Anotace: Voda je jako láska. Život dává, život bere.

Jsi spoutána břehy,
vodo má nádherná,
tak musíš protékat, jak musíš,
ne, jak bys sama chtěla.

- Jak ráda bych opustila břehy a tekla si tak, jak a kudy chci sama.

Skláním se před ní s úžasem,
já, který se vody už tolik bál,
že se jí od jisté doby
obloukem vyhýbal.

Začal mít obavy
z moří, malých vod,
ba i kapek deště,
po jedné soukromé povodni
já z vody měl velký strach.

Dnes poslouchám její vlídný hlas.

- Tak neměj strach, ponoř se do mých vln,
do mých očí,
do té modré hloubky,
tak neměj strach,
že s tebou zase zatočí zrádné víry
ze slov dávno neslyšených,
tak neměj strach,
že tě já stáhnu sílou svého proudu ke dnu,
tak neměj strach a vezmi si mě,
pojď za mnou budeme společně
téct dlouhou cestou,
tak neměj strach,
i já tě chci.

Zavřel jsem oči,
vzal jsem ji něžně do dlaní,
jak vodu u studánky
a pomalu dlouze pil,
však protekla mezi prsty,
neuměl jsem ji udržet
tak byla zase pryč.

Na vodu se musí jít jinak.

Venku leje jako z konve,
promoklý skrz naskrz
zvedám tvář k nebi,
roztahuji ruce a chytám kapky dešťové,
vodo má vzdálená,
tvé polibky,
a ten strach je náhle pryč.

Jak roky přibývají dívám se na vodu jinak,
vážím si každé kapky deště.

Publikoval(a): Tonyend, 11.2.2012