Anotace: Pokračování básně nebásně...

Jsem zloduch,
stále trestán jsem
a na vždy asi budu,
že dal jsem těžké okovy
andělské tváři.
Ke svému vězení,
dal jsem jí klíč,
nazývá ho mým srdcem.
Nehněvá se,
hladí mě po tváři,
sleduji její oči,
lesk v nich má,
úsměvem netají,
že lásku brzy mi vyzná.
Očima dítěte naslouchá slovům mým,
prosby plní na jeden nádech,
srdce chtěla by mi dát,
mě však bylo upřeno milovat.
Při každém dotyku projede mnou mráz,
s krví promíchá se, u srdce pak zahřeje.
Z čisté své duše,
dala mi pít,
stačil pouhý doušek,
který otevřel mi oči.
Měl mi být život odebrán,
teď trpím ještě víc,
samota ubíjí,
začal jsem chápat,
začal jsem milovat.
Snad odpustí mi někdy bůh,
že vězním mu nebeskou bytost,
že žít chci jen s ní,
že Kráska je mé vysvobození.
Po temných nocích pohádku mi skládá,
ke konci mě řasami pohladí,
překrásné tělo odpočívá, spí,
je tu doma, není to vězení.
Pochybnosti zlé,
opět nabydou své moci,
Já, u lože princezny,
roním slzy, tiše, potají.
Bude někdy jejím přáním,
abych z její blízkosti už nikdy neodešel?

Publikoval(a): nikoolkaaa, 4.3.2012