Anotace: Dávám k dobru cosi staršího,takový optimistický kýč ...to jsem ještě bývával v dobrém rozmaru.

Úvozem ujíždí,
cesta i necesta,
jak smyslů zbavený
zběsilý cyklista.

Dřív než by v hospůdce
zahříval lavici,
na starém bicyklu
tuží svou kondici.

Projel už polem
a vzápětí doubravou,
žije zde samoten,
nenašel tu pravou.

Na špatnou vozovku
sprostě pak láteří,
že by se oženil
dávno už nevěří.

Okolo hájenky
cesta se uhla,
na dvorku v bikinách
kráska se mihla.

Pohledy vrhá
jako by kradl,
na cestě předstírá,
že řetěz spadl.

V té žínce ztepilé
rád by měl přízeň,
na děvče dotírá,
že má jen žízeň.

Okoukl vnady,
šperky i vlasy zlaté,
přijela zajisté
z "matičky stověžaté".

Mile se usmála
a špitla tence,
chaloupku zdědila
po své stařence.

Přišla sem na venkov
uniknout smogu,
právě prý na dvorku
cvičila jógu.

Vůbec jí nevadí,
že cítit je potem,
studna je na dvorku
hnedka za plotem.

Jak ptáček švitoří
panička vnadná,
oba je osvěží
voděnka chladná.

Voda jim chutná víc
než drahá kyselka,
on jméno má Václav,
ona je Vendulka.

Jako by náhodou
svoji řeč zavedla,
že asi před rokem
se šťastně rozvedla.

Předvádí vše co má,
ta pěkná boubelka,
dříve se živila
v Praze co modelka.

Ba ani Václav
se nestal lhářem,
ve městě vyučil
se modelářem.

Srdce jim vybrují
na vyšší frekvenci,
Vendulka zabouchla
se asi do Venci.

On cítí svěží dech,
ona zas jeho pránu,
chytře mu nadhodí,
zda umí spravit bránu.

Snadno jí slíbil,
než kočka se okotí,
že její chaloupku
rád nově oplotí.

Sluníčko šlo už spát
přikryté oblakem,
úmluvu zapili
francouzským koňakem.

Ústa říct nejsou sto
co cítí nitra,
Václav již nemůže
dočkat se jitra.

Cestička vroubená
tisícem oblázků
bývá hned schůdnější,
když myslíš na lásku.

Véna pln naděje
usedá na kolo,
cestičkou k domovu
zpívá si tremolo.

Publikoval(a): ota.pé, 29.11.2011