Anotace: Postřehy z města

Nejezdím často městskou hromadnou dopravou. Ale když si auto postaví hlavu, ráda využiji jejích služeb.
Před několika dny jsem jela jednou z autobusových linek. Autobus byl téměř plný, a tak když jsem při nastupování uviděla prázdné sedadlo, s potěšením jsem se k němu vydala. Něco do mě strčilo a asi osmiletý hošík mi obratně podběhl pod rukama a usadil se na prázdnou sedačku dřív, než byste řekli „to jsou ale věci“. Stála jsem nad pohodlně usazeným chlapečkem, když slyším: „Jen seď, Mirečku, seď.“
S překvapením jsem se podívala vedle sebe, kde stála drobná paní výrazných rysů, vysoce důchodového věku a spokojeně pokyvovala hlavou směrem k chlapci na sedačce. Nemohla jsem pochopit, jak s takovým klidem mohla vnoučkovi do života posvětit heslo „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“
O dva dny později jsem jela stejnou linkou. Drobnou postavu staré paní a její výrazné rysy nešlo přehlédnout, ale ani přeslechnout. Stála u sedačky, na níž se líně rozvaloval znuděný asi šestnáctiletý mladík.
„To je dneska mládež, to bych chtěla vidět toho, kdo ho vychovával,“ patřičně nahlas si stará paní stěžovala své spolucestující, stojící vedle ní. Ta rozhořčeně přikyvovala.
Podívala jsem se na mladíka sedícího pod rozezlenými důchodkyněmi. Očividně to s ním vůbec nic nedělalo.
V žádném případě se nechci zastávat nevychovaného teenagera, ale napadlo mě, co když mu někdo před mnoha lety opakovaně říkal: „Jen seď, Mirečku, seď.“

Publikoval(a): Bíbí Ája, 4.2.2017