Anotace: někdy to prostě jinak nejde...

Co je to za pocit, chtěla bych znát,
jako omotaný kolem srdce ostnatý drát.
Najednou se vynoří, ani nevím odkud
jako z nešťastné lásky zlý popud.

"Proč jsi tady zas?" ptám se sama sebe,
jako by se mi smál a opět mne vše zebe.
"Nenič mne, nech mne být!" křičím na něj,
ale odpověď je jen velká beznaděj.

Zase ty pocity, ty špatné vzpomínky,
jak kdyby létaly mi do srdce kamínky.
Trápím se, nechci, strašně bolí to,
čím zaženu to ponuré kvarteto?

Je to jasné, vím co bude následovat,
čím si svou mysl můžu zablokovat.
Vezmu si skanku paličku a papírky,
ubalím si dva osobáčky, dvě žiletky.

Zapálím, potáhnu, kouř se valí do plic,
myšlenky odlétají, zas nemám v hlavě nic.
Ten pocit prázdna, je tak blažený,
koukám na brčko do půli spálený.

Teď směju se já, tomu pocitu,
"už zmizel jsi, už zase nejsi tu."
Ale jen na chvilku, než vyprchá THC,
zapálím další a potlačím ty emoce?

Přemýšlím, v ruce jointa převaluji,
ten pocit si zase v hlavě vybavuji.
Zapálit, či nazapálit, nad tím teď tápu,
mám zatrhnout bolesti další etapu?

To však nic neřeší, je to jak náplast,
tam kde je od kulky hluboká propast.
Poprat se s tím, nechat ho umřít,
proč bych si měla všechnu radost upřít?

Zaženu ho nadobro, nebo aspoň tam,
kde zůstane do konce mých šťasných rán.
Nechci ho znát, nechci ho tu mít,
chci už bez bolesti konečně žít.

Nebát se, nečekat, kdy zas mne přepadne,
a mou dobrou náladu a povahu napadne.
Nepůjde pryč úplně, vím to velice jasně,
jen zaplašit ho a neskládat zas ponuré básně.

Vždycky tu bude, je to každého součást,
jen pouštět ho pomálu a jen jednou za čas.
Teď dám si brčko, ale jen tak pro radost,
a ne abych zrušila ten pocit, tu upjatost.

Publikoval(a): Živule, 1.9.2011