Anotace: Moje prvotina.. Pohled na příběh Fausta mýma očima

Faustova zpověď

Skrz špinavá okna proniká měsíce zář,
na velký tmavý stůl v poklidu dopadá,
za stolem sedí mužská vyděšená tvář,
v níž smrtelná úzkost a strach převládá.

Doktor Faust tu sedí tiše,
vzduchem pluje napětí,
svoji zpověď mlčky píše,
do jedinné závěti:

Nechť jest záznam z této doby,
mou jedinou závětí,
žil jsem život plný zloby,
lid mne nazval havětí.

Po slávě jsem toužil pouze,
chtěl být někým milován,
také vyjít pryč z té nouze,
velmi dobře býti situován.

Nic však nešlo dle mých plánů,
svět se mi pouze vysmíval,
dívky hleděly si bohatých pánů,
všechen lid se mi posmíval.

Nešťasten oprátku si z lana uvil,
připraven již všechno skončiti,
v dáli kdes pes na měsíc zavyl,
já odhodlal se konečně skočiti.

Hrdlo mi sevřel provaz chladný,
v tom kdosi vstoupil do dveří,
do plic nešel mi vzduch žádný,
poslední chvíle v mžiku udeří.

Padám místo toho k zemi,
dopadám tvrdě na špinavou zem,
snažím nadechnout se částmi všemi
mezi živými však stále ještě jsem.

Hledím tiše na pána s nožem v ruce,
oděného do drahého obleku,
v tom obořím se na něj velmi prudce,
slzy držím, vždyť je mi do breku.

On povídá mi s klidem v jeho hlase,
že jest škoda, takto skončiti,
zda chci patřiti k téhleté chase,
on že mi může, život změniti.

Jest to ďábel, prohnaný a lstivý,
já ovšem vším tím jsem omámen,
po úspěchu, lásce, penězích jenom chtivý,
škaredým trikem pekel, kompletně ošálen.

Nyní se již chvíle blíží,
kdy má smlouva zcela vyprší,
temnota se pomalounku plíží,
sem ke mně, na prokleté návrší.

Toto jest má zpověď, blázna,
deset let uběhlo jako nic,
nyní patřím do světa prázdna,
měl jsem žádat do satana víc.

K ničemu mi jsou statky moje,
všechna sláva, bohatství,
Jest to všechno, lásko, tvoje,
já upsal jsem se pohanství.

Takto zněla zpověď dlouhá,
jež po sobě Faust zanechal,
za vším byla po moci touha,
kéž satana by z toho vynechal..

Publikoval(a): stix, 3.7.2012