Anotace: brutální báseň.., u které se dnes dobře bavím a zařadila bych jí do kategorie recese..Vytýkali mi na jiných portálech velká písmena, gramatické rýmy, na stejný počet slabik..Myslím si, že jedno z největších umění, je umět se zasmát sám sobě..

Prodávám citové jmění
stíny duševního majetku
"za třicet zlatých" zní v dovětku
Smrt má vždycky na zaplacení!


Hlad po Lásce, sedí v kuchyni
a Štěstí zamčené ve skříni,
ustalo v bouchání do dveří,
ve hře, kdo komu má otevřít.


Otevřu okna, v srdečních komorách,
vyvětrám ze stěn pach zatuchliny.
Z místnosti, kde spí rádoby Pokora,
zůstala jen Socha Člověčiny.


Bůh Smutku, nosí mé Srdce na rukách,
Smůle sčítám kočičí životy.
Než první zájemce překročí práh,
roztřídím svých Sto roků Samoty.


V prvním životě poslední Naděje,
ještě naposled dveře otvírám.
Listonoš náhle vstupuje do děje,
"vpravo dole, prosím Váš autogram"


V cele pastí, zlehka přivykám světlu,
zalévá obrazy srdečních stěn.
V mé Duši, často podobné Peklu,
září Slunce, cos poslal dopisem.

Publikoval(a): Sonja la Rosa, 24.5.2012