sylvicole...

z lesních hvozdů na mě zahulákala ozvěna vlasy sčísla dozadu což mi s brýlemi bílým pláštěm a vápenatou pletí dodávalo antiseptické vzezření jako bych byl půl hodiny sterilizován v autoklávu s cedulkou na krku zacházet jen v gumových rukavicích… najednou mne přepadl pocit že se rozestupuje zem po páteři se překutálel párek ježků a já se ocitl na palouku přede mnou stála dívka co nebyla stvořená z hmoty neměla pevnou velikost ani tvar žádné hranice ani topologii vypadala dynamicky a nebo naopak že nedělá vůbec nic co bych dokázal rozeznat takže mám pocit že jsem se jen letmo dotkl té co bych si přál obejmout... dítě samoty které žije z lesních darů a svůj smysl vyjeví pouze před úplňkem vydávající jemně tklivé melodie v netečné a rozpolcené ticho co udeří do uší hromem přetékajícím z oblohy a šířící se tělem... začala mi číst z bajky pro malé školáky dotýkající se listů tak že si uvědomuji jak ji nikdy nebudu mít celou o třech v jednom věčně zeleném /nebylo mu špatně/ s hřebínkem /možná kvůli pěšince/ bez kovů a přesto zrezivělém... zkouším proniknout do tvé kroužící figury ale jako bych lovil se zavázanýma očima ve vaně šťavnaté kdoule... má Ainole...