Anotace: ...

Měsíc svítí tmou,
hle, dvě postavy tam jdou.
První, tiše kráčí
a slzami kapradiny smáčí.
Ta druhá, samý smích a špás,
vždyť úplněk je tady zas!

Měsíce bílé osvětlení,
ukazuje hrůzné představení.
Člověk ve vlka se mění,
v měsíčního světla opojení.
Teď jeho paže svalnaté,
se mění v pařáty zahnuté.

Prosí dívka, prosí o slitování.
Zoufalé k lásce odkázání.
V odpověd jí krutý smích,
,,Láska? Není víc než pouhý hřích!“
,, Já kdysi dívku miloval,
pro lásku k ní si život vzal!“
,, Láska ze mě udělala stvůru,
kvůli ní, jsem právě vzhůru.“
,, Nebýt zrádné lásky,
nehynou mi v tlapách krásky.“
,, K čemu ať je lásky víc?!“
,, Zradí, bolí a dobrého ti nedá nic!“

Tak stojí tu stvůra láskou rozhořčena
a hrůza byla dokončena.
Přisli dva, odchází však stvůra sama
a mýtina zůstala krví orosena.

Měsíc, svědek šedý,
ještě víc je teďka bledý.
Rozjímá o kruté lásce,
co život vzala bledé krásce.
Vlkem jí hlavu zamotala,
tím jí ortel podepsala.

Klouže po mrtvé, bledé tváři,
kapky krve omývá ve své záři.

Lásku poznat chtěl,
teď měsícem je rád.
Jak žalostný křik lesem zněl,
láska umí jenom brát.

Publikoval(a): andel.smrti, 8.11.2011