája, 7.4.2017