Anotace: Změna patří k životu. Je jen na člověku, jak ji přijme, jak se s ní vypořádá, nebo jak s ním nakonec ona sama zamává...

Život na vlásku pro lásku

Co dělat, když mladá holka ztratila lásku,
znamená to, že život její už visí na vlásku?
Co říci člověku, který druhého zranil,
nechat ho klidně jít a koukat se za ním?
Jak přežít i tu největší bolest a strach,
sklenice rudého vína, či slzy proměnit v hrách?
Jak ustát životní porážku s úsměvem,
tvářit se nedotčeně, nebo začít s úderem?
Komu mají se říkat věci podstatné,
rodině, blízkým, zajít si k placené poradně?
Komu patří láska, která v nás tak divně praská,
vševědoucímu bohu, ale kdo ví, určitě patří tomu?
Proč existuje na světě nerovnost, boj, neklid,
mě nelíbí se ani jedno – je lepší zde snad nebýt?
Proč dobro vítězí nad zlem jedině v pohádkách,
pro mě jako by byly psány i holé věty v hádankách.
Vážně přemýšlí o konci jenom zbabělec,
co má se tedy dělat, když člověk je již napůl umrlec?
Čekání nic nespraví a předčasné konce,
člověk jde z prudkého kopce, jede, klopýtá, padá,
občas i odře si záda, ale nesmí se dát,
nesmí to zkrátka nikdy vzdát!
No tak, neblázni a pojď, zatni pěsti,
dej mi ruku, vstávej a dál hledej své štěstí….

Publikoval(a): Kateřina Svobodová, 24.5.2012