Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Žabomyší války

Žabomyší války

Reya Fejetony » o Člověku, Lidech

Anotace: Rozbor fenoménu těch nejlítějších, nejvleklejších a nejotravnějších válek v historii lidstva a internetu.

Všichni jsme si už nejméně jednou z nich prošli. Poklidně se potulujete virtuální realitou, když v tom na vás někdo hodí minu. Ne takovou, která by vám opravdu změnila život (třeba tak, že by vám ho ukončila), ani takovou, která by se mohla doopravdy dotknout vašeho soukromí (protože člověk, který po vás danou minu hodil, o vás většinou neví nic víc, než váš pseudonym, možná pohlaví a to, že jako avatar máte štěňátko). Ale pořád dost silnou na to, aby vás plně otrávila a přiměla vás pustit se s ním do křížku. Asi jako kdyby na vás někdo pomocí komentářů hodil pudinkový dort…
A tak začne žabomyší válka. Vyznačuje se tím, že je většinou neskutečně vleklá a obtěžuje celé širé okolí, a to včetně člověka, pod jehož příspěvkem se rozprostírá její bitevní pole. Hlavně jeho. Protože lidé už nechodí přihlížet a komentovat ani tak k jeho příspěvku, jako k onomu lítému souboji dvou nezávislých komentátorů, a leckdy se k tomu či kterému přidávají, takže je celý spor ještě vleklejší a zapletenější. Po čase zde vznikají dvě malé protichůdně stojící armády plné rozlícených příslušníků všech vrstev, barev i věkových kategorií, z nichž už si nikdo nevzpomíná, kvůli čemu spor vlastně původně začal, a hádají se proto kvůli čemukoli jinému, co jim zrovna přijde pod ruku. Vzniká několik oddělených vojsk, která svádí kruté boje ve jménu těch nejrůznějších právě probíraných světových problémů, od včerejšího fotbalového utkání přes nové album od One Direction po ponožky vaší maminky. Ta se dělí zase na menší oddíly, které se daným problémem zabývají podrobněji a z konkretizovanějšího úhlu pohledu, takže zatímco vojsko, ze kterého vzešly, svádí lítý souboj o to, která příchuť tatranky je nejlepší, ony se krutě řežou kvůli zásadní otázce, jestli tatranky vůbec mají více příchutí. Z nich se časem mohou vyvinout (a pravděpodobně taky vyvinou) další pododdíly, které si půjdou nelítostně po krku v zájmu vyřešení filosofického sváru, zda tatranky vůbec existují.
Mezitím se generálové, tedy ti dva, co to celé začali, už dávno odhlásili a začali žít tichý, nekonfliktní život bez internetu, protože zjistili, že v komentářích ostatních válečníků už ani nemohu najít své vlastní a že se už vlastně všichni baví o něčem jiném.
Žabomyší války s sebou nesou svou vlastní specifickou a zdánlivě nekonečně velkou zbrojnici, ze které čerpají většinou všichni její příslušníci, popřípadě jí doplňují o nové zbraně, které se kouzlem namnoží do nekonečného počtu, takže je může od chvíle jejich vzniku používat každý, a to včetně válečníků protistrany, kterým akorát stačí upravit si je dle vlastní aktuální potřeby. V praxi to vypadá tak, že když se vede šarvátka o to, jestli ta ženská tady na tomhle obrázku je nebo není těhotná, někdo najednou předhodí odkaz na její fotku, kde stojí v přátelském objetí s nějakým strašlivým lamačem srdcí, načež nejméně jeden (ale většinou kolem padesáti a výše) z protivníků reaguje přímým odkazem na její internetové přiznání o tom, že je svobodná a hledá usazeného mladého muže se stálým zaměstnáním a střízlivým pohledem na život, se kterým by mohla založit šťastnou devítičlennou rodinu a mít psa. (Pak většinou nastane krveprolití, když se nějaký náruživý hnidopich zeptá, jaký pes že by to měl být).
Každá tato zbrojnice je ovšem obsahově omezena, a to v závislosti na tom, o čem se vedou největší spory a jakým intelektem oplývají její vrchní vůdcové. Takže je teoreticky velmi, velmi malá.
Žabomyší války mají různá zakončení. Mohou skončit velmi, velmi rychle, pokud autor svůj příspěvek smaže (a stejně tak mohou skončit i životy prapůvodních prvokomentátorů, pokud se onomu nešťastnému, nyní již internetovou populací znechucenému autorovi dostanou pod ruku). Většinou ale končí stejně, jako začínaly a probíhaly – vlekle. Konec žabomyší války lze datovat od chvíle, kdy někdo napíše onen rádoby mír nastolující komentář typu „Všichni ste úplně vypatlaný, měli byste toho nechat, blbečci“ a někdo mu na něj odpoví něčím jiným, než „Drž hubu, ty imbecile“. Pokud jsou dva a více vojínů skutečně ochotni bavit se s ním o jeho ideologických problémech, pak můžete otevřít šampaňské a vyvěsit vlaječky; žabomyší válka končí.
Při pohledu na hrdinství a nečekaný úspěch tohoto posla míru se totiž najednou vyrojí celý zástup dalších, kteří se k němu přidají jako ke svému duchovnímu vůdci. S nimi se osmělí další a další vojáci z jednotlivých odvětví, které už válka beztoho nebaví a rádi by jí se zdarem či nezdarem ukončili, protože se jim na plotně pálí špagety. Když ono je tak těžké odejít od počítače, zatímco se vám někdo naváží do babičky, kterou ani nezná jménem a v životě jí neviděl.
V celém rudém poli sváru a zmatku se náhle začne rozprostírat neskutečně otravná a vřeštící olejová skvrna násilného míru, jejíž členové se vyznačují tím, že jsou zásadně nad věcí, mluví neuvěřitelně spisovně a poznenáhlu se s tvářemi intelektuálů obracejí na nejproslulejší světovou literaturu a umělce a označující vás, vaše chování a zbytek celé internetové populace za dobytek a boha neznající hlupce, přičemž valná většina z nich pochází z řad těch nejagresivnějších (bývalých) bojovníků obou armád.
A ti jejich mrkající smajlíci vás dohánějí k šílenství.
V obou znepřátelených vojscích vypukne zmatek. Stále se tam totiž vyskytují lidé, kteří si své ještě neřekli a jejich lačnost po krvi tedy ještě zdaleka nebyla ukojena. A navíc je štvou ti smajlíci. Proto se poznenáhlu obě armády skutečně spojí – a to je ten nejzajímavější aspekt celého žabomyšího fenoménu – ale ne proto, že by se usmířily, nýbrž proto, aby mohly rozdrtit a zničit železnou pěstí ty blbečky, co se jim pletou do řemesla. A pak aby se mohly zase nerušeně hašteřit.
Každý misionář a protiválečný filosof by byl zoufalý. Máme zde dvě zcela nové armády – spojené Mocnosti Sváru a silovou jednotku Poslů míru, které proti sobě nyní stojí a hašteří se o to, jestli bude příměří, nebo nebude, a jakým stylem komentářů by mělo být případně vydobyto. Zatímco bělostné holubice míru vyžadují méně stranických názorů a vulgarismů, více lásky a otevřenosti pro všechny a možná nějakou tu korunu, bojechtiví jedinci hlasují pro zákaz mrkacích smajlíků v komentářích a vyloučení těch demokratickejch blbečků z diskusního fóra.
Nakonec se ale mírová epidemie rozšíří natolik, že stále bojující menšinu to přestane bavit a s posledními slovy na rtech (například „Idioti“ bývá hodně často používané poselství) se odpojí nebo odejdou lít olej do ohně na jiný web.
A tak končí Žabomyší válka. Po stovkách ztracených minut vašeho života a prolitého potu u klávesnice nastává klid. Nad ohniskem sporu, příspěvkem nějakého nevinného blogera, vychází slunce… a on se přinejmenším může pyšnit čtyřmístnou číslicí u kolonky „Počet komentářů“.
Dobro tedy nakonec zvítězilo. Sneslo se na pláň bitvy jako obří čáp a všechny odporující jedince sežralo. Pokoj tomu, kdo se k němu nepřidal.
Pokud tedy chcete vyhrát nějakou žabomyší válku, buďte buď čáp a sežerte všechny žáby i myši, nebo se ujistěte, že nejste ani žába, ani myš, a někam odleťte, odklusejte nebo odplavte, podle toho, se kterým živočišným druhem se právě ztotožňujete. To druhé zaručeně funguje a ušetří vám to několik drahocenných hodin vašeho života.
Koneckonců, jak řekl nějaký ten strašně slavný maník, jehož jméno si zrovna nevybavuji… „Žijeme jen jednou.“ ;-)
Publikoval(a): Reya, 21.7.2013
Přečteno (330x)
Tipy (7) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Mirastus, JirkaJ, Fiimurz maukumshra, Moog, Marcone

Spodek

Stránka generována 12.7.2020 01:22
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti