Anotace: ...

Co zbylo z nekonečných lánů vinic
očekávání lepších chvil?
Nuda se množí geometrickou řadou,
přesto zachovává si svůj styl...

Křehkost štěstí tká si látku tak tenkou,
že by se i o nehet roztrhla.
Nedokážu už věřit stálosti -
dávno mne zavrhla...

Začíná pršet - kapky hojí,
ale lhostejnost nahání mi strach;
dávno už mé slzy nezalévají zem;
vyschly - průzkumníci smrtelných drah...

Jdu udusanými oklikami cest;
barvitostí zbytečně nehýří můj vkus;
přes fialové brýle pokřiveně vidím svět,
ten ale nezboří nezdolný cynismus...

Jsem v azylu svého nitra dobře ukrytá,
štít netečnosti postavil mi nad propastí most;
strach už může okupovat mé žití,
tenhle stálý a nezvaný host...

Publikoval(a): Lugilla, 28.11.2011