Anotace: že života,prostě pocit

Noc tichá,temná mé tělo zmítá,
nad propastí už pomalu svítá,
je to propast osudu,co zahaluje nevěru.
Nevěru mozku mého,pod tíhou osudu,
do tmy volat budu.

Je-li den či noc a má tvář bude moct
povědět,co dodnes jsem nevěděl.
Nevěděl jsem nic,že osud můj bude
říkat víc,víc věcí o kterých jsem snil
a jak blázen pro ně žil.

Můj výkřik do tmy rozbije tuny
osudů,co vytváří mozkovou nevěru.
Osud sám je pro mou mysl udělán,
aby v kapkách krve byl sám poznán.

Tichá je noc a má mysl už je na mě moc.
Mysl ta barevná,krásná milá,je nyní
jak dřevo od červotoče shnilá.
Prohnilá je láska,která život vždy zmítá
a naplňuje touhu pouhou,co myšlenku
měla dlouhou.

Křičím do tmy dnes,ten života zralý děs,
že mé tělo se v křeči svírá a pocity
beznaděje tu leží,jak havran před černou
věží,ze které už jen jeho krev sněží.

Volná byla myšlenka má, i tělo mé,
proč tu nahý v temnotě stojím a
toho předurčeného osudu se bojím.
Osud můj,myšlenka má,každý jen
nyní do tmy volá.Volá po lepším
osudu,přec nahý ve tmě stát nebudu,
když kříčím do tmy dnes,to je můj
životní stres.
Stres osudu,co bránit se mu nebudu,
vyrazím mu naproti ať myšlenka má se zarmoutí

Můj výkřik do tmy,co slova ze mě potí
na bedrech osudu,co nikomu říkat nebudu.
Myšlenka má jediná co v té tmě se vyjímá,
nalévá osudu,mozkovou nevěru,že blýská
se na lepší čas,nahý v lese přec budu stát zas.
Stát nahý,myšlenky černé,snad zítřejší den a
noc budou berné.


Sám zmýtán osudem svým,teď dávám
hlavu v klín,už nechci být tu sám.
Osud člověka,někdy se vymiká,i
pozemským zákonům,dal by
se přirovnat k záchodům.
Člověka si osud nevybere a tak
svírá možná i tebe,cos myšlenky
černé měl a žít pro někoho už
zapoměl.

Publikoval(a): Přerushit, 3.10.2011