Anotace: O odhozeném obalu

Byl jednou jeden obal od žvýkačky. Už když se narodil, byl mezi mnoha a mnoha sourozenci. A ještě, když byl velice mladý, se obal oženil se žvýkačkou. Ó jak ji miloval! Věděl, že mu byla souzena (proto to byl obal od žvýkačky), ale ona pro něho znamenala víc, než by čekal. Aby svou lásku dokázal, objímal ji, neboť neměl ústa, jimiž by svou lásku vyznal jí. A sic nemohli na mnoho vycházek si vyrazit i přesto byli šťastni.
Jednoho dne, myslím, že Obal zrovna svíral svou Žvýkačku v objetí, když se náhle stala přímo hrůzná věc. Žvýkačka i Obal byli zvednuti z přihrádky, ve které si žili již nějaký čas a přeneseni kamsi jinam. I Obal si pomyslel: „To je ale krása! Výlet a zadarmo!“ A myslil si, že je to dobré. Ale děs a hrůza! Nejen, že to nebylo dobré, nýbrž přímo zlé, děsivé, ohavné a zlé! Ta stvůra, jež je bez potíží z jejich domu zvedla, náhle začala oddělovat nebohý Obal od jeho milované Žvýkačky. Bránil se a bránil, avšak nadarmo. Kdyby mohl mluvit, jeho hlas by zněl nocí a liduprázdnou ulicí. Zoufalý hlásek žádající o slitování. Však mělo to být tak, že obal musel opustit svou milovanou.
Nebohý, nechtěný a nevyslyšený obal dopadl na trávu. Zabolelo jej na těle i na duši. Ach, kdyby nohy měl, dohnal by toho zloducha, toho lotra! Dohnal by jej a dal mu za vyučenou! Však neměl nohy a jen smutně v trávě ležel. Kdyby měl hlas hromový, zakřičel by do ticha! Zakřičel by tak, že by jeho milá slyšela a věděla, že ji miloval a že jej mrzí, že nikdy již se nesetkají. Však neměl hlas a tak jen ležel a zoufal si. Zoufal si a zoufal, nemožný to patron. Svět nad ním zlomil hůl. Jeho láska jej opustila, jakýs lotr pohodil do ledové trávy. A čas šel a šel. Ani on k nebohému Obalu nebyl milostiv a tak se myšlenky Obalu stočili ke smrti. Trvalé spočinutí bylo jediné, na co myslel. A tak se z něho stal filozof. Však k čemu býti filozofem? K čemu jen, když smutně ležíte v trávě?

Publikoval(a): Fiimurz maukumshra, 7.11.2013