Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Pohádka o třech královstvích

Pohádka o třech královstvích

Lionhead Pohádky » Pro větší děti

Anotace: Pohádka o třech královstvích

Milé děti,

jak to tak v pohádkách bývá, žila, byla jedna moc hezká princezna. Měla vše, na co pomyslela. Žila na krásném hradu a služebnictvo jí sloužilo. Chovala se prý mile a důstojně. Princezna byla dcerou východního krále Leckoberga. Král rád pořádal okázalé hony a na všemožné slavnosti zval jen ty nejvybranější hosty. V království žil jeden mládenec. Byl to jinoch urostlý, práce se nebál, co bylo potřeba, to zastal. Ovšem osud k němu nebyl milosrdný a ačkoliv byl stavu šlechtického, byl chudý jako kostelní myš. Jednoho dne z rána, když zajišťoval otop pro svoji chalupu, přišel posel dobrých zpráv. Šlechtici Dědino zvolal: „mám pro tebe zprávu milý pane.“ „Děkuji ti postonoši“ odvětil mládenec a jak se patří a sluší, psaní netrpělivě otevřel.
Buďte zdráv šlechtici Dědino, zveme Vás na dnešní bál. Dostavte se při západu slunce, psalo se písmem krásným. Dědina byl šťasten, přál si jediné a to poznat princeznu Hildu.
Když přijížděl, viděl, že plno koní už bylo ustájeno. „Podkoní věnujte se mi prosím“ zvolal. Za malou chvíli přiběhl mladý hoch. Mohl být tak 12 let stár. „Velmožný pane, mohu se postarat o vašeho koně?“ tázal se. „To víš, že můžeš,“ vysoukal ze sebe mile rozpoložený dědina. Vezmi si tohle pacholku“ a dal Kryštofovi dva zlaťáky. Kluk si radostí výsknul a utíkal i s koněm pryč, náhle se však otočil a zvolal „dík“ a usmál se. Dědina úsměv opětoval a pacholkovi na rozloučenou zamával.
Prostory hradu byly vskutku okázalé. Kam jste se podívali, všude byla okázalá nádhera. Nábytek jen z toho nejkvalitnějšího dřeva, koberce tkané tou nejjemnější jehlou, svíce z toho nejvíce karátového zlata a společnost - vše na co jste pomysleli. Na posledu v mezipatře hráli hudebníci líbezné melodie, dámy neunikly pozornosti šaška, stoly se prohýbali nejlepším jídlem a servíři ve vlnách zrovínka přinášeli ovoce a bílé víno. Dědina tuto okázalost znal, ale nebyla mu po chuti. Žil spokojeně ve své chalupě vedle lesa. Nepřišel hodovat, stál o jediné – poznat princeznu Hildu.
Jak se sluší a patří, byl Dědina audienčně předveden před krále. Slovo dalo slovo a povídali si dobrých pět minut. Aby Dědina neurazil, dopřál si nadívanou křepelku s do zlatova opékaným bramborem a dušenou zeleninou. Jako pití poručil si červené víno.
Když všichni společně pojedli, přál si král jediné a to tanec. Jak král pravil, tak se stalo.
Náš mladý Dědina neváhal, odhodil nesmělost a vyzval princezku k tanci. Pyšně podupávala střevíčkem a volala „a nepůjdu“, ale hlavní slovo měl král, který zbrunátněl a hlubokým hlasem pravil „půjdeš jako že se Leckobergová jmenuješ!“ Dědina byl chvíli šťasten, chvílí smuten a pak už necítil vůbec nic. Nemohl odejít dříve, dokud král neohlásil konec hostiny. Zbytek slavnosti strávil s šaškem a společně bědovali nad životem.
Mezitím v druhém království na západě, které se potýkalo s vlnami nepřátel z východu, žila, byla jedna bodrá hraničářka. Co se lukostřelby týče, nikdo nad ní neměl. Kolovaly o ní zvěsti, že prý dokáže trefit hozené jablko a zároveň skolit dravce. Na hranicích se po několika dnech litých bojů konečně přestaly objevovat kaluže krve. Ačkoliv by hraničářka za svoje království položila život, byla ráda, že má chvíli klid a je především živa a zdráva.
Hraničářka milovala Hru osudu, měla jeden toulec, avšak dva druhy šípů. První klasický, s precizně obroušeným a začištěným hrotem a ten druhý se smrtelnou dávkou jedem napuštěným. Každý se hraničářky obával, a pokud situace dovolila, raději vyjednával, zaplatil počestně na hranici a jel dál. Nikdo nechtěl riskovat vlastní život a raději se Hře osudu vyhnul.
Pár dní na to, co se Dědina věnoval obdělávání půdy v okolí své chalupy, když tu náhle na obzoru spatřil spěchajícího postnoše. „Dědino, dědino“ volal postonoš dýchavičně.“ „Mám prosbu milý Dědino, snad mi vyjdeš vstříc.“ „Mariáne copak se děje?“ zajímal se Dědina. „Prosím pěkně Dědino, potřebuji doručit tento dopis do Šedého království, ale nemám žádného povozu!“ Marián nedisponoval koněm, a proto hledal pomoc právě u Dědiny. „Dobrá Mariáne, pomohu ti a pokusím se psaní doručit, co nejrychleji, ovšem nebude to zadarmo.“ Postnoš si byl vědom, že riskantní úkol musí býti patřičně odměněn. Nabídl tedy 150 zlatých a Dědina velkoryse úkol přijal.
Druhého dne se Dědina se svojí klisnou vydali na cestu. Nejrychlejší cesta vedla přes hranici v Korovově království. Vyjeli z rána, aby do Šedého království dorazili na druhé den před setměním.
Hraničářka neměla dobrý pocit, cítila, že se zanedlouho objeví další vlna nepřátel, nicméně stále byl klid, a tak odpočívala.
V odpoledních, sluncem zalitých hodinách, uslyšela dusot malého počtu kopyt. Odhadovala to na jízdu jednoho, maximálně dvou jezdců. Prozíravě si nachystala svůj vzácný luk a nasahala náhodný šíp. V dáli se objevila postava v kápi spěchajíc rychlostí naznačující, že jezdec na nějakou hranici z vysoka kašle. Podobné způsoby však hraničářka tvrdě odsuzovala a neměla jakýchkoli pochyb o tom, že tvrdě zasáhne. Jezdec i nadále ignoroval přítomnost hranice, až tu najednou zapálila jej bolest v rameni tak krutá až dokonale ztratil kontrolu nad svými otěžemi a svalil se na zem.
Zamrkal, protáhl si krk a zaměřil se na tupou bodavou bolest v okolí obvázané pravé paže. Ani chalupa, ani místnost, ani vybavení Dědina v životě neviděl. V chalupě nikdo nebyl, avšak Dědina po chvilce uslyšel ržát svoji kobylu nedaleko stavení. Nedbal na šat a ve spodním prádle vyběhl na luka. Uviděl malebný kraj a svoji kobylu, jak se pase orosenou ranní trávou.
Vzhledem k tomu, že byl Dědina pravopisec, nebyl schopen svoji poraněnou rukou napsat byť jen jediné slovo. Jediné co měl u sebe, byl amulet po předcích a v měšci 75 zlatých, které mu prve předal Marián jako zálohu. Rozhodl se jako vyjádření díků za záchranu ponechati oba předměty na psacím stole hraničářčiny chalupy. Dědina již dále nezahálel, oblékl svůj polokožený šat, uklidnil klisnu a vydali se opět na cestu směrem do Šedého království.
Vypálená zem, poničený rozcestník a hořící obora nevítaly nové návštěvníky šedoboru zrovna přívětivě. Dědina však chtěl dostát svému poslání. Dva dny a dvě noci putoval střídavě dřímaje krokem pomalým na své klisně.
Psaní bylo určeno šedoborskému šlechtici Jamutovi, který měl v hlavním městě otevřenu prosperující písárnu.
Pozdního odpoledne, Dědina dorazil k branám šedoborského hlavního sídla – hradu Kvilín. Po prokázání stavu šlechtického i štemplu na dopise, pustila kvilínská stráž Dědinu bez obtíží do prostoru za dominantními hradbami.
Vyhledat šlechtice netropilo Dědinovi žádných větších námah. Jamut byl pohledný, v krásné látce i barvě oděný prošedivělý muž. Dědinu velkoryse přijal a ubytoval. Večer se měli setkat v nedaleké hospodě o U čtyř kopyt. Postarší Jamut byl velice hovorný člověk, a tak s Dědinou prodebatovali první posední. Šlechtic mladému Dědinovi sdělil, že nemá žádných potomků a potřeboval by za sebe dva nástupce, neboť jeho písárna byla v Kvilíně jedinou. Dědinovi to připadalo troufalé, ale po dvou hodinách příjemného rozhovoru zmínil sebe, jakožto mládence bez jasného cíle a postonoše Mariána, jakožto pracovitého jinocha, ale bez možnosti dostat se dál než z království odkud oba pocházeli. Ve chvílí, kdy padla řeč na Mariána, vzpomněl si Dědina na své poslání a předal Jamutovi psaní. Postarší šlechtic rozbalil a posléze si psaní horentně četl a stále více se mu zakrucovaly koutky do všemilého úsměvu až se najednou rozchechtal mocněji než opodál sedící kumpán místní knajpy. „To je hlava ten náš kluk Mariánovic, ten má ale fištróna“. Dědina nemusel ani nic dále vysvětloval, když najednou se z úst starce ozvalo „Dědino, zítra pošleme povoz pro Mariána a vy se oba stanete součástí mé písárny!“ Dědina neměl žádných námitek. Kobylu měl u sebe, jediná však chalupa nechána na pospas jej trápila.
Druhého dne z rána Dědinu napadl milosrdný čin. Vybavil si malého a úslužného Kryštofa a nelenil a napsal dopis, který obsahoval informaci ohledně jeho chalupy a že veškerý svůj majetek v prvém království připadá právě jemu. Téhož dne vyhledal místního fojta a nechal vše zpečetit úředně. Psaní následujícího dne odvezl místní postonoš mířící do prvého království.
Pár dní na to dorazil živ, zdráv a především šťasten postonoš Marián. Uvítali se prve s Dědinou a pak se všichni dali do řeči společně s Jamutem, jak jinak, než nad džbánem místního ležáku.
Jak šel čas, v době kdy starý Jamut oddychoval na smrtelné posteli, písárna prosperovala jako nikdy. Dědina se zastal role obchodníka mezi stavy i navenek a Marián se staral o chod dílny, postupem času se vypracoval až na samotného mistra.
Do tří let od Jamutova pochování, písárnu rozezvučel smích i pláč malého novorozeněte.
Publikoval(a): Lionhead, 1.4.2015
Přečteno (424x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 27.1.2021 07:21
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti