Poezie pocitů
Poezie pocitů
Bezradně sedím
verše si skladám
podivné pocity
do nich vkládám
O sobě,
o tichu,
o smutném smíchu,
o prázdnotě,
Temnotě
ve vlastním hříchu
lapeném v propasti
ze lživé lítosti.
O tom říct dosti
před hloupostí
hledám, čekam co stane se dál,
Zablesk hněvu vzplál,
když falešné štěstí mi pocit dal,
za to si zbytek rozumu vzal.
jak to teď bude dál?
Tak teď tu tiše sedím,
do prázdnoty hledím.
V duchu si nadávám,
že se tomu poddávám,
že rozum se mi mlží,
nepravdou a lží.
Přesto mám ještě snahu,
namáhat si hlavu,
a dokuď budu to dávat
své verše skládat.
Nebudu se vzdávat,
ale teď to nechám plavat.
Už nenapadá mě nic,
co měla bych psát víc,
snad alespoň na malou chvili
dodat si trochu síly,
než zavřu sve oči
a pocity skončí.
Publikoval(a):
Loading99, 1.8.2012