Anotace: Pokračování 2

Tak poslové k hraběti hovoří, kol hlouček dvořanů , rychle se vytvoří. Zděšený šepot počne se ozývat, nikdo však zprávy ty nedobré, hlasem svým chvějícím, nehodlá pravdivě nazývat. Beznaděj v očích všech kol kolem , zvolna se rodí.
Co počít s kůzlátkem bezbranným , nad nímž se v houfu tom hladovém , krkavci slétají - rojí. Pozvolna oči všech dvořanů k pánu se obrací. Vidno přec, že jemu jistota z očí se neztrácí. Nakonec šepot ten zmatený docela utichá. Oči všech na pánu visí, ve tváři jeho , kde nadobro převládli , šibalské rysy. Otázky palčivé, přesto ve vzduchu visí. Kam se hne koťátko bezbranné na něhož zuby si brousí, zuřivé, divoké krysy.
Hraběcí milosti , co počnem sobě. Dva naši sousedi přemocní, spolu si vyhlídli bezbrannou oběť. Pozřít nás hodlají , jak sladkou malinu, komu že máme to dávati za vinu.
Přátelé dvořané , lide můj věrný. Není dnes důvodu mnoho , proč máme se radovat. Prosím jen o jedno, pomněte trochu jen. " Když brod je daleko , proč si hned kalhoty stahovat." Zoufat si dopředu , nemá přec ceny. V domovy spěchejte , konejšit děti své, dcery i ženy. Moudrých kmetů radu , ihned dám povolat o vpádu vojsk těch zlých, budeme rokovat. Tak moudře hrabě k lidu svému , hlasem pevným hovořil, jiskérku naděje v očích svých věrných , slovem tím vytvořil. Byť duší jeho, smutek i obava , kvapem se šířila. Jak chrániti zemi svou , kde beznaděj se strachem kořeny pustila.
V hraběcích komnatách trůnního sálu , rada se schází. Starost i obava v očích všech přítomných, cestu si razí. Jak se dnes zachová hrabě náš , vládce? Řeč tu svou úvodní promluví jako vždy , rázně a krátce?
Ticho - bezhlesé ticho nese se sálem , jen tepot prudký i bázlivý, srdíčka souseda , slyšet je málem. Hrobové ticho je jako v kostele , slyšeti peříčko , co služce by vypadlo při stlaní z postele.
Tak smutno na zámku dlouho již nebylo , v koncích je hlahol a smích , pohárů cinkot , co sály neslo se, zvonilo. Sklopené hlavy rádců svých , hrabě tu vidí. Nemluví , nepřou se , zrakem svým do země ryjí. Či snad se za bázeň svou, malinko stydí? S přetěžkým srdcem svíraným obavou, vystoupil hrabě , před valnou hromadou, rádců svých věrných, zděšených strachem z mračen těch temných. S pohledem jiskrným a jasným čelem , promluvil bez bázně , hrdě a směle.
Hej rádci moji věrní, nač hlavy své smutně tu kopíte, zrakem svým zděšeným po zemi, mravence honíte. Vím , zlé časy hrnou se za naše humna, přes průsmyk západní , vysoké hory. Tam kde smích švitořil, mračného strachu, plné jsou dvory. Rychle a urputně , cestu si razí. Na co jen dosáhne, to všechno zmrazí. Obav a nejistot máme teď stohy, co všechno zahubí , zničí a zkazí. Dechem svým ledovým svírá nám srdce , údy všem tuhnou z černého temna. Kam ten strach ledový , zakopat, zahrabat, přemoci , do kouta vehnat. Strach ,
bázeň i obava, dotírá , překáží dělnému lidu. Ten však chce pracovat, milovat v míru a klidu.

Možné to není ,když za humny slyšíme, bubnů válečných rachot a hřmění. Dva lační , chamtiví dravci na lup se vydali , aby nám zemi tu naší maličkou, zdeptali, sebrali. Kořisti i lupu zachtělo se těm dvěma pánům. Malí však střípeček přehlédli v onom svém plánu. Dva velcí kohouti , zrnko jen jedno, kdo jej dřív uchopí , není však jedno. Každý z nich hodlá se zmocnit té naší země. Zasejme tedy mezi ně , nesvárů , závisti sémě.
Pokračování příště......

Publikoval(a): Taren, 31.8.2014