Anotace: Březen 2011. Stále je pro koho žít. Slib.

Nyní sedím doma sám,
velkou bolest v duši mám,
Věruška mi umřela,
ani stáří klidné neměla.

Když jsme byli oba mladí,
žili spolu, měli se i rádi,
tehdy nám též patřil svět,
spolu jsme žili již 50 let.

Dva syny jsme vychovali,
co mohli, též do života dali,
dnes již má každý život svůj,
nyní jejich život, je též můj.

Přicházejí domů tak, jak se sluší,
rozptýlit svou i mojí smutnou duši,
též se jim stýská po mamince
a také ze smutku je bolí srdce.

Maminkou nám Věruš byla,
jen pro nás tu také žila,
osud byl zlý, maminka už není,
všem nám schází její pohlazení.

Snad i ta bolest po čase přebolí
a osud mi další žití dovolí,
hrozně stýská se mi Věruško,
bylas mi oporou, ty moje sluníčko.

Plamínek svíčky u Tvé foto hoří,
vzpomínky na Tebe stále se noří,
nahlas Ti vyprávím co se dnes stalo,
co jsem zas vykonal, co se mi zdálo.

Od okna ke dveřím po bytě chodím,
vzpomínám na Tebe, též slzy roním,
odolám bolesti, musím žít dál
a dětem nahradit, co osud vzal.

Tak tu tak sedím, docela sám,
přemýšlím, bolest na srdci mám,
žít dál se musí, to já též vím,
o děti, vnoučata, o ty se postarám.

Publikoval(a): děda včela, 22.3.2012