pří hodně...

prohlížel jsem si melouny v oddělení ovoce a zeleniny když ke mně dolehl jakýsi zvuk z opačného konce… v tu chvíli jako bych se ocitl v zemi nikoho mezi hlukem života a tichem smrti v matrjoškovém mozku rozloženém snadností jednoho co se přelévá v druhé jako voda procházející kávovými zrny na hranici mezi rozumem slov a doménou duše… až po chvíli jsem si uvědomil že nejsem sám jednou rukou se opírala o dřez a druhou zamyšleně opírala salát v chladné vodě… o čem se nedá mluvit k tomu se mlčí podobně jako v hudbě kdy jednu z not nehrajete jenom si ji myslíte… měla hlas jako dech telegrafních zvonků a přesto že měla útlé tělo nešlo schovat v oblečení šarmantní a pohledná s trochou ironie vůči světu a jemným smyslem pro absurditu v uhrančivých očích se jí zračila empatie a nechybělo jí sebevědomí věděla velmi dobře kdo je… a já pochopil že je ta ke které se budu vracet... má Nóna z Ninie…