Anotace: I v pomíjivosti je krása.

Nejspíš si o mně budete myslet, že jsem morbidní (nebo se v tom ujistíte). Ve mně totiž smrt nevzbuzuje nechuť nebo paniku. Smrt vnímám jako přirozenou součást života,koloběhu, i když setkání s ní je v lidské rovině mnohdy trýznivé a bolestivé. Ale tak to už na světě chodí. Něco končí, aby něco jiného zase mohlo začít. Budu-li citovat Hérakleita: „Panta rhei“. Vše plyne. Vždy si pod tím představím voňavé růžově kvetoucí sakury, symboly pomíjivé povahy života. Memento mori, přesýpací hodiny, které nám visí nad hlavami a nelítostně odpočítávají náš pozemský čas. Jak neuchopitelná je pomíjivost. Pomíjivost krásy, slávy, lásky, štěstí.. Je srdcervoucí a zároveň krásné pozorovat ten neustále se opakující cyklus zdánlivé smrti a zrození, který mé nitro naplňuje pokorou. Jsme tak nicotní, ale tak nějak krásně nicotní. Jiří Wolker tu lidskou „malost“ a zároveň nepostradatelnost ve své básni skvěle vystihl:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

Jenže jak těžké někdy bývá nechat věci přirozeně plynout, nebránit se změnám, nejít zatvrzele a za každou cenu hlavou proti zdi. Mnohé z nás zevnitř sžírá strach. A to strach z věcí, které jsou ovšem nevyhnutelné. Často se například bojíme stárnutí a zuby nehty se snažíme uchovat si mladistvý vzhled, ať to stojí, co to stojí. Nebo se snažíme k sobě připoutat milovanou osobu, aby od nás nikdy neodešla. Bráníme a kupíme svůj majetek, aby nám ho nikdo nevzal. Dřeme kvůli kariéře, možná abychom měli pocit, že za něco stojíme. Jenže stejně nás to nakonec všecky potká. Objeví se vrásky, šediny, časem možná přijdeme i o milované osoby, náš majetek zchátrá a co nám potom zbude? Duše, naše nesmrtelná a jedinečná identita, které Cháron dýchá za krk.

Publikoval(a): Modrozelenýma očima, 19.11.2017