Pokoj
Pokoj
Pokoj
Venku slunce svítí a ve vzduchu jde cítit rozkvetlé kvítí.
Já sama doma sedím a ve smutku svém se brodím.
V pokoji ze zoufalství stvořeném, žiji každý den a tím ubíjím svůj sen.
Realita mě zžírá, má duše skomírá a srdce den za dnem umírá.
Nechci tu být, nechci tu žít, možná bych měla jít.
Nevím jak dál, nevím, zda žít mám.
Nevím nic, jen to,
že brzy v prach se obrátím.
Publikoval(a):
Michaela Raková, 12.5.2012